Milostný dopis
Můj nejdražší (M. S.),
noc se pomalu mění v ráno a já tu sedím, unavené oči doširoka otevřené, hledící dál, do jiných, nadpozemských sfér a třesoucí se ruce pomalu přenášejí mé myšlenky do těchto řádků. Pocity nově probuzené, vířící chaoticky v prostoru najednou dostávají svůj tvar a řád a mění se ve slova, které na papíře zanechávám jako otisk své vlastní duše.
Jak se může člověk dotknout nebe, prožít v jediném úžasném okamžiku, to, co neprožil celý život? Jakoby celá existence, každý nádech, každý úder srdce směřoval k oné chvíli. Chvíli, kdy odhodíme předsudky, překonáme strach a nejistotu a vykročíme vstříc po jediné smysluplné cestě – třebaže trnité, s mnoha výmoly a překážkami, odbočkami a slepými uličkami – cestě bez návratu.
Až se jednou ohlédnu za svým životem a položím si otázku, zda ho stálo za to žít, nechci odpovědět nic než: „Můžeš přijít smrti, milovala jsem, a nic většího už neprožiji.“ Milovat a být milována; touha každého člověka, důvod mých slzí, mého smíchu, mé existence. Jak snadno se slovo láska píše, jak líbezně zní v nesčetných písních, románech, básních a hloupých valentýnských přáních. S láskou, největším darem člověčenství, je tolik plýtváno - jako by nešlo o to nejkřehčí a zároveň nejsilnější pouto, která nás spojuje, formuje, definuje. Vyslovím-li však ona magická dvě slova a budu je myslet vážně, pocítím každým pórem, každou buňkou svého těla, že je tomu tak jak říkám, vpustím do svého srdce jiného člověka, kapituluji a dovolím „vítězné armádě lásky vztyčit svou zástavu.“
Dnes poprvé tak k Tobě promlouvá mé poražené srdce....slyšíš jak se chvěje jako vyděšené ptáče uvězněné ve větvích? Ozvěna toho chvění rezonuje v každé řádce, každém písmenu. Jako bys se mnou v mých představách splynul v jedno tělo, dokonale zapadl jako poslední zbývající kousek skládanky do obrazu mého bytí. Na křídlech fantazie chci s Tebou odletět do míst, kde není nic než láska – kde se slova ty a já slučují v jednotné My – do míst, kde má duše, vzpínající se k Tobě, nalezne svou spřízněnou družku. Mé emoce překonaly do té doby prominentní rozum, a já nyní nechci víc, než si ten pocit, k němuž se mé srdce horečně upíná a který tato náhlá proměna vyvolala, uchovat navždy jako vzácný poklad.
Co chceš, abych ti dál řekla? Že nemohu spát, trnu touhou po Tobě a každá chvíle, každý okamžik bez Tebe je nekonečně pustý a prázdný? Jsi se mnou má lásko...v mých snech, nadějích, v mém životě – jak, na tom nezáleží. Jsi se mnou a já Tě miluji.
Tvá M.
Martina Kratochvílová
Povídka je součástí povídkové soutěže 2013
