STARODYSSEY

Kapitola XVI. Na hranici světů jsou vědomosti kmetů

Osmo Vlek

Jedna stará legenda vypráví, že v dobách, kdy zakladatel druhého světa byl ještě mladý a s ním byl mladý i tento druhý svět, nechal svolat všechny bytosti, které v té době žili v jejich novém společném světě. Tehdy to ještě šlo, protože těch, kteří žili na druhé straně, bylo velice málo.

Sešli se v kruhové observatoři, kterou založil sám zakladatel, a později se stala základem nového hlavního města Novaste. Společně se posadili kolem velkého kulatého stolu. Tehdy se k tomu stolu vešli ještě všichni. Zakladatel vstal a pronesl řeč, která se stala základem kodexu Novastis, jež je základním zákoníkem a svatou knihou všech bytostí druhého světa. První zápis v tomto kodexu je právě řeč, kterou k nám promlouvá zakladatel z minulosti podnes.

Vy všichni, ať už lidé, bytosti ze stínů nebo snové existence, kterým tento svět dal tvar a život. Je to již dva roky, co jsme založili náš svět a oprostili se od nicotnosti a bídy světa původního. Nyní však přichází chvíle, kdy je třeba vyslovit základní pravidla, která budou udržovat náš svět takový, jaký jsme ho chtěli, a zabrání tomu, aby upadl do stejného nuzného úpadku jako svět první. Tato pravidla, nechť platí pro všechny bytosti, které tento svět obývají, a nechť jim pomáhají najít podstatu a pevnou půdu pod nohama v dobách, kdy se bude zdát, že není naděje.

Za tu dobu, co zde jsme, se někteří rozhodli, že odejdou do neprobádaných končin nového světa a budou žít vlastní život. To je v pořádku. Nikdy však nezapomínejte, že observatoř Novaste je místem, kde se vždy budou scházet všichni zástupci všech národů, ras, bytostí a skupin a společně tvořit řád, který nás všechny bude pojit a bude nám dávat podstatu naší existence. Budiž toto místo ústředním bodem celého našeho nového světa a nechť slouží jako místo dialogu všech bytostí našeho světa.

Dále bych vám chtěl předat jedno varování. Nikdy se nesmíte vydat do světa původního. Nástrahy, které tam čekají, jsou tak nebezpečné, že by důsledky, které by mohly způsobit, mohly nadobro vymazat celý náš nový svět a všechny, kteří v něm žijí. Druhá strana je odporná černá a úpadková skládka toho nejhoršího, co dokázaly inteligentní bytosti kdy stvořit. Tamní lidé jsou nepřátelští, majetničtí a nehodní poznání, kterého se dostalo nám.

Abychom předešli případné katastrofě, zajistil jsem, abych portál do prvního světa mohl vytvořit pouze já a případný nástupce mé krve, můj dědic, nebo bytost velice mocná, jež je pokrevně spřízněna s mým rodem. Když se tak mocný jedinec ukáže, bude vždy dbát na to, aby portál nebyl zneužit a aby zabránil případnému spojení bytostí zdejších s odpornými lidmi na straně první.

Přesto se však jednou stane, že vznikne nový můj přímý dědic. Tento dědic bude stejný jako já, bude napůl náš a napůl pošpiněný krví lidí. Jeho příchod může znamenat jak nový začátek, tak možný konec. Střeste se proto první strany, jinak ohrozíte samotnou podstatu našeho světa!

Tak pravil zakladatel, roku 2 n. s.

„To by mi zajímalo, proč mi to čtete? Sice jsem pohádky měla ráda, když jsem byla malá, ale ty byly rozhodně zajímavější,“ znuděně jsem prohodila a na hlavu si přiložila čerstvě vyždímaný hadr, který mi příjemně chladil mé třeštící čelo.

Opeřený profesor Alexavier, jehož jméno jsem se dozvěděla od Klarisy, se poněkud překvapeně napřímil a zdálo se, že neví co na to říct.

„Ehm,“ začal poněkud obšírně, „tohle je text, který vyslovil sám zakladatel, víte.“

Když viděl, že to se mnou moc neudělalo a dál jsem si užívala chladivého pocitu nového hadru, rozhodl se to vysvětlit podrobněji. „Víte, říká se tam mimo jiné to, že vy byste mohla být dědičkou zakladatele, Zooye.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „A co to pro mne znamená? Budu bohatá a mocná, nebo mě bude chtít každý zabít?“

Alexavier se už podruhé zarazil a začal se drbat pod jeho zobákovitým nosem.

