Život v Podzemním Brně: První část
Po delší době jsem se rozhodl navázat na Indigové děti malým příběhm o dvou dílech, který nás zavede do období, co byl Lukáš starostou Pdozemního Brna a Temní se srovnávali s těžkou poržkou jejich snahy o ovládnutí Podzemního světa.
Život v Podzemním Brně
Lukáš běžel tmavou ulicí a skoky se snažil překonat nepřebernou směsici odpadkových pytlů, častěji odpadků bez pytlů a hnijících zbytků něčeho, co si snad ani raději nechtěl představovat. Kousek od hlavy mu prosvištěla kulka a s cinknutím se zarazila do nejbližší kovové zdi. Lukáš skočil k obrysu něčeho, co vypadalo jako dveře. S oddechem nahmatal kliku a trhnutím dveře skutečně otevřel. V Podzemním Brně totiž jeho obyvatelé už dávno zjistili, že pokud žijete ve městě plném pochybných existencí, vrahů a násilníku, přičemž sami do jedné z kategorií zapadáte, nemá cenu se s nějakým zamykáním ani obtěžovat. Mnohem účinnější je, si v rámci bytu nastražit pár dobře vymyšlených smrtonosných pastí.
Lukáš dveře použil jako účinný štít, protože jen co je otevřel, zarazilo se do nich několik dalších kulek. Snažil se z počtu dopadnuvších kulek určit, kolik asi je jeho pronásledovatelů. Nedokázal to, stříleli poněkud zběsile, tedy, alespoň doufal, protože kdyby ne, je jich skutečně hodně. Vytáhl svoji laserovou zbraň, novinku, kterou teď IWA dala v rámci restrukturalizace a sjednocení, všem svým agentům. Ukazatel stavu energie na Lukáše poblikával pesimistickým oranžovým světlem. Bylo jasné, že s tím už si moc nezastřílí. Lukáš se zamyslel, což mu dlouho nevydrželo, protože se do dveří zabořilo dalších několik kulek. Pokrčil rameny, nastavil nejvyšší výkon své zbraně, koncentroval mysl a ladným obloukem skočil doprostřed ulice. Přímo před ním se v chabém světlu rýsovalo několik běžících postav, které po jeho činu prudce zabrzdily a snažily se najít rovnováhu. Lukáš neváhal a namířil na ně zbraň, pak zmáčkl spušť a držel jí, dokud zbraň střílela. V nastavení nejvyššího výkonu nemělo cenu mířit, stačilo prostě střílet do přibližného středu oblasti, kterou chcete roztavit.
Ulicí se několikrát rudě zablesklo a pak zaznělo několik velice hlučných výbuchů. V místech, kde ještě před chvílí byla špinavá ulice s partou lidí, kteří chtěli sprovodit ze světa nového správce Podzemního Brna, se vyjímal nový kráter s doutnajícími rudými stěnami. Lukáš odhodil zbraň a mnul si ruku, byla teď poněkud horká a stejně v ní už nebyla energie.
„Tak ty už asi nevyslechnu.“ Konstatoval po kritickém zhodnocení toho, co zbylo z místa, kteří mnozí nazývali ulicí, ač to k tomuto hodnocen mělo asi tak blízko jako kozí stezka k dálnici.
Avšak zklamání nad tím, že vlastně sprovodil ze světa většinu důkazu v jeho zkoumání, mu nyní značně narušil fakt, že se za kráterem vynořila rozložitá postava a mířila na něj něčím hodně velkým. Skočil proto bez váhání zpátky ke dveřím a dál do nějakého potemnělého domu. Jen štěstím se vyhnul nastraženému samostřílu, který svůj ostrý šíp zabořil do protilehlé zdi. Horším faktem byl výbuch, který se mu ozval za zády. Dům se otřásl, všude se bortil nábytek a v místě, kde ještě před chvílí byly dveře, nyní zela velká kouřící díra a všude byla spousta kouře. Lukáše nárazová vlna odhodila do přilehlého koše na špinavé prádlo, který zaváněl tím, že prádlo v něm nikdo nevypral minimálně sto let.
