STARODYSSEY

Slyším zurčet vodu, nechávám se unést tím tichým klokotáním a otevírám svoji mysl mým nejtajnějším snům. V dáli zahoukala sova, ale jen natolik decentně, aby někoho nevytrhla z hlubokého zadumání. Měsíc se právě vyhoupl nad les a ubral jasu hvězdám, které doposud byly tolik jasně inspirativní. Nemám mu to za zlé, obíhat kolem planety tak dlouho jako on, také bych rád někomu provedl nějakou rošťárnu. Navíc, mám zavřené oči, předehru k zadumání ve formě dlouhých a zasněných pohledů do nekonečna vesmíru už mám za sebou.

Měsíční záře rozehrává na mých rukou studenou hru nenápadných barev. To však vidí pouze několik odvážných nočních tvorů, jež se odvážilo dojít až na tento opuštěný palouček. Jejich předci měli tento utajený prostor uprostřed hlubokého lesa spojený s podivnými silami a ději, jež se tu kdysi odehrávaly a tak snad někde hluboko v jejich genetické výbavě zůstala tato informace zachována a doposud dodržují posvátnou bázeň, před tímto místem. Tito tvorové jen nevěřícně kroutí hlavami, když sledují bláznivého dvounožce, který se usadil přímo ve středu tohoto paloučku a nyní snad i usnul. Přitom právě v tom středu se dělo tolik neuvěřitelných věcí! Sice si žádný z tvorů nemohl vybavit, jaké věci to vlastně byly, ale každý z nich věděl, že je lepší to raději nezjišťovat.

Kolem krku cítím jemné šimrání navlhlé trávy. Své myšlenky nechávám volně se rozběhnout po nekonečné pláži mé fantazie. Ještě nyní mám na oční víčka promítnutý obraz noční černě posetý milióny zářících hvězd. V této chvíli sem vždy myšlenkami vysoko nad běžným životem, cítím touhu vědět víc, pochopit vesmír a hledat odpovědi. Nacházím však pouze otázky a pokaždé když na ně hledám odpovědi, nacházím otázky stále nové, ale vůbec mi to nebaví, je to tak správné. Bojím se, že kdyby jednou otázky došly, život by ztratil smysl.

Mysl stále utíká po svých nekonečných cestách a já si její konání užívám jako náhodný pozorovatel, nezatížen ničím, pouze se bavící prapodivným pohybem myšlenek v nekonečném prostoru barev. Avšak nyní si všímám něčeho zvláštního.

Cítím jak dotek trávy, která mi doposud držela ve svém zvlhlém náručí, pomalu ustupuje do pozadí, nevím, zda je to tím, že usínám, nebo se kolem děje něco zvláštního. Nechávám tomu volný průběh, cítím se najednou neuvěřitelně bezpečně, jako při poslední vteřině života v náručí dobrého přítele. Myšlenky najednou zpozornily, některé se utekly schovat, jiné napjatě sledují, co se to děje. Jakoby zahlédly nového příchozího, jak oslnivě kráčí do jejich světa. Mnohé se na něj těší, jiné jsou obezřetné, ty bojácné už dávno utekly do míst mého nevědomí.

I já sledují, co se bude dít. A skutečně, po té nekonečné pláži, kde se ještě nedávno zhmotňovaly mé myšlenky, kráčí postava nejasných obrysů. Záře, která ji obklopuje je uchvacující, na okraji její korony se pohybují zvláštní neznámé symboly. Působí tajemně, ale dobrosrdečně, všechny mé myšlenky na ní s obdivem zírají, včetně mě a některé bojácné myšlenky dokonce vylézají ze svých úkrytů.

Postava dostává jasnější kontury, přes její záři už nejsou vidět mé myšlenky. Najednou jsem v mojí mysli jen ona a já, díváme se na sebe, čím více se soustředím, tím více rozeznávám její obličej, připadá mi známý, ale nedokáži jej přesně pojmenovat. Nedokáži ani určitě, zda je to člověk, nebo něco jiného, ale cítím se dobře.

Postava natahuje ruku. Nemám čas přemýšlet, má ruka se zvedá sama, svět kolem nás mizí, celý vesmír teď tvoříme jen my dva – zmatený člověk a něco tak krásného, že slova jen s červenými lícemi ustupují do pozadí.

Naše ruce se dotkly…

Vyděšená zvířata, která se strachem v očích sledovala, jak ten bláhový dvounožec najednou ze spánku zvedl ruku a následně se kolem něj rozzářil duhový kotouč světla, prchají, dobře vědí, co teď přijde, a vědí, že pokud chtějí přežít, musí být co nejdál.