„No,“ rozhodl se začít diplomaticky, „abych, totiž, ehm. Však víte, najde se jistě mnoho lidí, co vás budou uctívat a tak, ale vždycky se objeví někdo, kdo … á Klariso, jsem rád, že ses vrátila, Zooye má na tebe zajímavou otázku. Zrovna jsme probírali první slova zakladatele a proroctví.“

Klarisa musela s Leošem na noc pryč, prý museli něco zařídit na jakési druhé straně, raději jsem se neptala. Když se teď vrátila, vypadala rozhodně normálněji než večer, kdy byla napasovaná do šatů, jejichž všemožné ozdobné krajky by vydaly na záclony průměrného mezonetu. Během doby, co byla pryč, jsem se alespoň v klidu vyspala, mohla jsem se už i posadit na posteli a mimo jiné jsem si urovnala pár věcí v hlavě. Například na Klarisu jsem měla pár otázek.

„No skvěle Alexaviere,“ klidným hlasem řekla Klarisa a zavřela za sebou těžké kovové dveře, „není nic lepšího než někomu, kdo ještě před pár dny netušil o existenci našeho světa, motat hlavu legendami a proroctvími. Vím, že to myslíš dobře, ale nejsi na univerzitě. A ty Zooye, nesmíš ho brát tak vážně, rád přehání.“

„Hranici vážnosti a fikce jsem ztratila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mi nějaký šmírák s hlavou psa strávil celou noc za oknem a ještě byl uražený, že jsem ho nepozvala dovnitř.“

Klarisa zbystřila. „Urgo byl u tebe doma?“

„Tak ono to má i jméno, hmm, kdo by to byl řekl,“ poznamenala jsem s nezájmem a zavřela oči. Po včerejšku se mi začal vracet rozum. Zřejmě jsem včera již definitivně zkolabovala, což by vzhledem k předchozím událostem nebylo nic divného. Nepřesvědčily mě ty jejich pohádky zcela, ale nutno jim nechat, že se dostali k informacím, které bych měla vědět jen já, tedy já a… no, to je už vlastně jedno. Klarisa může být stejně tak mou tetou, jako třeba uprchlicí z blázince. Vzpomněla bych si i na diagnózu, kterou by jí doktoři dali, kdyby jí vyslechli. Ale přes to všechno jsem z ní cítila jistou sounáležitost, jakoby nějaký šestý smysl říkal, že je mi blízká, a tato skutečnost mi nutila nesbalit se a nezmizet pryč, ale naopak zůstat a zjistit, zda na té jejich pohádce není opravdu něco pravdy. Bylo by to sice neuvěřitelně ujeté, ale když se nikdo nedozví, že jsem se s nimi bavila…

„Tak jak ti je?“ vyrušila mě z myšlenek Klarisa a sedla si k mé posteli.

„No, trochu bojuji s rozumem, myšlenkami, že jsem ve snu, nebo že jsem se zbláznila a touhou po čerstvém vzduchu a slunci,“ vztyčila jsem ukazováček, „a taky mě zajímá odpověď k mé otázce. Zda pokud jsem ta vyvolená, jak tady tvrdí Alexavier, tak to pro mě znamená co? Budu bohatá a mocná, nebo mě budou chtít všichni zabít?“

Klarisa se zamračila. „No, jak jsem říkala, Alexavier rád přehání a i když je tu mnoho znaků o tom, že bys mohla být pro mnohé zajímavou osobností, tak si nemyslím…“

„Nemyslíte si co? Že mi hrozí nějaké nebezpečí a co ten fakt, že se mě pár, ehm, divných existencí už pokusilo zabít a přišla mi před tím varovat sorta slušných obludek.“

„Hele, Zooye, říkat o Urgovi, že je obluda, je pořádně neslušné, abys věděla.“

„Strávit noc za oknem a pozorovat, jak spím je naopak projevem jisté galantnosti, že?“

„Urgo má to nejvyšší vychování a nemohl vstoupit do tvého bytu, dokud jsi spala, bylo by to pro něj velice neslušné.“

„Aha,“ odvětila jsem chladně a zakroutila hlavou.

„Podívej se, Zooye, je na čase se sbalit a vyrazit k portálu. Vem si jen to nejnutnější, vyrazíme za hodinu.“

„Neodejdu, dokud nepřijde můj táta. Slíbila jsem, že na něj počkám,“ odpověděla jsem a zavřela oči, bolest hlavy se trochu zvýšila.

Bylo chvíli ticho, což mě přimělo oči opět otevřít. Klarisa si zrovna vyměňovala významné pohledy s opeřeným profesorem.

„Ehm,“ poznamenala jsem k této trapné situaci. Klarisa poněkud překvapeně zaostřila na mě.

„Víš,“ začala poněkud nejistě, „nevím, kdy tvůj otec přijede, může být hodně daleko.“

„Nechte si ty kecy, co o něm víte?“ s námahou jsem se posadila na posteli a vykouzlila na tváři pohled naštvaného policisty, který zrovna chytil vraha, jak zakopává hlavu své oběti.

