Povídka, která tak vybočuje z mého stylu, až se stala něčím, co vyvolalo velké kladné i záporné ohlasy. Posudte sami, jak by se vám líbilo v temném světě, který zdaleka není tak hezký jak se zdá.
Laura
Byl deštivý pochmurný den. Šeď panelákového sídliště to jen umocňovala. Několik odvážných chodců s černými deštníky běželo na tramvajovou zastávku. Vzduchem se nesl nádech ozónu a všichni normální lidé trávili toto nudné ubrečené pozdní nedělní odpoledne doma u svých televizí. Nic nenaznačovalo, že by se snad mělo stát něco závratného.
V jednom bytě v šestém patře bezútěšně šedého paneláku hleděla z okna dívka a proudy vody, které tekly po zkrápěném okně, vypadaly z venku jako by to byly její slzy. Jmenovala se Laura a bylo jí právě devatenáct. Včera prožila nudnou rodinnou oslavu svých narozenin. To jí připomínalo, proč zrovna ona musí mít narozeniny během prázdnin, když jsou všichni pryč, jen ona je sama doma s rodiči a bráchou a musí trávit svůj čas v jejich společnosti. Také přemýšlela nad tím, že není nikde na dovolené, protože její rodiče před několika dny okradli, a tak museli zrušit tu naplánovanou dovolenou u moře, na kterou se tak těšila. A ještě ke všemu pomalé internetové připojení bylo natolik narušeno současným počasím, že si ani nemohla povídat s tolika málo lidmi, kteří ještě nebyli nikde na dovolené a jako ona trávili svůj čas u počítače. Laura si jen povzdechla a naposledy koukla na rozčilujícího se pána s černým deštníkem, kterému před nosem ujela tramvaj, kterou nestačil doběhnout. Odvrátila se od té apokalypticky nudné scenérie sídliště, na kterém strávila celý svůj život. Přesunula se na svoji postel, z knihovny vytáhla knihu, kterou měla rozečtenou a rozsvítila malou lampičku.
„Už aby byl srpen,“ utrousila ještě přání, ve kterém byla naděje, že v srpnu přijedou její přátele a pojedou společně na vodu. Začetla se do knihy a přestala vnímat okolní nudný svět.
Najednou Laura zbystřila. Úplně se vytrhla ze čtení příběhu, který ji moc zajímal. Nevěděla, proč zbystřila. Slyšela snad zvuk? Nebo viděla světlo? Ne, ani jedno z toho. Něco uvnitř její mysli jí dalo příkaz k tomu, aby zvedla oči od své knihy. Chvilku mrkala a snažila se vybavit si, co to bylo za podivný pocit a co má teď udělat. Odložila knihu, a aniž by věděla proč, tak se zvedla a přešla ke dveřím, které vedly z jejího pokoje do malé panelákové předsíně, ze které vedly vchody do zbylých místností. Otevřela dveře, avšak pomalu. Tak, aby to nebylo slyšet. Opět ani nevěděla, proč to dělá, jen věděla, že to tak má být. V předsíni bylo příšeří. Už tak málo světla, kterému bránily mraky, aby proniklo na Zemský povrch, bylo ubráno ještě tím, že v předsíni samozřejmě žádné okno není. Avšak bylo tam i naprosté ticho, což bylo hodně podivné. Laura věděla, že její rodiče i s bráchou koukali na dobrodružný film a v těch zrovna moc ticha není. Přešla proto potichu ke dveřím obýváku, které byly pootevřené. První, co spatřila, byla televize, avšak v televizi neběžel žádný dobrodružný film. Vlastně tam neběželo vůbec nic. Pouze zrnění a slabý šum, což je v tuhle hodinu hodně podivné. Laura se co nejopatrněji to uměla naklonila přes dveře a koukla na místo, kde stál gauč. Ten tam skutečně stál a na něm seděli všichni tří zbylí členové její rodiny. Avšak seděli podivně. Laura, když zaostřila, tak jí přejel mráz po zádech, ale nevydala ani hlásku. Jen s mrazivým strachem zírala na tři postavy s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, které naprosto nehnutě sledovaly šum v televizi. Lauře něco říkalo, že musí jít pryč, že jim stejně nemůže pomoci, avšak její rozum jí říkal, že na ně musí promluvit. Že to, co vidí, je jen důsledek toho, že špatně usnuli nebo že si s ní jen hrají. Nechápala to, ale bojovala sama se sebou. Jedna půlka ji táhla pryč z bytu, ta druhá chtěla promluvit na její rodiče a pomoci jim. Ve výsledku to mělo účinek pouze ten, že stála na místě a vyděšeným pohledem je pozorovala. Ta půlka, která chtěla na rodiče promluvit, nakonec zvítězila a Laura se pohnula. Vzápětí zjistila, že to rozhodně dělat neměla. Tím, jak se napřímila a zavadila o kliku u dveří spustila řetězec několika velmi rychlých událostí a nebyly to události zrovna pěkné...