Lukáš se pracně vyhrabal z koše a hodnotil svou situaci. Bez zbraně, bez komunikátoru, bez znalosti prostředí. Tato kombinace by mnohé donutila uvažovat o mírně pesimistických vyhlídkách, Lukáš však našel optimismus a vzpomněl si na své Indigové schopnosti. Příručka, kterou dostávají všichni indigový při vstupu do IWA, sice na prvních řádkách jasně říká: „Pokud má váš nepřítel v ruce hodně velkou zbraň, raději si sežeňte ještě větší a nespoléhejte na to, že dokážete svojí myslí vzbuzovat strach u protivníka, pravděpodobně by mu dodaný strach pomohl jen s větším přesvědčením stisknout spoušť.“, ale Lukáš zkrátka rád posouvá hranice – mnoho lidí se doposud diví, že ještě žije.
U díry, která ještě nedávno bývala dveřmi, se objevil urostlý od pohledu hodně naštvaný jedinec, který se jen shodou mnoha náhoda řadil k druhu Homo Sapiens, protože si to příroda na poslední chvíli rozmyslela a obdařila vznikající gorilu pár genetickými informacemi navíc. Tento člověk se s nechutí rozhlédl a s prstem na spoušti své bazuky hodnotil, který další cíl bude třeba zničit. Všude však bylo podezřelé ticho. Velký muž nechtěl nic riskovat, honit někoho v bytě s bazukou je poněkud nepohodlné a tak se rozhodl nic neriskovat a raději vyjít ven a ještě několikrát vystřelit do útrob domu.
Když se však otočil, neznámá síla mu vyrvala z ruky jeho bazuku a Lukáš, který stál za jeho zády, mu v momentu překvapení veškerou svojí silou uštědřil ránu pěstí do čelisti. K Lukášovu nemilému překvapení však hromotluk jen několikrát zkousl a celkem bez zjevných následků, neb projevů bolesti se na Lukáše usmál takovým tím úsměvem, který druhému říká, že to bude zřejmě to poslední, co v životě uvidí.
Lukáš pochopil.
Sehnul se a pokusil se zmizet z blízkosti hromotlukovi ruky. V předklonu popoběhl na druhou stranu ulice. Nad ulicí byl malý kovový balkon, Lukáš se rozhodl, že na něj skočí a vyleze z dosahu svalovce. Rozběhl se a skočil. Skutečně se zachytil balkonu. Stačilo se už jen vyhoupnout a dostat se přes zábradlí, když v tom se balkon otřásl. Podíval se nad sebe. V kovovém výpletu zábradlí byla zaražená dlouhá kovová tyč. Lukáš neváhal a skočil na balkon, jen se štěstím unikl další hozené tyči, která se zabodla jen kousek od jeho hlavy. Svalovec už nestál a rozběhl se k balkonu. Lukáš se pokusil vytáhnout jednu tyč, když se balkon prudce otřásl, zaskřípal a s hřmotem se začal naklánět. Ztratil rovnováhu a přepadl skrz zábradlí, ještě slyšel, jak se balkon dál trhá ze zdi a padá k zemi, pak ucítil prudký náraz a ztratil vědomí.
Probouzet se ze ztráty vědomí není nic příjemného. Lukáš už v tom měl jisté zkušenosti a tak nebyl překvapen, když ho hlava třeštila, jako by jí někdo svíral v lisu a zrak se mu nedokál zaostřit na blízké předměty. Nicméně ke své radosti zjistil, že žije a co víc, dokonce není připoután, ani svázán a stále se nachází v té samé ulici, kdy ještě před chvílí utíkal před hromotlukem. Když o tom tak uvažoval, uvědomil si, že podle všeho, by někde ten hromotluk měl být a mířit na něj nějakou zbraní. Urychleně se rozhlédl kolem sebe, neviděl však nic zajímavého. Konečně si všimnul pokrouceného balkonu, který i s kusy zdi ležel na zemi. Ten chlap musel mít vskutku sílu, když o tom tak uvažoval, ozvalo se bolestné zakňourání a balkon se trochu nadzvedl. Lukáš zbystřil a šel se podívat blíže.