Klarisa se postavila: „Nevíme nic konkrétního. Už jsem od něj pár dní nedostala zprávu, ale poslední…“

„On si s vámi psal.“

„Hodně toho nevíš, Zooye, hodně.“

„No jo, to si nechte od cesty. Co vám tedy psal?“

Klarisa chvíli mlčela a poněkud popuzeně mě pozorovala, asi nebyla zvyklá, že by s ní někdo jednal normálně. Taky je to tady samý významný pošuk, nemám ty lidi ráda. „Psal prostě to, že musí odjet někam daleko a někam, kde ho chvíli nikdo nenajde. Tebe poslal sem, abychom se o tebe postarali. Moc dobře věděl, že je tady Alexavier.“

„To nic nemění na tom, že se může kdykoli vrátit.“

„Už mi zase připomínáš tvojí matku. Tvrdohlavá a neústupná.“ Klarisa vytáhla z vnitřních záhybů svého pláště pomačkaný dopis a podala mi ho.

Dopis jsem narovnala a začala číst.

Drahá Klariso,

vím, že jsem se dlouho neozval, ale nyní už jistě víš, co se děje, Zooye potřebuje pomoc. Poslal jsem jí do dolu, určitě tam potká Alexaviera a ten už jí dovede k tobě. Nebude nikomu z vás věřit a budete to s ní mít těžké, ale pomozte jí, a pokud tě o to můžu vůbec prosit, vezmi jí do druhého světa, tady už pro ni není absolutně bezpečno.

Já musím zmizet někam daleko, kde mě nějakou chvíli nikdo nenajde. Nečekejte na mne a vyřiďte Zooye, že jí mám rád a že se omlouvám, že jsem jí toho tolik neřekl. Nyní se však musí i tohle změnit.

Opatruj se, Klariso, a děkuji, že jsi ještě ochotná mi pomoci.

S pozdravem,

J. A. Spack

Dopis jsem si přečetla ještě dvakrát, skutečně to bylo otcovo písmo, ale uvěřit obsahu chtělo dost přemlouvání a i přes něj mi to bude trvat ještě dlouho, než mu uvěřím.

„To mohl kdokoli zfalšovat,“ nadhodila jsem.

Klarisa si povzdechla.

„Co kdybych ti řekla, že vím, co máte ve sklepě?“

Zarazila jsem se. Už jsem měla až po krk toho, že tady o mně každej ví snad i to, jaké nosím spodní prádlo.

„Víte co, já se jdu sbalit a vyrazíme. Tady už padlo tolik blábolů, že je třeba vaši teorii o druhém světě ověřit v praxi,“ rozhodla jsem se a vstala z postele. Ignorovala jsem točení hlavy i bolest, která se přihlásila o své slovo.

Postupovali jsme dlouhou svažující se chodbou, osvětlenou archaickými světelnými zdroji. Všude začínala být stále větší zima a vlhko. První šla Klarisa, v ruce držela klíč, tu jejich podivnou zahnutou věc. Pak jsem šla já a za mnou šel profesor, který měl velice komickou chůzi, zdálo se, že za každý udělaný krok musí mírně pohnout hlavou dopředu a pak dozadu. Jeho ptačí vzhled to tak ještě umocňovalo.

„Teď se budeme muset trochu skrčit,“ oznámila Klarisa.

Vlezli jsme do nějaké nahrubo otesané jeskyně, kde už nebyla ani světla. Klarisa na svém klíči nechala rozzářit svůj světélkující konec a jeho namodralá záře zaplavila dlouhou nízkou chodbou.

Už jsem myslela, že se začneme plazit, ale najednou jsme se ocitli v nepřirozeně velké jeskyni. Tedy nepřirozeně, nejsem žádný speleolog, abych dokázala odhadnout, jak vypadá přirozená jeskyně, každopádně po té úzké chodbě, byla obrovská jeskyně s jezerem zkrátka nepřirozená. Jeskyně byla uprostřed zaplněna jezerem plným černé vody. Uprostřed jsem viděla malý ostrov, který byl viditelný díky tomu, že až k nám doléhalo mírné světlo, které mělo zdroj právě na tom ostrově.

„Musím uznat, že to tady vypadá pompézně. Zatím se vám daří,“ poznamenala jsem.

Došli jsme k malému kamennému výstupku, u kterého byla zakotvena zvláštní železná loď. Značně poškozená rzí, měla vyřezávané okraje složitými ornamenty. Míst tam bylo tak pro šest lidí. Při nastupování byla loď celkem stabilní. Klarisa si sedla až dozadu a vyklopila ke svým kolenům malý ovládací pultík, vůbec jsem si ho při nástupu nevšimla. Byly na něm dva otočné ventily a několik pák. Pohnula s jednou pákou a loď ožila. Malý kotel, umístěný ve středu lodi, který jsem při nástupu měla za nějakou truhlu, se rozzářil a začal vydávat hučivý zvuk. Loď se začala pomalu pohybovat kupředu.