Klika u dveří vydala tichý, ale pronikavý zvuk, který měl fatální následky. Předně se otočil její malý bráška. Podíval se na ní chladnýma černýma očima bez bělma. Pohled to byl krutý, plný děsu a strachu. Chvíli na ní zlověstně koukal, pak se k němu přidala i její matka a otec. Všichni měli stejně strašidelné oči. Po malé chvíli prudce vstali. Laura už v té chvíli věděla, že měla uposlechnout své podvědomí a zmizet z bytu. Všichni tři členové rodiny (Byly to snad ještě její příbuzní nebo už jen krvelačné stvůry bez duše?) se k ní rozešli a stejným pronikavým a chladným tónem řekli: „Ti, jež nechtějí podřídit svou duši, budou zničeni!“ Laura uskočila a opřela se o stěnu. Vzápětí se vzpamatovala, vyletěla ze dveří obýváku do předsíně, popadla boty a otevřela dveře ven. Stačila ještě vytáhnout klíče, zabouchnout dveře a zvenčí zamknout. Duté nárazy dávaly tušit, že se její rodiče srazili u dveří, ale další nárazy už nepřicházely. Jakoby to, že jí už neviděli, pro ně znamenalo, že jsou se svým úkolem hotovi.
„Chytří zřejmě moc nejsou,“ řekla si Laura a nějak tušila, že má i pravdu.
Laura byla vyděšená a nevěděla, co se děje. Bylo to jak zlý sen, jak noční můra, ze které se musí již každou chvíli probudit. Avšak toto nemohl být sen, vše bylo tak skutečné, všeho se mohla dotknout, dokonce se štípla. Vše bylo normální, až na její rodiče, kteří se chovali jak Zombie. Zombie! Ne, to nemůže být pravda. Následně jí ale v hlavě svitlo, že to skutečně není pravda. Nevěděla proč, ale věděla, že to tak není. Byli pouze napojení.
„Cože? Napojení?“ opakovala si v duchu Laura, „co znamená napojení?“ Ale věděla, že skutečně napojení jsou. Něco ji táhlo ven. Pryč z tohoto paneláku. Věděla, že musí jít, že musí jít tam, ale nevěděla kam. Byla psychicky naprosto vyčerpána, a proto se tedy nechala vést svým instinktem. Instinktem? To bylo něco víc než instinkt. Na tom však nezáleželo. Když to nechala ovládat své tělo, tak mohla odpočívat, mohla na chvíli vypnout mozek a nepřemýšlet o ničem.
Vyšla ven před vchod. Už jen poprchávalo. Před vchodem byla opět ta obrovská louže, která se tam objevila vždy. Po každém dešti. Překročila ji a vyšla na chodník. Konečně jí něco došlo. Podívala se na své nohy. Stála tam jen v ponožkách a boty držela v ruce. Potřásla hlavou a pomyslela si cosi ošklivého o sobě. Nazula si boty. Sice již měla promočené ponožky, ale takto to bylo skutečně lepší. Vzpřímila se rychle, až její dlouhé černo černé vlasy nadskočily. Po ulici šel člověk. Úplně normální člověk. Na tu dálku bylo poznat, že jeho oči jsou naprosto v pořádku. Lauře zase něco napovídalo, aby se na něj vykašlala a běžela na to místo. Ale na které místo? Laura zahnala to druhé vědomí, co jí pořád kecalo do toho, co má dělat a rozběhla se za tím pánem s modrým deštníkem.