Přerostlá gorila vězela pod hromadou pokrouceného železa a nevypadala zrovna nejlépe. Lukáš se usmál.
„Síla není všechno, co.“
Odpovědí mu bylo jen zvláštní zavrčení a obličej pokřivený ještě více, než před chvílí.
„Dle současných zákonů, které v Podzemním Brně ještě platí, bych vás za činnost proti představitelům města měl na místě zabít.“ Lukáš se na chvíli odmlčel, aby dodal sdělení dostatek času, aby proniklo do mysli jeho protivníka, bohužel měl však pocit, že se tak úplně neděje. „Nicméně pokud byste mi poskytl nějaké zajímavé informace, mohl bych zajistit vaše přežití.“
„A pak mě necháš zavřít, kašlu na tebe, to si radši počkám, až mě tady někdo kuchne.“
„Mohu to být já a hned.“ Odpověděl chladně Lukáš. A co když ti slíbím, že tě nechám zavřít, nechám tě pouze vykázat z města.
„Pch.“ Muž se zakuckal a vyplivl trochu krve.
„Tak holt nic. Užij si to tady, s trochou štěstí tě dřív sežerou myši, než tě najdou místní vyhladovělí zlodějíčci, kteří mají lepší praktiky smrti, než je pomalé ohlodávání hlodavci.“ Lukáš se otočil a dal se k pomalému odchodu, když už myslel, že své divadlo bude muset přestat hrát a otočit se sám, ozvalo se zastání a výzva k zastavení.
„Rozmyslel sis to?“
„Nojo, za vyslechnutí otázky nic nedam, žejo.“
„Tak dobře. Moc dobře víš, že hledám něco konkrétního. Rád bych věděl, kde měl Müller svůj tajný sejf, který měla vaše parta hlídat.“
Muž se zatvářil kysele a mlčel.
Lukáš opět pokrčil rameny a zvedla se k odchodu.
„Dobře, dobře, máš mě.“ Ozvalo se zoufalé zavolání, „Parťáci jsou stejně mrtví, ale chci, abys mě zajistil bezpečný odchod z města na povrch a rychlou káru, jasný.“
„To nebude problém.“ Souhlasil Lukáš.
„Jeho tajný sejf je v Evině vile. Ale dej si bacha, není to tam žádná sranda.“
„Já vím…“ Konstatoval Lukáš, o průzkum a zajištění Evina bývalého sídla se zatím nikdo nepokusil – z dobrých důvodů, zdál se, že nastal čas.
„Nevím, proč bych ho měla pouštět na povrch a ještě mu zajistit auto s plnou nádrží, je to přeci jeden z Müllerových posluhovačů!“ Jana Křivá rozmáchla ruce v gestu zoufalého hledání logiky v Lukášovo zvláštním konání. Kdyby ho znala déle, věděla by, že Lukáš si logiku rád přizpůsobuje vlastním pravidlům.
„Věřte mi, vím, co dělám.“ Odbyl jí Lukáš a s úlevou si sundal i druhou botu. Byl potlučený, špinavý a unavený. Měl však jen málo času na odpočinek, něco mu totiž říkalo, že bývalé sídlo Evy už nebude dlouho prázdné.
„Víte, já tu nejsem od toho, abych vám věřila.“ Nedala se odbýt Jana, „Já jsem tu proto, abych vás kontrolovala ve vašem počínání, proto mi sem Lucka dosadila. Ptám se proto znovu, proč právě odměňujeme lotra, dáváme mu auto a necháváme ho zmizet?“
Lukáš si povzdechl. „Podívejte se, ten muž mi poskytl informace výměnou za svobodu. Čím bychom byli jiní od Müllerova režimu, kdybychom nebyli schopni dodržet svá slova?“
„Doufám, že ty informace za to stály.“ Jana ustoupila, ale ještě se nevzdávala.