Chvíli jsem uvažovala, proč jsem ten spolek bláznů už neopustila, protože jsem se nyní vydávala napospas jejich plánům, ale pro změnu mě zaplavila zvědavost, a tak jsem poslušně mlčela. Do kapsy jsem si sbalila pepřový sprej, takže kdyby někdo z nich něco prováděl, měla jsem alespoň nějakou obranu.

Loď se pomalu sunula k ostrovu a jeskyní se krom hučení kotle neslo jen tiché šplouchání vody o ostré kamenné břehy jezera. Ostrov, jak se blížil, začínal dostávat konkrétní tvar. K mému překvapení to byla sice hrubě, ale celkem obstojně vytesaná kruhová věžička, z jejíhož vrcholu vycházelo mihotavé, zdálo se, že dokonce fialové světlo, které vytvářelo fantaskní obrazce na stropě jeskyně vysoko nad námi.

U břehu kotel člunu umlkl a my jsme vystoupili na malé kamenné molo. Po několika schodech jsme vystoupali ke dveřím věžičky a po klepnutí Klarisina klíče jsme vstoupili dovnitř, konečně jsem pochopila, proč tomu říkají klíč. Ve věži bylo točité kovové schodiště, jehož zábradlí bylo opět složitě ornamentováno železnými kličkami a vzory. Jeho tvůrce si před prací musel jistě napít hodně silného destilátu, nebo to byl zkrátka magor kouřící marihuanu.

Schodištěm jsme vystoupali na vrchol, když jsem se ocitla na vrcholu věže, poznala jsem, co vydávalo tu mohutnou záři, a konečně jsem byla něčím ohromena…

„Zooye, ráda bych ti ukázala portál, moc lidí ho nevidělo.“

***

Kdesi na druhém světě, kde byste nenalezli ani jeden uhelný důl, ale za to vzrostlé mohutné stromy, dosahující výšky až tří set metrů, jejichž kmeny by poskytly prostor pro bydlení malému městu, udýchaně běžel po provazovém mostě do vchodu v jednom z mohutných stromů, posel. Unaveně překonal poslední metry mostu a stanul před vysokými vyřezávanými dveřmi. Několikrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil svůj dech a následně zaklepal na dveře.

Dveře se samy otevřely a odhalily velkou ve stromě vykutanou dřevěnou místnost s úžasně tvarovaným stropem, plným proplétajících se trámů, obrazců a malovaných výjevů. Na druhé straně místnosti seděl na vysokém dřevěném trůnu postarší vládce místní země. Jeho popis by zabral na mnoho stránek, a proto ho zatím necháme stranou.

Jeho posel došel až k trůnu a poklekl.

„Co mi přinášíš, Elderichtone?“

„Ó, mocný, přináším důležitou zprávu. Ona existuje, proroctví se naplnilo, je na cestě do světa umouněných!“

Vládce vstal a roztěkaným pohledem se podíval ke stropu, kde byl obrazec zvláštních bojujících bytostí, kolem ústřední postavy, jež byla obklopena namodralou září.

„Proroctví je zde! My tě zachráníme!“ zvolal…

Kapitola XVII. Za portál a ještě dál

Ten z lesa

               Malkron seděl na svém trůně v místnosti, kde zasedá liga, právě zela prázdnotou. Za okny  vzdáleně doléhaly zvuky probouzejícího se hlavního města. V ruce svíral svoji novou dýmku, ze které čas od času popotáhl, a druhou rukou poklepával na opěrátko svého trůnu. Navenek působil chladně a vyrovnaně, jako obvykle, avšak uvnitř jeho těla pulsoval vztek, který vyvolal útěk jeho zajatců. Zpovzdálí se začaly ozývat kroky dalších členů ligy. Za pár okamžiků se rozrazily dveře a členové, ženy i muži v pláštích, začali plnit místnost a místa okolo stolu. Dva členové si vzrušeně povídali.

„Teď když jsem sem šel okolo strážnice, kat vyplácel dva strážníky a podle toho, jak ty záda měli od krve museli mít za sebou alespoň dvacet ran,“ řekl muž v tmavě zeleném plášti.

„Kristin říkala, že prý Malkron časně ráno nechal pro ně vyměřit trest sto ran bičem, ale proč, to nikdo neví,“ zvedl oči a podíval se letmo na Malkrona, „ale jak se na něj dívám, tak nepoznám, jestli se vůbec něco stalo.“

„No, takže je vše jako obvykle,“ odvětil muž v rudozlatém plášti.

„To si nemyslím,” pokračoval muž v zeleném, „Malkron je chladný, ale dobře víš , že i on dává tresty nejvyšší, třicet ran, ale sto by bylo moc na každého.“

„Asi máš pravdu,“ ukončil rozhovor druhý muž.