„Pane! Pane! Můžete mi pomoci?“ Muž se takřka lekl, když na něj začala křičet a zastavil se. Podíval se na ní a vlídným tónem řekl: „Ale copak? Jak potřebuješ pomoc, slečno?“
„Moji rodiče! V našem bytě! Mají černé oči a vůbec nevnímají. Potřebuji pomoc, potřebuji, abyste se na ně šel podívat. Strašně se bojím, prosím, pomozte mi!“ chrlila ze sebe Laura. Muž na ní chvíli koukal a nevěděl, co má říct.
„Mám se jít podívat k vám domů na tvé rodiče? Jestli jsou v pořádku? A co se vlastně stalo?“
„Nevím, co se stalo. Jsou jen…jen nějací divní. Prosím, běžte se tam podívat, nic víc po vás nechci.“
„Dobře, pokud ti to pomůže, tak se na ně půjdu podívat.“ Lauře se ulevilo. Našla někoho, kdo jí snad bude moct pomoci. Kdo snad bude moct pomoci jejím rodičům. Mlčky spolu šli k jejímu vchodu. Muž měl celkem neproniknutelný výraz a tvářil se neurčitě. Kdo by se tvářil šťastně, kdyby ho někdo jen tak zastavil na ulici a začal na něj tak hystericky povykovat, jako to právě udělala Laura. Už byli málem u vchodu, když v tom zapraskal rozhlas a po okolí se začal šířit ten samý zvuk, který slabě vycházel z televize u nich v obýváku. Laura si říkala, že je to snad jen nějaká porucha, ale pán se najednou zastavil. Zastavil se a prázdným pohledem zíral na dveře jejich vchodu. Laura se zastavila s ním a pozorovala, co se děje. Chtěla už něco říct, když v tom se to stalo. Muži začaly od středu černat jeho oči. Lauře velelo její druhé já, aby rychle zmizela. Popravdě řečeno, teď velice ráda své druhé já uposlechla. Urychleně se otočila a rozběhla se pryč.
Utíkala po šedém sídlišti. Její život se hroutil, děly se okolo ní strašné věci. Nevěděla, co má dělat. Chtělo se jí zastavit a brečet a volat o pomoc, avšak něco jí velelo, aby běžela dál, aby se nezastavovala a běžela tam! Ale, sakra, kam tam? To ale není důležité. Co se to s lidmi děje? Co se to, sakra, děje? Laura nic nechápala. Byla vyděšená strachy a nevěděla, co má dělat. Nebo věděla? Ne, opravdu to věděla, musela jít pořád dál. Ale proč? Ona nechce nikam jít. Přesto však běžela dál.
Bolest v boku ji donutila zpomalit a zauvažovat nad tím, jak jsou ulice prázdné, ale napadlo ji, že tak to nebude pořád. Potřebuje se dostat do středu města. Nevěděla, proč se tam musí dostat, ale prostě musela. Něco hledala, při tom se snažila uklidnit a oddechnout si. Konečně to našla. Hranatý poklop uprostřed ulice. Popoběhla k němu a otevřela jej. Jindy by si řekla, že otevřít jej bude těžší, ale šlo to lehce. Pomyslela si, že její adrenalin, kterého musela mít v krvi hodně, jí teď hodně pomohl. V díře, kterou právě v silnici vytvořila, neviděla nic jiného než tmu. Jen pár odlesků žebříku dávalo tušit jeho přítomnost. Tmy se vždy bála a myší ještě víc, ale teď jí něco nutilo tam slézt. Cítila, že tam to bude bezpečnější, i když to byl pravý opak prostředí, kde by se normálně cítila v bezpečí.
