Chodby věků: Hrad
Chodby věků: Hrad
Jediná svíčka v místnosti ozařovala svým nazlátlým světlem holé kamenné zdi. V krbu už pouze doutnalo posledních pár žhavých uhlíků. Ostré bílé světlo krátce ozářilo poskromnu zařízenou prostoru. Dál už jen bylo slyšet pleskání kapek o okenní římsu. Občasný záblesk bouřky, jenž už několik hodin zuřila venku, ukazoval na shrbenou postavu, jež seděla u stolu.
Prsty, tenkými a bílými, jakoby to byly pouhé kosti obalené v kůži, hbitě pohazovaly krabičkou v černém semišové látce. Už několik hodin zde tato záhadná postava seděla a krom prstů, jež si pohrávaly s krabičkou, neudělala ani pohyb.
Za oknem opět udeřil hrom. Okenice zkrápěného okna už nevydržely prudké poryvy větru a s prásknutím se rozletěli. Studený závan větru sfoukl dohořívající svíčku a přívaly čerstvého deště zkropily podlahu. Postava se napřímila. Další blesk osvítil její tvář. Živý člověk by při pohledu do této tváře snad na místě zemřel. Vystouplé kosti lebky vytvářeli dojem, že se na vás právě dívá lebka, potažená tenkou bílou kůží.
Pobledlá, kostnatá ruka položila pomalu krabičku na stůl. Zacházela s ní se zvláštní jemností a opatrností. Jen co krabička stála na stole, tak prudce mávla rukou směrem k oknu. Okenice se okamžitě zavřely. V místnosti opět zavládlo zvláštní ticho, rušené jen tlumenými dopady vody za oknem. Když postava mávla rukou podruhé, tak se na stole opět rozhořela svíčka.
Tajemná bytost opět uchopila krabičku a klidně si s ní dál pohrávala, věděla, že čas se blíží. Poprvé nervózně vzhlídla ke dveřím. Přesně v ten okamžik zaznělo místností silné zabušení. Bílá kůže, kolem vybledlých rtů se zkroutila velice zvláštním způsobem. Měl to být zřejmě úsměv, ale výsledný obraz tvořil pouze hrůzu nahánějící úšklebek.
Postava vstala. Svoji malou krabičku schovala do dlaně. Černý dlouhý plášť jí splýval až ke kotníkům. Ladným, neslyšným pohybem vstala ze židle a zamířila ke dveřím. Kostnatá ruka se vymrštila ke kovovému zámku. Jen co se ho dotkla, tak se místností rozzářilo bílé oslňující světlo, mnohem jasnější, než to, jež přicházela od blesků, špinavým oknem.
Bytost bez života se tiše sesula k zemi. Bylo to, jakoby dopadlo něco nadpozemského s váhou sotva přesahující pár kilo.
Po podlaze se skákavým pohybem kutálela černá krabička. Zastavila se až o dřevěné obložení u podlahy. Odrazila se a zastavila o pár centimetrů dál.
Dveře se pomalu otevřely. Studený průvan znovu uhasil svíčku. Krabička na podlaze ožila. Začala rudnout a opálené dřevo kolem ní vypouštělo černý dým. Podivná šedá ruka se pro ni natáhla. I přes zjevnou rozpálenost do ruda, ji pevně uchopila a o několik okamžiků později byla místnost opět prázdná.
Prudký poryv větru znovu otevřel okno. Kapky hustého deště dopadaly na mrtvolnou kůži postavy na podlaze. Krajinou dozníval hrom...