Sál utichl, ozvalo se jen dovření dveří a kroky posledního muže, který ještě neseděl. Měl na sobě vínový plášť, na kterém visela připnutá mnohá ocenění a hodnosti. Byl vysoký, měl nakrátko ostřihané prošedivělé vlasy a prošedivělý udržovaný krátký plnovous, jeho černé oči dodávaly na jeho už tak velkém respektu. Byl to přesně ten tip člověka, na kterém nepoznáte, jestli je hodný, nebo zlý, ale stoprocentně víte, že teď není čas na srandu. Pár jeho výrazných jizev ve tváři napovídalo, že nejednou byl v boji a nejednou z něj vyšel tedy živý. Velice zásadový a po Malkronovi asi nejděsivější člověk v místnosti.

Když se však rozezněl tichem Malkronův hluboký hlas, i tento muž, byl jak malé bezmocné dítě, o to více, že Malkron začal promlouvat přímo k němu.

„Revisi!“ pronesl Malkron tvrdě a důrazně zvedl oči a zadíval se přes celý stůl na muže, který se akorát zastavil před stolem s úmyslem se posadit, Malkronův tón však napověděl, že by měl zůstat stát.

„Ano, pane?“ snažil se Revis udržet klidný pokorný tón a nedat najevo strach.

„Odpověz mi na jednu otázku … Jsi velitelem armády, a tudíž v tvé kompetenci je i stráž Novaste?“

„Ano pane,“ nechápavě přikývl dotazovaný muž.

„A provádíš tedy časté namátkové kontroly a vše je dle tvého názoru v pořádku?“ vyžíval se Malkron v dotazech na velitele.

„Ano, pane,“  zalhal velitel, jako by zalhal asi každý, kdo zanedbává své povinnosti.

Malkron si potáhl dlouze z dýmky, než ji odložil na stůl, promnul si ruce a opřel se o stůl lokty s dlaněmi spojenými před sebou. Tato krátká ticha chvíle všem okolo připadalo jako rok a Revisovi jako staletí.

„Revisi, byl jsem to já, kdo tě jmenoval do této funkce, pro to všechno, co jsi dokázal, a protože jsi velice schopný muž,“  odmlčel se.

„Já vím, pane, moc si toho váž…“

„Nech mě domluvit,“ přerušil Revise Malkron, „proto mě velice rmoutí, že člověk, kterému jsem svěřil důvěru, má pocit, že je správné, když noční strážní místo střežení a obchůzek venku spí na strážnici.“

Revis se nadechl, ale jen polkl. Byl si vědom, že strážní si občas na noční směně dáchnou, avšak to nikdy neřešil jinak než napomenutím, že by se to dít nemělo. Sklonil hlavu a tiše pronesl: „Omlouvám se, pane.“

„Musel jsem tedy přijít já a zařídit, že na noční směně již nikdo nikdy neusne. Víš, jak jsem to zařídil?“

„Trestem, pane..?“

„Správně trestem. A víš, jakým, můj milý Revisi?“

„Ne, pane.“

„Sto ran bičem,“ zvýšil hlas Malkron. Několik členů ligy se nervózně zavrtělo a sklonilo hlavy a Revis zbělal jako křída.

„Ano, Revisi, noční službu měl tvůj syn Aronis a jeho přítel Senas,“  Malkron zvedl ze stolu dýmku, znovu dlouze popotáhl a poté pokračoval bez citu stejně, jako by mluvil o počasí, „další část trestu je zbavení hodnosti, přesun jejich pracovní síly do dolů a pro tebe, Revisi, snad bude potrestání tvého syna tím největším trestem, abys už dával pozor na své povinnosti.“

„Ano, pane,“ odpověděl Revis celý bez života a skácel se na své křeslo.

„Já jsem ti nedovolil sednout si,“ zahřměl Malkron a Revis byl rozklepaný opět na nohou. „Teď se dostaneme k tomu, proč o tom mluvím. Zajatci, kteří byli v noci zajati, neznámým způsobem uprchli, protože naši strážci radši spí,“ rozhlédl se okolo stolu po jednotlivých tvářích Malkron. „Nebezpečí příchodu té holky je veliké, vlastně ani netuším, jestli se nám nesměje dole pod věží. A všichni dobře víte, jak se vyvrženci schovávají ve stromových hvozdech, aby podpořili její příchod. A díky tomu, že víme, kdo nám utekl, tak víme i, kdo jí bude stát po boku a to jsou velice dobří mágové. Jsou však naštěstí bez svých klíčů.“

Malá blonďatá dáma s vlasy stočenými do pevného drdolu se rozklepaně postavila. Malkron se na ni tázavě a velice arogantně podíval.

„Jejich klíče zmizely stejně jako oni,“ pronesla koktavě se slzami v očích.

„Cože!?“ zahřměl Malkron tak nahlas, až všichni přítomní nadskočili. Pro většinu z nich to bylo poprvé, co jej slyšeli křičet nebo jej vůbec viděli rozčileného.