Slezla dolů po mastném žebříku a stoupla si na betonovou vlhkou podlahu. Zjistila, že zde není zase tolik tmy, a že po velkých vzdálenostech jsou zářivky, které vrhají dostatečné světlo, aby se dalo tušit, kde se nalézala. Byla v nekonečně dlouhém tunelu. Kolem jeho stěn vedly rošty, na kterých byly uloženy různé kabely a roury. V tom se jí vybavil pohled, malé dežaví. Tady už jednou musela být. Pamatovala si ten podivný elektrický zápach, ten divně mokrý beton pod nohami, ale bylo to už dávno. Ten pocit podivné povědomosti ji zarazil. Chvíli stála a přemýšlela. Před očima jí proletělo několik mlhavých vzpomínek. Šla touto chodbou, těžce oddechovala, nebylo jí dobře. Pak se jí vybavilo světlo, mnoho světel, záblesků, bolest, zatracení a beznaděj,. Viděla umírat miliony lidí. Byli to však vůbec lidé? Jak rychle tyto vzpomínky přišly, tak rychle zmizely. Probrala se a otevřela oči. Opírala se o mastný žebřík a hleděla do nekonečného tunelu. Věděla, že musí jít. Věděla, že už moc času nezbývá. Avšak nevěděla, jak to ví.
Nejdříve šla, následně přidala do kroku, a pak už běžela. Nenadálá energie se zrodila v jejím těle. Věděla, že běží dobře, že už je to blízko. Ale nevěděla co! Sakra, už si vzpomeň! V duchu na sebe křičela, že se úplně zbláznila. Ne, věděla, že právě teď začíná být normální. Sakra, jak to můžu vědět? Vnitřní boj s jejím podvědomím sílil. Nebyla si už jistá ničeho. Na své rodiče skoro zapomněla. Nevěděla, čím to je, ale teď jí připadali méně důležití. Měla teď jiný cíl a rodiče nejsou důležití! Ne! Jak si tohle může myslet? Ten nepořádek v jejích myšlenkách jí ničil. Neskutečně ji bolela hlava, ale běžela dál a běžela čím dál rychleji. A co bylo nejdivnější, vůbec se nedostavovala únava.
Prudce zastavila. Krůpěje potu jí stékaly po čele. Po celém těle jí projel mráz a naskočila husí kůže. Zmocnil se jí strach, s kterým bojovalo její podvědomí. Laura stála a nemohla se pohnout. Přímo před ní stál člověk v montérkách a s černo černýma očima, které jí provrtávaly nenávistným pohledem. Teprve teď si uvědomila, jaká je zde zima. Chlad jako by tímto setkáním znásobil svoji sílu. Hleděli na sebe. Její zelené oči sledovaly totálně černé oči bez duše. Stáli tam a ten okamžik, kdy se nic nedělo, se zdál pro Lauru jako milion let. Snažila se horečně přemýšlet o útěku, ale něco jí drželo zde. Musí pokračovat, musí jít dál! Musí! V miliontině sekundy zachytila pohyb, před očima se jí takřka zatmělo. To, co se odehrálo poté, bylo rychlé a pro Lauru naprosto neuvěřitelné.
Stvůra v údržbářském obleku napřáhla ruce a rychle se sápala po jejím krku. Dříve, než si Laura uvědomila, co dělá, popadla nejbližší trubku a vytrhla jeden segment z celého potrubí. Nevěděla, kde na to vzala sílu, ale věděla, že po vyvalení oblaku horké páry a za zvuku silného syčení zahlédla ruce, které jí obepínají krk. Avšak dříve, než se jí dotkly, tak její ruce plnou silou udeřily rourou majitele druhých rukou do hlavy. V matném stínu za oblakem páry bylo vidět, jak se postava dvakrát otočila a s dutým zvukem dopadla na zem.