„Uvidíme, až je prověříme. Připravte průzkumnou jednotku, půjdeme zajistit Evin dům, přeci jen, už příliš dlouho je strašákem a modlou těch, kteří věří, že se Müller a Eva vrátí.“
„To by mi zajímalo, co vám ten muž řekl, že se tam tak ženete. Víte moc dobře, že je to dost dobře chráněné místo, které je lepší neprodyšně uzavřít, nebo zbořit, než ho prozkoumávat. Myslím, že teď jsme parafrázovala vaše slova, když jsem se vás před čtrnácti dny ptala, proč tento dům ještě není zajištěn.“ Jana stála v odmítavém postoji, jistá si svými argumenty.
Lukáš na Janu vzhlédl. Jako vždy na sobě měla svoji pracovní uniformu, tedy, takto by se dal nazývat její černý přiléhavých kalhot, košile zapnuté až ke krku a šedé vesty. Vlasy měla jako vždy sepnuté do pevného culíku a na jejím obličeji bylo jen minimum makeupu. Už když přišla, připadala Lukášovi jako naprosto neoblomný úředník statistického úřadu, který se shodou okolností stal ženou.
„Slečno Křivá, v tom domě by mohl být hlavní stan posledního odporu a stínové vlády bývalého Müllera. Navíc se tam mohou skrývat informace a dokumenty, které by nám mohly pomoct s dalším odhalením organizace Temných po celém světě. Jsme si naprosto jistý, že ten muž si svou svobodu zasloužil a že zajištění Evina domu je více než nutné.“
„Dobře.“ Souhlasila Jana a odškrtla si nějakou poznámku na svém tabletu. A hned přešla do dalšího protiútoku. „Pane, byla bych vám vděčná, kdybyste příště, až budete honit jistě velice důležité padouchy Podzemního Brna a pak je pustíte, neničil ulice města. Přišli nám dvě stížnosti na příliš velký hluk a to nemluvím o tom kráteru v místech, kde ještě nedávno byla ulice.“
„Hm,“ Lukáš se usmál, „ještě nedávno jim nevadilo, když jim Müllerova kontrolní policie vyhodila dům do povětší a teď si stěžují na přílišný hluk. Neměli jsme jim tu možnost stížností ještě dávat.“
„Vidím, že se dobře bavíte, ale je nutné na ty stížnosti odpovědět a přijmout opatření, aby se to již neopakovalo.“ Jana se tvářila jako přísná učitelka, která narazila na žáka se základní neznalostí.
„Víte co, slečno Křivá, napište jim, že až budou po městě pochytání všichni podezřelí ze spolupráce s Müllerem, tak zavládne klid, do té doby platí pro stíhání těchto lidí výjimka. Pokud se nepletu, tak tady v tomto městě s ním spolupracovalo 99% lidí, takže nám už žádná stížnost nepřijde.“
„Víte, pane Houška, s vámi je těžké dělat pořádnou práci.“ Jana spustila svůj tablet k boku a unaveně zakroutila hlavou.
„Nebojte, časem nalezneme společnou řeč.“ Povzbudivě se usmál Lukáš.
„Jistě. A když budeme mít štěstí, tak tu ještě bude i město.“ Jana se otočila na podpatku a zmizela ve dveřích. Zbyl tu po ní jen závan jemného parfému a Lukášův pocit, že se bude muset polepšit. Tedy, ten pocit ho rychle přešel, to byl jen závan let, kdy chodil na základní školu a mýval takový pocit, když nepřinesl domácí úkol. „Lucka moc dobře věděla, proč mi sem dosazuje právě jí.“ Řekl si pro sebe.
„Pane, jednotka je připravena.“ Plukovník Kašpar zasalutoval.
„Výborně plukovníku. Až vydám rozkaz, vnikneme do domu všemi známými vchody a obsadíme jej. Dávejte pozor na nástrahy.“ Vydal ještě poslední Lukáš. Pozice vrchního velitele vojenských sil pro Podzemní Brno mu sice nijak nepřirostla k srdci, ale musel uznat, že to zase nebylo tak špatné.