„Revisi, zdvojnásob stráže a jakmile se někde něco pohne bez mého vědomí, ať to okamžitě vím.“

Procedil skrze zaťaté zuby rozhořčený Malkron.

Revis poslušně vstal odvětil: „Ano, pane.“ Otevřel dveře do dlouhé chodby, vstoupil do ní a zabouchl za sebou. Stanul sám v prázdné chodbě a za sebou slyšel jen Malkronův vzdálený křik.

Za několik málo minut, už vycházel ven z věže a pohled, který se mu naskytl, patřil mezi ty, které nezapomene do konce svého života. Uviděl, jak jeho syn se svým nejlepším přítelem, se zády do krve rozpraskanými od ran biče, jsou bezvládně tažení do vagonu, který je odveze do dolů. Nestihl už na ně ani zavolat, když už se vagon ztratil za zatáčkou.

Po slovech ukážu ti portál, jsem čekala něco úžasného, ale stála jsem pouze na kruhovém podstavci a dívala se přes něco, co budilo dojem špatně umytého skla. Klarisa nátahla klíč a jemně se toho zvláštního povrchu dotkla a ten se jemně zamlžil a poté se obraz v něm začal zaostřovat. Dívali jsme se do kamenité místnosti, nejspíš to byl nějaký sklep. Když obraz úplně ustal, blížila se tam osoba, kterou už jsem viděla ve svém bytě. Bylo to to divné stvoření s psí hlavou. Klarisa mě prostrčila skrze průhledný povrch a já se cítila, jako by mě někdo smáčel ledovou sprchou. Zem mi zmizela pod nohama a úplně mnou otřásala zima. Zem se mi pod nohy vrátila a okolí začalo dostávat tvary obrazu, který jsem viděla skrze portál předtím. Pes se mi uklonil a zdvořile pozdravil.

„Dobrý den slečno, moc rád Vás opět vidím a Vítám vás zde, na druhé straně.“

Zmateně jsem přikývla a zanedlouho portálem prošli i moje teta a Leoš.

„Bude lepší, když se převlečete, ať nejste nápadná, slečno Zooye,“ řekl pes a podával mě nádherné rudé šaty s černými krajkami.  „Stejné měla tvoje matka Zooye,“ usmála se Klarisa, „byla krásná jako ty.“

„Děkuji,“ řekla jsem nesměle, když jsem se převlékala za nejbližším sloupem po tom, co jsem se dooblékla a ukázala se ostatním. Muž s psí hlavou mě chytl za ruku a vedl mě ke strmým kamenným schodům, po kterých jsme vystoupali do místnosti s okny, ke kterým mě ale nepustil. Vyšla jsem s Leošem za ruku a ostatními za zády na louku a Leoš mě vedl k nedalekému horizontu. Na to, co jsem na něm spatřila, nikdy nezapomenu. Byla jsem ohromena z toho, že může vůbec něco takového existovat.

„Novaste, naše hlavní město,“ řekl. To panorama mě ohromovalo, město plné páry, ze které vykukovali nejrůznější věže, komíny, střechy domů  a z toho všeho obrovská věž.

„Tady jste!“ uslyšela jsem udýchaný hlas za námi, tak jsem se prudce otočila.

„To jste vy, Francisi. Vylekal jste mě,“ důrazně podotkla Klarisa, „je něco nového?“

„Ano, to je. Po tom, co se Malkron dozvěděl, že jste utekli. Mimochodem, jak se Vám to povedlo?“ zvedl Francis tázavě obočí.

„Dlouhá historie pro jeden večerní příběh, ale ne teď,“  utla jeho zvídavost Klarisa.

„Takže po tom, co se Malkron dozvěděl, že jste utekli, zvýšil stráže, a pokud se dívka objeví, chce bojovat, říkal to ráno na sněmu Ligy. Navrhuji tedy odvést Dívku ke spojencům ze stromového hvozdu a vyčkat správné chvíle.“

„Ano, souhlasím s Vámi,” řekla Klarisa.

„Vyrazíme hned, ať jsme tam do setmění,“  řekl Urpo.

„A mě se jako nikdo na nic nezeptá?“ prohodila jsem do probíhajícího rozhovoru.

„Jako bych slyšel Tuulu,“ pochvaloval si Francis, „celá maminka.“

„Ne, nezeptá, prostě musíš do bezpečí,“ ukončil Leoš rázně otázky a vyrazilo se k lesu.

Mohlo být tak poledne a začínala jsem být unavená, přesto jsem se pořád dívala kolem sebe. Bylo to tu nádherné, nedotčená příroda, pokud jste byli dál od města či vesničky, ale pokud jsem došla do nějaké vesničky, tak na páru měli snad všechno. Fascinovalo mě to.