Laura těžce oddechovala. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co právě udělala. Nakonec jí to ale došlo. Zatmění před očima polevilo a ona s hrůzou nad svým činem upustila horkou trubku, od které měla popálené ruce. Kovový zvuk po dopadu trubky na beton se nesl tunelem a několikrát se vrátil jako ozvěna. Laura ho však nevnímala. Dívala se na již ostřejší postavu dělníka. Pára se už mnohem více rozptýlila. Mráz, který jí přejel po zádech, byl nejhorší, co v životě zažila. Viděla totiž, jak z hlavy dělníka vytéká temná tekutina a vytváří čím dál větší louži. Laura nikdy nikoho neudeřila, nikdy nikomu neublížila a teď! Ne! To přeci není možné, přeci ho nezab.. Ne! To není pravda. Byla otřesená a husí kůže, navzdory vysoké teplotě v místě, kde stála, jí projížděla celým tělem. Něco jí říkalo, že musí jít dál, má málo času. Laura zase ráda poslechla své podvědomí, tady už nechtěla zůstat ani chvíli.
Světlo, stín, světlo, stín se střídaly v obličeji Laury, jak běžela tunelem a míhala zářivky vrhající jediné světlo v tunelu. Tunel se začal svažovat. Běžela stále dál a nepociťovala žádnou únavu. Věděla, že kdyby se zastavila, tak se bude třást, protože byla psychicky úplně na dně. Hlava jí třeštila jako nikdy v životě, kapičky slz tekly po jejích bílých tvářích. Chtěla na vše zapomenout, chtěla se probudit z tohoto hrozného snu. Chtěla přestat přemýšlet, ale nešlo to. Před očima se jí míhalo mnoho vzpomínek. Jak na nedávné okamžiky strachu, tak na okamžiky strachu jako z jiného života. Naprosto neznámé, ale tak povědomé okamžiky z dávné minulosti.
Prudce se zastavila. Nevěděla proč, ale zastavit musela. Rozhlédla se a několikrát se otočila kolem sebe. Něco hledala. Pak popošla několik kroků a zkoumala detailně stěny tunelu. Nevěděla, proč to dělá. Ne, věděla, právě jí blesklo, co dělá. Hledala malá dvířka. Musejí tady být, jasně si vzpomíná, jak je kdysi zavírala. Cože? Jak je mohla zavírat? Nikdy tady přeci nebyla! Z jejích myšlenek ji probudil pohled právě na ta dvířka, na která si pamatovala. Přešla k nim a uchopila zrezivělou rukojeť a zatáhla. Nic se nestalo. Ne! Takhle se to nedělá. Vzpomněla si na to, jak je kdysi zabezpečila. Natáhla obě ruce a pomalu projela po obou stranách dvířek. Soustředila se na jediné slovo. Otevřít! Otevřít! Otevřít! Když dojela rukama až ke spodnímu okraji dvířek, něco zarachotilo a kleplo. Dvířka se o malý kousek pootevřela! Cože?! Jak tohle mohla dokázat? Laura začala mít ke všemu ještě strach sama ze sebe. Co to proboha dělá? Není snad i ona pod vlivem toho podivného zvuku, který jí teď vede za něčím, co má ublížit dalším lidem. Byla naprosto zmatená. Ne! Ona není ovládána, ona dělá správně, chce všem pomoci. Dělá správně! Nevěděla, jak na tohle přišla, ale věděla, že je to pravda, že musí jít dál, aby všem pomohla.
Laura popadla dvířka. Ta se se zlověstným skřípavým zvukem, který se nesl nechutně daleko, otevřela. Její očekávání však rychle zmizelo. Za dveřmi nebylo nic. Další úzký tunel, který neměl konce, byla tam jen tma. Avšak takhle to má být. Laura chvíli váhala, a pak po kolenou skrčená vlezla do tunelu. Cítila, jak se jí na obličej nalepilo několik pavučin. Navíc se rukama dotýkala mastné podlahy tohoto úzkého tunelu. Kdyby bylo jen po jejím, tak by nikdy do podobné díry nevlezla. Cítila strach. Měla strach z takových prostor, ale věděla, že musí jít dál. Něco její strach zmírňovalo. Něco, ale co? Byla to snad naděje, že na konci tunelu je něco, kde se bude cítit dobře? Možná. To ještě přesně nevěděla.