Lukáš se podíval na nehezkou a masivní fasádu velkého kovového domu před sebou. Evino sídlo bylo ztělesněním beznaděje, strohosti a pesimismus a to i na již tak dost pesimistické poměry Podzemního Brna. Architekt, který tento dům navrhoval, musel těsně před projektováním tohoto domu prožít smrt všech členů své rodiny, pobýt si dva tisíce let v černé díře, kde bez společnosti a jakýchkoli vnějších vjemů musel stále dokola prožívat vzpomínku na pád lidstva a zničení Země. Zkrátka, už pohled dával tušit, že za dveřmi tohoto domu najdete mnohé, jen ne nic příjemného. Lukáš se nadechl a vydal konečně očekávaný rozkaz.
„Jdeme na to, ať jednotky proniknou dovnitř.“
Plukovník zasalutoval a dal vysílačkou povel svým jednotkám. Ze čtyř stran se ozvaly malé výbuchy a řinčení padajícího kovu. Do domu vniklo dvanáct mužů speciální jednotky a Lukáš.
Ocitli se ve vstupní hale a zdálo se, že ještě všichni žijí. Nikde se nic nehýbalo, všude bylo ticho, až příliš tiché ticho. Bylo to takové to ticho, co je slyšet více, než jaderný výbuch. V uších vám šumí takovým způsobem, že se to skoro nedá vydržet a každý nepatrný hluk má sílu výbuchu. Lukášovi bezděky naběhla husí kůže. Krom tíživého ticha se domem linul i podivný zápach, který nevěstil nic dobrého.
Vstupní hala byl prostor takové velikosti, že i přes velké rozměry samotného domu by lidé řekli, že se tam taková hala nemůže vejít. Hala byla vysoká přes tři patra, přičemž každé patro mělo svůj ochoz, ke kterému vedlo samostatné kovové schodiště. Při troše představivosti to zde vypadalo jako v umělecké výstavní síni, umístěné do staré nepoužívané továrny. Všudypřítomnou tmu narušovalo několik úzkých a neúměrně vysokých oken v čele haly, které dovnitř pouštěly neradostné světlo Podzemního Brna, čímž z vnitřních prostor udělaly něco jako deset let opuštěné krematorium.
Plukovník přistoupil k Lukášovi. „Mělo by to zde být celkem bezpečné, moji chlapci odstřihli přívod elektřiny.“ I když šeptal, jeho hlas se prostorem šířil jako hukot laviny při sněhové vánici.
„Výborně Plukovníku, ale opatrnost zůstává, počítám, že tady bude záložní zdroj.“
Plukovník kývnul a vydal se svými muži vpředu na průzkum. Z počátku se zdálo, že vše bude probíhat naprosto v poklidu. Plukovníkovy muži zanechávali znatelné stopy v prachu na zemi, což dávalo tušit, že zde nakonec už dlouho nikdo nebyl, ale pak jeden vkročil na schodiště a někde v útrobách domu bylo slyšet tiché, ale znatelné a zesilující se nabíhání nějakého zařízení. Mělo to stejný zvuk, jako když zapínáte vysokootáčkový počítačový disk, který z tichého brumlání přejde do hlasitějšího vysokofrekvenčního šumění. Lukáš usoudil, že je zle.
„Pojďte zpátky!“ Křikl na muže na schodišti a jeho hlas se halou nesl až nepříjemně hlasitě.
Byla však pozdě, schod a společně s ním i ty okolo zajely do podstavy a muž v okamžiku zmizel v černé díře, která se pod ním objevila. A bylo opět ticho, doslova hrobové ticho. Plukovník se rychle přesunul k díře a nakoukl do ní.