Kapitola XVIII. - Nebezpeční číhá na každém rohu

Létající ryba

„Jak se cítíš?” zeptala se Komtesa svého manžela.

„Asi jako po třech flámech v jeden večer,” odpověděl George snažící se o úsměv.

Vozidlo projíždělo svižně ostrými zatáčkami města Novaste. Zezadu se ozýval pravidelný zvuk: „Čak, čak, čak”.

„Kam jedeme?” ptal se George.

„Do našeho opevnění, můj milý. Tito muži tvrdí, že se schyluje k něčemu opravdu nehezkému. Prý je poslal pan Spack,” odpovĕdĕla mu Komtesa.

Ve vozidle s nimi cestovala sestřička a několik strážců.

Při pohledu z něj ven byl i v tomto živém městě nezvyklý klid. Na ulicích se mnoho lidí nevyskytovalo. Pouze pár jedinců. Ti však pospíchali a moc se nerozhlíželi.

Vozidlo začalo brzdit. V cestě mu stála spadlá dřevěná konstrukce. Původně pravděpodobně sloužila jako lešení.

„Constantin a Henry jdou odklidit překážku. Zbytek se je bude snažit krýt …” snažil se dopovědět Scott, když ho přerušila výbušná rána.

Síla výbuchu a tlaková vlna přicházela z pravého předního rohu opevněného vozidla. Létající kusy narážely do jeho stěn. Ozývaly se kovové rány plechů dveří a kapoty vozidla. To již téměř stálo. Nyní sebou však prudce škublo dozadu a celé se pomalu začalo přetáčet na svůj levý bok.

krátce, ale snad hodnotněji :)

Létající ryba OK.

Kapitola XIX. - skok

Dr. Gird

„Buch, buch, buch,” rozlehlo se chodbou. Francis stojí na konci chodby a klepadlem klepe na mohutné dveře. Postoj má mírně shrbený a jeho pohyby roztěkané. Jako by se něčeho bál.

„Dále,” ozvalo se zpoza dveří. Francis se rozhlédl, jestli je chodba prázdná, zatlačil do mohutných dveří a vstoupil dovnitř místnosti. Místnost je rozsáhlá s vysokými stropy, na podlaze i stěnách obložená kobercem a naproti dveřím veliké okno. Zařízená je starobylým nábytkem, na kterém tu a tam byly mísy s různým jídlem, od ovoce po maso. U okna stojí Malkron, v jedné ruce pohár s vínem, druhou rukou se opírá o rám okna a zamyšleně kouká ven.

„Co potřebuješ?” dotázal se Malkron.

„P-p-pane,” vykoktal Francis, „Tuula Spack přešla na naší stranu.”

„Cože?” otázal se šeptem Malkron, „jak je to možné?”

„N-n-n-nevím p-pane, hlídal jsem portál, jak jste mi přikázal, ale najednou se tu objevila. Nikdo však neví, že tu jsem za vámi. Poslali mě do města, abych varoval George?”

„Co? George?” dotázal se opět Malkron, tentokrát docela nahlas, „jedno po druhém, kdo přišel s Tuulou?”

„Klarisa, Leoš, ten ptačí učitel z univerzity, který nevím, jak se jmenuje a pes Urpo.”

„Urpo tam taky byl? Alespoň někdo koná rozkazy,” zamumlal Malkron pro sebe. Poslední dobou se čím dál hůře plánuje. Spousty důležitých informací se dozvídá pořád později a překvapivěji. Naštěstí informační systém pořád funguje, takže se ty informace alespoň dozvídá.

„Co Leoš?”

„Leošovi jsem otrávil jídlo,” hrdě pronesl Francis. „O Tuulu se postará pes, myslím, že jde vše podle plánu”.
    „Tuula neměla přejít na naší stranu. To nejde podle plánu,” opravil chladně Malkron Francise.

„A-ano, pane.”

„A teď mi řekni, proč tě poslali. Abys varoval Georgeho? Je přeci na naší straně že?”

„P-pane…” začal koktat Francis, když ho přerušil hrubý hrdelní hlas, který přicházel z chodby.

„Chvíli jsem si říkal, že do toho nezasáhnu, ale je na čase.”

„Urpo?” vykřikl Malkron?

„Ano,” odpověděl hrdelní hlas a vešel do dveří, „měli jsme nepatrnou výhodu, ale nyní se situace otočila…”

„Jakou výhodu? Urpo! Máš být v terénu a zabít Tulu!” cedil skrz zuby vražedně Malkron.

„Přesně to byla ta výhoda,” usmál se pes, ačkoliv to zní neuvěřitelně, „myslel sis, že zabiju Tuulu.” Sáhl do kapsy a vytáhl svůj klíč. Malkron zareagoval okamžitě a vytáhl svůj. I Francis zareagoval okamžitě, střídavě otáčel hlavou z jednoho na druhého.

