Wyrda III
III.Baned
Bylo to malé prostranství, za zadními trakty rozložitých dřevěných domů. Krom nepotřebných vysloužilých věcí a poletujícího listí zde byly už jen dvě postavy. Stáli nehnutě, jakoby hráli podivnou hru na klid a ticho. Jen se pozorně pozorovali.
„Co po mě chcete?“ řekla vyrovnaným hlasem Arwen. Její klidný hlas byl přesným opakem jejího neklidného vědomí, které se snažilo najít únikovou cestu z této situace.
Muž překvapivě sklonil dýku a promluvil příjemným hlasem. „Jsem strýc Maridy,“ Arwen na něj překvapeně pohlédla a odpověděla. „A co po mě chcete, proč jste mi přepadl?“
„Marida mi o vás vyprávěla,“ odpověděl muž, „a některé věci mě zaujali. Musíte být buď lhářka, nebo skutečně musíte pocházet z velké dálky, když nevíte tolik věcí.“
Marida tedy nakonec pojala podezření. Řekla si Arwen. Mohlo jí být jasné, že to někomu řekne. Taky netušila, jak moc jsou tady zvyklý na cizince. To už je teď ale jedno. „Proč jste mě zastavil. Ať už je to jedna, nebo druhá možnost, tak vám do toho nic není.“ Řekla pevně Arwen.
„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl neurčitě muž, „chtěl bych vám pomoct, nebo bych si přál, aby jste si vyslechla moje návrhy, ale ne tady, zavedu vás na bezpečné místo. Každý kdo se zajímá o císařství, je buď agent lorda Erdora, nebo můj přítel.“
Arwen si toho muže dál prohlížela. To co říkal, říkal skutečně přesvědčivě a nějaký spojenec by se jí hodil. Může mu však věřit? Na druhou stranu, on by mohl mnohem více vědět o poměrech v císařství a mohl by jí hodně pomoci. „Nevím ani jak se jmenujete?“ nakonec řekla.
„Jmenuji se Baned, ale nyní už pojďme.“
Slunce se dostalo na svůj každodenní vrchol. Malé městečko na samém okraji Císařství lorda Erdora uklidnilo svůj tep. I kovář odložil těžkou koženou zástěru a šel domů na vydatný oběd. Jiní si museli vystačit s kukuřičnými plackami, nebo s krajícem chleba. Po obědě následovala chvíle klidu. Na tu si našli prostor všichni. Odpolední krátký spánek byl vydatným navracečem energie. Jen dvě postavy rychle spěchali k domu na okraji města.
Tento dům byl jeden z mála kamenných a svoji architekturou se trochu vymykal jinak vesnickému vzhledu většiny domů ve městě. Kamenné průčelí domu bylo rozděleno na verandu s podloubím a prostorný balkon v patře. Obyvatelé města sem neradi chodili. Povídalo se, že zde bydlí králův zvěd, jiní říkali, že je to přesně naopak. Že to byl přítel krále, ale že ho zradil. Pravda, však bývá většinou jinde. Bydlel zde strýc Maridy, aspoň ona mu tak říkala, o rodinných poutech tohoto většinou tichého muže, se moc nevědělo. Marida ho měla ráda, protože na ni měl vždy čas a dodával ji naději a odvahu v jejich plánech, ať už se týkali čehokoli. Vždy s ní rad rozmlouval o dávných časech i o současných problémech. Obyvatelé tak na Maridu koukali skrz prsty, protože Baned byl pro ně podivín, který by ji mohl jedině tak přivést do problémů.
Zde na okraji císařství nebyla moc hlavního města tak znát. Vojáci sem občas zabloudili. Místním to nevadilo, byli rádi, že se mají jak uživit a nechtěli císaři dělat problémy. Za to byl zřejmě císař vděčný, protože jiné oblasti, dělaly přesný opak. Možná proto bylo toto místo tak častým útočištěm lidí, kteří se znelíbili císařství. A právě takový otázník vysel nad domem Baneda. Muže který se zde z čistajasna, před dvacet lety objevil a postavil si honosný dům.