Pomalu se posouvala vpřed. Světlo za ní již nebylo vidět a před ní stále nebylo vidět nic, co by naznačovalo, že tunel končí. Byla pohlcená tmou v naprosto malém prostoru. Potlačovaný strach byl stále silnější. Lezla stále rychleji; hnána touhou být někde, kde bude více prostoru, kde snad bude světlo. Cítila, jak její kolena už nechrání tenká látka z jejích tepláků. Několikrát se udeřila do hlavy a byla jí strašná zima. Cítila, jak jí po rukou přeběhly malé tlapky a doufala, že to byla skutečně jen myš. I když myší se strašně bála, tak po tom, co dnes zažila, jí už nepřipadaly tak děsivé.
Hlavou jí projela nesnesitelná bolest, která se šířila celým tělem. Nemohla to vydržet. Ztratila kontrolu nad svým tělem a sesunula se po stěně. Zavřela oči. Najednou byla bolest pryč. Proud jejích myšlenek ji nasměřoval k myšlenkám, které byly i nebyly její. Najednou stála v prosvětlené místnosti před šedovlasým sedícím starým mužem, který měl podivné vrásky na čele a jeho obličej byl jiný než u obyčejného člověka. Něco jí říkal a vypadal naštvaně, avšak Laura mu nedokázala porozumět. Obraz zmizel a přišel jiný. Tentokrát šla po dlouhé prostorné kovové chodbě s mnoha dveřmi. Namodralé světlo vrhalo namodralé stíny. Vedle ní šel muž. Dobře ho znala a něco jí říkal. Opět neslyšela, co jí říká. Cítila smutek, strach a očekávání. Pak se obraz znovu změnil. S tím samým mužem stála v obrovské nekonečné kovové hale. Avšak místnost nevnímala. Vnímala pouze oči toho muže, tak dobře známé oči. Jen na sebe hleděli. V jejich pohledech bylo porozumění a smutek. Pak se k sobě přiblížili. Zavřela oči a jejich rty splynuly. Krásný hřejivý pocit a naděje jí projížděly tělem. Pocity zmizely. Před očima se jí objevilo mnoho světel, mnoho barev a výbuchy světel v jejím okolí. Před sebou měla obrovský displej s mnoha údaji, mnoho tlačítek a z okna před ní bylo vidět, jak ten samý muž právě v něčem, co vypadalo jako stíhačka, vlétá do dráhy světelného paprsku, který mířil přímo na ní. Obrovský záblesk, světlo, touha, smutek, strach a bolest, ta bolest! Laura otevřela oči. Tělem jí ještě projížděla ta strašná bolest. Nevěděla, co si má myslet. To, co právě spatřila, nezažila. Nebo snad ano? Bylo to, jako by to byly její vzpomínky, vybavovala si detaily, ale žádná jména, nic konkrétního. Najednou pocítila touhu pomstít toho muže. Najednou jí projelo hlavou mnoho myšlenek a pocitů.
„Ano! Ty myšlenky jsou skutečně mé! Musím jít dál.“
Dál se energicky sunula tunelem. Mastná podlaha tunelu se začala měnit, až byla suchá. Teplota v okolí začala mírně a příjemně stoupat. Už to viděla. Zelené světýlko v dálce. Blížila se k němu. Začala rozeznávat detaily a už to viděla přesně. Malý displej a senzor pod ním. Přejela rukou před senzorem a displej se rozsvítil modře. Pevná stěna před ní vydala syčivý zvuk. To jak se vyrovnávají tlaky, napadlo Lauru. Sice nevěděla, jak to ví, ale věděla, že je to pravda.
„Vůbec, proč Laura? Nejsem žádná Laura! Žádná kulisa. Už si nemusím na nic hrát. Mé jméno je Landia! Ano, Landia. Život, který jsem prožila zde, je nepodstatný. Teď je na čase udělat to, kvůli čemu jsem zde!