Po chvíli zvedl ruku, zaťatou v pěst. Znamenalo to, že je o muže méně. Vojáci zaujali pozornější postoj a poněkud nesystematicky se začali rozhlížet kolem sebe. Plukovník opět udělal nějaké gesto rukou a vojáci na povel vytáhli světlice, zapálili je a hodili po okolí, stejně nebylo třeba se před někým schovávat. Světlo světlice bylo chabé a nedostačující, ale alespoň trochu prosvětlilo tento ponurý prostor.
Z protějšího konce haly vyšlo několik plukovníkovo mužů, ti přišli jiným vchodem a zdálo se, že jsou všichni. Plukovník jim naznačil, aby byli opatrní, následně přikázal zajistit spodní patro. Muži v tichosti přišli ke dveřím vedoucím do jednotlivých místností a s velkým hlukem je vyrazili a prozkoumali. Lukáš postupoval za nimi. Prohlížel si místnost po místnosti, ale nenašel nic, co by ho zaujalo.
„Zajistěte všechny dokumenty, možná tam bude něco, co bude zajímat IWA.“ Řekl po chvíli Lukáš. Vojáci začali shromažďovat všechny dokumenty.
„Hledáme něco konkrétního?“ Zeptal se plukovník.
„Berte vše, agentům z centrály se bude jistě hodit vše.
„Myslel jsem, zda třeba nehledáte něco konkrétního vy.“
„Dobře, kdybyste našli tajné dveře, dejte mi vědět.“
Plukovník přikývl a průzkum domu pokračoval. Procházeli místnost po místnosti. Většinou to byly jen spoře zařízené prostory plné železných laviček a stolů. Eva zde ubytovávala možná své zajatce a vyslýchala je. V jedné z místností byl velký hák a lůžku s pouty, raději nedomýšlet, co se tam dělo.
„Našli jsme tajné dveře, to, co je za nimi vás jistě bude zajímat.“ Řekl po chvíli plukovník.
Lukáš se s ním vydal se na to místo podívat, pod schody do prvního patra byl malý prostor a tam byl, kdo by tomu věřil, obyčejný záchod. Bylo to zvláštní proto, že nikde v původních domech Podzemního Brna byste záchod nenašli. Tato skutečnost byla častým terčem bulvárních plátků Podzemní Prahy a obyčejní Indigový si kvůli tomu z Brňanů dělali často legraci. Lukáš však znal důvod, který k tomu nařízení vedl a důsledky, ani realita této skutečnosti se mu vůbec nezdála hodná posměchu. To, že měla Eva doma záchod, byla zajímavá skutečnost. Její loajalita k Müllerovi zdá se nebyla tak velká.
„Zajistěte to místo a zabezpečte tak, aby se na něj při další prohlídce nepřišlo. Chtěl bych tuto skutečnost zatím nechat pod pokličkou.“ Instruoval Lukáš plukovníka, který zasalutoval a nechal místnost opět zabezpečit.
Prohlídka celého domu se nakonec protáhla na skoro tři hodiny. Postup po schodištích a v horních patrech i po některých chodbách byl značně ztížen řadou nástrah a poplašných systémů. Nakonec se po těch hodinách zajišťování bezpečného průchodu všichni dostali až do posledního podlaží, kde za velkými dřevěnými dveřmi byla ložnice Evy.
Ložnice Evy byla zvláštním prostorem. Byla úplně jiná, než zbytek domu. Ze stropu vysel velký křišťálový lustr, přímo pod ním byla rozložitá rudá postel ze sametu, na které by se v pohodě vyspalo takových dvacet lidí. Postel byla po krajích doslova obložena plyšovými medvídky, co na tom, že většina těch medvídků měla ustříhanou hlavu. Po stěnách místnosti bylo mnoho zrcadel, které tak svými odrazy dělaly prostor ještě větší, než byl. Na zemi se válelo několik kusů rozházeného oblečení a v malém proutěném košíku ležela mrtvolka malého pejska, který se své paničky již nedočkal.
„Sídlo obávané Evy Temné bych čekal, že bude vypadat poněkud, hm, možná trochu děsivěji, nebo střízlivěji.“ Poznamenal plukovník
„Lidé jsou složité osobnosti a Evu Müller sebral z normálního života, což muselo zanechat své následky.“ Řekl unaveně Lukáš.
