Chodby věků: Prolog
Chodby věků
Přichází z nenadání. Čas pro ně je jen pouhou iluzí. Nejsou fenoménem dneška, ale jejich odkaz prochází celým věkem lidstva... a možná nejen tím známým...
Krajinou dozníval hrom. První kapky deště dopadaly na otlučenou plechovou střechu a s nenápadným bubnováním odnášely oprýskané úlomky do zrezivělého okapového svodu. Pozvolna padající nažloutlý list byl stržen náhlým poryvem větru. Světlo v okolí znatelně ubývalo – přicházela chladná noc. Mraky postupně zakryly první hvězdy, jenž rozzářily potemnělou oblohu. Opodál vrzala železná, bohatě zdobená vrátka, na nichž čas zanechal hluboké stopy. Tyto vrátka jako jediné narušovaly mohutnou kamennou zeď, táhnoucí se od hustého lesa po obzor. Meluzína sílícího větru, hrála svoji známou píseň, narušovanou pouze kovovým práskáním malých vrátek, jenž sílící vítr nemilosrdně vrhal proti kamenné mase.
Na cestě vedoucí k vrátkům se zjevila vysoká, hubená postava. Její plášť zahaloval celé její tělo. Kráčela jistě a svižně k jedinému cíli, která tato cesta měla. Poryvy větru nadouvaly a vlnily s černým pláštěm, osobu to však nezpomalovalo. Její nohy se jistě brodily spadaným listím na štěrkové cestě, zakončené malými železnými vrátky.
Kapuce pláště dokonale zakrývala pohled do tváře příchozího. Pouhý tmavý stín a jemný obrys bílého nosu. Jak sílil déšť, tmavost samotného pláště nabývala pod větší vlhkostí stále tmavějších odstínů.
Postava došla k vrátkům. Bledá ruka se vynořila z pod pláště. Byla to ruka kostlivce, potaženého tenkou kůží, mrtvolně bílé barvy. Jako kostěný had se jistě blížila k železným vrátkům, která najednou tiše stála v rozbouřeném počasí. Ruka a vrátka se setkaly.
Mohutný bílý záblesk, jenž doprovázela hromová rána. Bílé světlo ozářilo tvář, jenž snad ani nemohla patřit živému člověku. Kostěné rysy naposledy zkřivil náznak strachu. Vysoká postava se sesula do vlhkého listí jak pytel brambor.
Jen co dopadla, tak se z pláště vykutálela malá dřevěná osmiboká krabička. Její velká zlatá pečeť několikrát cinkla do obnažených kamínků cesty, až se vše zastavilo na několika vlhkých listech.
vysoký stín zahalil tento výjev. Sotva vteřinu dlel nad místem události a když v mžiku zmizel, zbyla tu jen smutná, už stejně roky mrtvá postava a obtisk osmiboké krabičky na jednom z listů, jenž slabě doutnal...
Krajinou dozníval hrom...