Poslední jiskra Lauřina vědomí skomírala. Bylo to, jako by byla v cizím těle. To, co viděla očima, bylo jako by na to koukala přes několik matných skel. Přestala ovládat své ruce. Cítila, jak se zmenšuje prostor pro její myšlenky. Bála se, ten strach! Už nikdy neuvidí její rodiče, nikdy neuvidí svého brášku, ani toho milého kluka, co bydlel pod nimi. Nikdy neuvidí vyjít slunce. Její tělo jí už nepatří. Nepatří jí už ani její myšlenky, ta druhá se je snaží úspěšně utišit. V jednom těle je místo jen pro jednoho. A Laura má zoufale málo sil se té osobě postavit. Nakonec, i ta druhá chce pomoci lidem na této planetě. Nakonec snad pomůže i jejím rodičům. Přála si, aby mohla naposledy vzhlédnout do očí své matce a říci, jak si jí moc váží. Jednou, naposledy říci svému bráškovi, že ho má vlastně ráda. Naposledy pocítit dopad slunečních paprsků na její tváře. Možná i ještě jednou cítit dotek padajícího deště. Už si nevzpomínala, co je déšť. Její pocity a vzpomínky mizely v jiných vzpomínkách a v jiných pocitech. Už neviděla ani matně, neviděla už nic. Necítila chlad ani teplo. Nevěděla, kde je, nevěděla, co je. Nevěděla, co znamená nevědět. Poslední jiskřička světla zhasla. Laura odešla...
Landia energicky vylezla z malého otvoru ústícího do velké temné místnosti. Bylo v ní příjemně teplo a vzduch měl ten známý nádech výparů z pohonných látek. Chvilku stála a užívala si navrácení svého těla. Poslední rušivý element v její hlavě právě zmizel. Protáhla se a vyzkoušela všechny končetiny, jak lehce jdou ovládat. Z ruky si strhla ty nechutně růžové hodinky a nechala je dopadnout na zem. Ještě jednou se protáhla, a pak mávla na stěnu za sebou. Mnoho světel v místnosti se po dlouhých letech rozsvítilo. Místnost začala nabývat konkrétních tvarů a světlo odhalovat to, co nebylo ve tmě vidět. Místnost byla oválná a měla modrošedý nádech. Přesně ten, na který si Landia pamatovala. A uprostřed místnosti, pod velkými kovovými dveřmi, stála její stíhačka řady Dimers3000. Zlý sen skončil. Nyní je připravena vrátit úder, osvobodit tuto planetu a porazit rebely!
Pokračování je ve vašich myslích,
protože to, co se odehrálo po této události,
se právě odehraje v přítomnosti, ve které se nacházíme...
Komentáře
Přehled komentářů
tak..přečetla jsem to..i kdyz me to už v pulce nebavilo a byla to chyba, je to o ničem a nemá to zápletku ani pořádný konec. nuda
Re: DCHUJEVCFJ
(Lakely, 21. 5. 2011 19:00)
Děkuji vám za váš názor.
Ano, na tohle prastaré dílko někdy z počátku mé tvorby, byly vždy velice rozporuplné reakce. Tohle buď strašně opěvováno, nebo nenáviděno, samozřejmě teď trošku zveličuji.
Snad jen ještě dodám, že tohle rozhodně není reprezentativní kus toho, co běžně píšu. Nicméně má to svůj věk a je to znát.
Ještě jednou děkuji za vás čas a názor a doufám, že sem vás úplně neodradil a přečte si třeba i něco jiného. Přeji hezký den.
Autor
RE: Soňa
(Lakely, 3. 7. 2010 9:52)Jsem rád, že se ti líbí mé povětšinou velice podivné povídky:) Tahle je poměrně výjimečná a trošku "uhnula z řady" :)
ve fantazii meze nekladeš :)
(Soňa, 16. 6. 2010 22:18)Si šikulka, Lukáši! Stihla jsem přečíst dnes jen tohle, ale určitě si ještě něco přečtu :)
DCHUJEVCFJ
(veronika, 20. 5. 2011 16:31)