Najednou se otřásla podlaha a domem se rozezněl silný výbuch. Plukovník okamžitě skočil ke dveřím a k zábradlí, aby viděl, co se děje dole v hale, Lukáš ho následoval.
Hala byla plná létajících kulek a laserů. Do domu se najednou vhrnulo několik desítek povstalců a začali bojovat s malou skupinkou mužů, co dole nechal plukovník.
„Sakra, já myslel, že povstalci jsou už poraženi!“ Ulevil si Lukáš.
„Čím méně jich je, tím jsou samozřejmě odhodlanější.“ Zhodnotit situaci plukovník a začal střílet z balkonu. Muži, co byli nahoře, se rozestavili po obvodu balkonu a snažili se těm dole pomoci. Všude kolem létaly střely a dům se naplnil spáleným střelným prachem a kouřem z taveného nábytku a železa po nárazech laserů. Lukáš zaujal pozici za jedním sloupem a snažil se vojákům pomoci. Skupinka povstalců zatím porazila vojáky dole a zaujala obranou pozici, což skoro znemožňovalo se prostřílet dolů a zmizet z domu. Lukáš se snažil dovolat posil, ale dům byl samozřejmě odstíněn, aby se nedal odposlouchávat.
Střelba utichal, obě skupiny, jedna uvězněná nahoře, druhá bránící spodní část a východy byly v šachu.
„Co budeme dělat, Plukovníku?“ Zeptal se Lukáš při pohledu na docházející energii v jeho zbrani. Ty nové laserové zbraně nic nevydrží.
„Ať uděláme cokoli, bude nás to stát příliš ztrát a není jisté, že zvítězíme.“
„Co takhle si prostřílet díru do stěny a pokusit se odejít venkem, minimálně tak získáme možnost si zavolat posily.“
„To není špatný nápad.“ Souhlasil plukovník.
Lukáš se otočil a zamířil na nejbližší stěnu, několikrát do ní vystřelil, až se roztavené kusy kovu pomalu sesuly k zemi. Za stěnou však byla další místnost. Plukovník se postavil a prohlídl si výsledek.
„Chtěl jste tajnou místnost, máte jí.“
„Hm, teď bych jí oželel. Strašně mi štve, že domy v Podzemním Brně mají jen minimum oken, je to strašně matoucí, člověk neví, kde končí a začínají.“
„Počkejte, tohle byla možná dobrá trefa.“ Ozval se plukovník, prohlížející si vnitřek místnosti. Překročil rozžhavené trosky a na chvíli se ztratil v šeru. Když se po chvíli objevil se samolibým úsměvem na tváři, držel v ruce několik speciálních detonačních granátů.
„Hm,“ uznale kývl Lukáš, „Eva byla připravená na vše.
Plukovník rozdal svým mužům všechny granáty, co našel a nařídil jim, aby se rozestavěli po celém obvodu posledního patra. Pak vydal signál a všichni hodili granáty dolů do haly. Jak granáty dopadaly, ozvalo se mnoho kovových nárazů a po chvíli i unáhlené křiky, ale už bylo pozdě. Domem otřáslo několik silných detonací a ze stěn se začal sypat prach a v místnostech padat nábytek. Plukovník neváhal a v nastalém zmatku zahájil ofenzivní postup zpátky do haly. Poslední přeživší byli během chvíle zadrženi, nebo zlikvidování. Spodní část domu se změnila v haldu trosek a uprostřed haly zela obrovská černá díra, po jejímž obvodu se ve tmě stáčelo schodiště.
„Našel jste svoji tajnou místnost, zdá se.“ Konstatoval plukovník.
„Nebo spíše tajnou díru. Proč Eva má zálibu právě v nehostinných tajných prostorech.“ Lukášovi se představa hluboké černé díry s neznámými nástrahami vůbec nelíbila. Míša měla tentokrát štěstí, kdyby tu bývala byla s ním, jistě by trousila mnoho nehezkých poznámek na riskování života pro nic.