Arwen šla mlčky vedle Baneda. Šel rychlým tempem, které vůbec neodpovídalo jeho odhadovanému věku. Prošli celé město a mířili se k jeho konci. Stál tam pouze velice, na zdejší poměry, honosný dům a právě tam se zdálo, že míří.
„Hezký dům,“ poznamenala Arwen. Baned jen cosi neurčitého zamručel a sebevědomě vyrazil po schodech na verandu, pod podloubím. Otevřel dveře do domu a pouštěl Arwen první. Arwen nejdříve zaváhala, ale pak vešla.
Ocitla se v prostorné místnosti plné koberců a knihoven. Byl to zajímavý pohled. V celém městečku nezahlédla ani jedinou knihu, ale zde v masivních knihovnách, byly police napěchovány tlustými i tenkými knihami v honosných i obyčejných vázáních. Místnosti dominovalo mohutné schodiště s precizně vyřezávaným zábradlím. Na protější stěně byl velký krb, ve kterém doutnaly zbytky ohně. Tato místnost a vlastně celý dům, byl naprostým opakem všeho co kdy viděla ve městě. Na zdejší poměry to musela být skutečně vila. Arwen stála uprostřed toho všeho a dychtivě se rozhlížela. Ani si nevšimla, že Baned mezitím zapálil v krbu oheň a posadil se k mohutnému stolu. Chvíli ji mlčky pozoroval.
„Vždy jsem měl rád knihy,“ promluvil nakonec, „zdejší lidé mě považují za nějakého špeha císařství, protože mám tak honosný dům, ale kdyby lord viděl, jaké tu mám knihy, tak by dal vypálit celé město. O tom se však raději nikde nezmiňuj. Já sem rád, že jsou ke mně místní podezíravý a raději ke mně nechodí. Mám tak klid, ve svém věku ho už potřebuji.“
„Marida k vám však chodí.“ řekla Arwen.
„Ano, to chodí,“ řekl zadumaně Baned, „ale Marida je výjimečná. Na rozdíl od všech ostatních to není typická farmářka. Je to velice chytré a zvídavé děvče. Učil jsme jí číst a snažím se, aby mohla šířit moudrost ve zdejším kraji, ona však prahne po dobrodružství, občas si říkám, že ne všechny své příběhy jsme jí měl říkat,“ Baned se na chvíli zasnil, ale pak se podíval na Arwen, „Prosím, posaďte se, nejste tu kvůli mému vyprávění. Nemám moc možností si s někým jen tak promluvit.“
„proto občas někoho přepadnete zezadu a vezme tu mu jeho dýku,“ poznamenala Arwen.
„za to se omlouvám,“ řekl Baned a položil dýku Arwen na stůl, „Bál jsem se, aby jste mi něco neudělala, čekal jsem od vás mnohem více, tedy po bojové stránce.“
To Arwen mírně napružilo, chtěla mu něco odseknout, ale Baned jí vlídným gestem naznačil, ať se uklidní a posadí se.
Rázným krokem se posadila a řekla. „Tak co jste po mě vlastně chtěl?“
Baned se usmál. „Víte, nespěchejte, každý příběh si žádá mnoho svůj čas a my ten čas máme. Nebo snad spěcháte z města?“
„Chtěl jsem dnes odjet.“
„Pokud chcete někam dojet, je dobré cestovat od rána. Teď už je stejně poměrně pozdě na to někam jet. Nejbližší město. Harforton je den jízdy na jih.“
„I přesto bych ráda jela už dnes.“ neústupně odpověděla Arwen.
„Dobře,“ zamyslel se Baned, „a co když vám řeknu něco, kvůli čemu určitě změníte názor.“
Arwen se na něj zkoumavě podívala. „Zkuste to.“
„Uvidíme jestli uspěji, ale po zralé úvaze si troufám říct jedno,“ zpříma se podíval na Arwen, „Vím odkud přicházíte, Arwen.“
To byla přesně ta jediná věta, která by Arwen přesvědčila zůstat...