Odboj Podzemního Brna: Po dobytí Podzemního Brna po prvním povstání Temných, se nedokázalo zcela pacifikovat místní odboj. Ve městě se vytvořila skupina bývalých stráží a pohlavárů režimu Müllera a rozhodla se bojovat proti uzurpující nadvládě IWA v čele s Lukášem jako starostou města. Skupina si začala říkat Jednoucho, protože to bylo nejlepší poznávací znamení mezi nimi. Osobní stráž Müllera totiž byla při najatí do služby vždy připravena o jedno ucho, prý to zvyšovalo morálku ve skupině a dávalo tušit, kdo jsou tito muži zač. Jedno ucho se tak v Brně stalo synonymem pro nebezpečné muže, s nimiž si není radno zahrávat. Krom této zvláštnosti se také vyznačovali tím, že pili moč svých obětí – nutno podotknout, že to nebylo až tak dokazování toho, jak jsou drsní a hnusní, ale spíše to, že jejich vlastní moč jim už moc nechutnala. Je známo, že distribuce pitné vody v podzemním Brně byla zkrátka dost špatná.
Odboj však nefungoval dlouho. Po měsíci marného odporu, kdy byly jednotlivé buňky organizace ničeny členy ochranného komanda Lukáše a Lukášem samotným, se poslední skupinka povstalců rozhodl zaútočit na dům Evy, kde Lukáš a nejvyšší vojenské struktury vlády IWA v Brně prováděli průzkum domu Evy. Skupinka byla poražena a po krátké přestřelce doslova rozmazána po okolních zdech, vlivem silných výbuchů. Zajímavostí jistě je, že díky útoku Lukáše a plukovníka Modrého, kteří použili detonační granáty, byl odhalen velký tajný komplex prostor, ve kterém se našlo …
… Básník Jan Bohémský o pádu posledních povstalců Podzemního Brna napsal krátkou báseň, její přepis vám zde přinášíme:
Jako když slunce vyjde,
skvěla se díra temná.
Jako když sníh roztaje,
Rozkvetla Lukášova moc pevná.
Brno bylo mé, tvé i včelích rojů ráj,
protože strádání a pláč byly už navždy v háj
i…
„Pohlídejte přeživší. Vy a vy půjdete s námi.“ Plukovník rozdal poslední rozkazy, aby s Lukášem mohl vyrazit na průzkum nových prostor.
„Jak to vypadá s posilami, plukovníku?“ Zeptal se Lukáš a vyměnil ve své zbrani baterku.
„Jsou na cestě, zajistí dům a provedou detailní průzkum nadzemní části.“
„Výborně, my vyrazíme hned, není třeba čekat, už by tam nemělo být nic nebezpečného.“ Řekl Lukáš.
„Proto jste si dobyl zbraň?“
„Ehm, no, znáte to, jistota. Prostě jdeme.“
Plukovník šel opět v čele a pomalu postupoval po úzkém schodišti, táhnoucí se po kruhové stěně díry někam do neprůhledné tmy. Lukáš ho následoval a za nimi šli ještě dva ozbrojení muži. Zespoda bylo slyšet tlumené kapání vody a skrz díru se jako komínem hnal nečekaně silný vítr, který při styku se schodištěm vytvářel velice zvláštní křiklavý zvuk.
„Ten vítr je zvláštní, zřejmě jsou podzemní prostory poněkud rozsáhlé.“ Poznamenal Lukáš.
„Zdá se, dávejte pozor na schody, některé jsou ulámané.“
A skutečně několik schodů bylo na půl odlomených. Pád do temné díry by jistě nebyl příjemný. Z díry čišel chlad a okolní tma skupinku dokonale pohltila. Jediné světlo, které teď měli k dispozici, byly malé svítilny na zbraních, které ozařovaly jen ostře ohraničený kužel světa před sebou. Postupovali už dobrých deset minut a schody nebraly konce, jen hukot větru nabíral na síle…
Pokračování příště…