„Proč vytahuješ klíč?” zašeptal Malkron. Pes nečekal na odpověď, švihnul svým kíčem a vystřelil černou střelu, vypadající jako veliký šroub se závitem. Střela sviští vzduchem opravdu rychle, i tak si ale lze všimnout, že občas se za letu z vnitřku vynoří chapadlo, které máchne vzduchem a zase zmizí.  Malkron už chtěl reagovat, byl by to i stihl, kdyby ovšem střela letěla jeho směrem.

„Uhch,” vzdychl Francis poté, co se mu zarazila do břicha a skácel se k zemi. Pes chvíli koukal jeho směrem a poté zandal klíč.

„Proč?” jen vydechl Malkron, klíč však neschoval.

„Podlé mých propočtů, by nám mohl uškodit víc tím, že by ti řekl něco důležitého, co věděl, než to, abys zjistil, že nesdílím tvé plány.”

„Proč?” řekl Malkron podruhé ještě překvapeněji. „Proč jsi se prozradil? Mohl jsi to ještě zamluvit.”

„Ty bys mi však věřil?” pronesl pes pomalu. Po tomto výroku místností zavládlo ticho, Malkron bez hnutí stojí a přemýšlí. Po notné chvilce přenese váhu na druhou nohu a dál přemýšlí.

„Máš pravdu,” pronesl asi po osmém změnění těžiště nohou. „Nevěřil,” pomalu procedil a na konci slova máchnul klíčem. Vylétli z něj tři modré tenké špičaté paprsky. Mocný kouzelník jako Malkron ví, jak zabít jiného neozbrojeného kouzelníka. Oběť může být jakkoliv mocná, nemá-li však v ruce klíč, není jí to nic platné. Spousta dobrých kouzelníků tak zemřela. Mít klíč po ruce nebo v ruce je to nejdůležitější, není-li tak, často k souboji ani nedojde. Je po všem ještě před ním. A ačkoliv to Malkron přesně ví, raději přidal ještě dva paprsky navíc. Ví, že pes je jeden z mála kouzelníků, kteří se mu mohou postavit a vyrovnat. Je sice bláznovství se jen tak sám proti němu postavit a ještě větší bláznovství je schování klíče. Zrádci se však musí potrestat.

Tři paprsky dosáhly cíle v mžiku, ale místo toho, aby se zažraly do masa, začaly se odrážet. Narazily do psa a jednoduše se odrazily, jako když narazí světlo do zrcadla. Jeden paprsek narazil do lustru, který s řičením začal opadávat jako vánoční stromeček v březnu, druhý paprsek zneuctil celou knihovnu, ze které vylétla řada knih se sloupem jemného prachu, a třetí prolétl Malkronovi těsně kolem hlavy, roztříštil sklo za ním v okně, které svým sypáním na zem způsobilo strašlivý rachot a vylétl ven. Malkron nemohl uvěřit vlastním očím. S napřaženým klíčem mžoural skrz prach na psa a snažil se určit, co se s ním stalo.

Po té, co opadla většina prachu, Malkron poznal, že psovi se nic nestalo a jen se usmívá. Vytřeštil oči a zmohl se jen na jedno dlouhé citoslovce.

„Zajímavá takhle ta věcička,” konečně se pohnul pes a promnul amulet co mu vysel na krku tak, aby si ho Malkron mohl všimnout. Malkronovi to ale bylo jedno, začal sesílat další paprsek. Když se jednou rozhodne někoho zabít, rozhodně to hodlá dokončit.

Tentokát Pes neměl v plánu nechat do sebe střílet. Demonstraci, kterou chtěl ukázal, předvedl a teď bylo na čase jednat. Bleskovou rychlostí vyskočil ze dveří vytahující svůj klíč z kapsy. Ačkoliv strčení pracky do kapsy a dotknutí klíče trvalo asi setinu času, co by potřeboval běžný smrtelník, stihnul do něj Malkron napálit dalších šest paprsků, i ty se odrážely a konaly paseku po celé místnosti. Rychlost, jakou Malkron dokázal vystřelit takové množství paprsků, je neuvěřitelná, je to mimořádný kouzelník.

Prostor dveří vybouchl, místnost se zatřásla a zvedl se oblak prachu. Pes konečně dosáhl na klíč. Střílet poslepu je plýtvání energií, Malkron tedy zastavil palbu, připravený čekal, až zase slehne prach. Co uviděl, ho nepotěšilo, celá futra i s velkým kusem tlusté podlahy prostě zmizely. U východu z místnosti zela obrovská jáma. Došel k díře a opatrně do ní nakoukl, uviděl několik tváří vystrašených kuchařek koukající nahoru a očividné stopy na podlaze. Je jasné, že pes utekl.

„Urpo, schodiště do kuchyně nepotřebuju!” procedil.

    Urpo běžel ulicí Novaste a přibližoval se k zvukům souboje. Když konečně doběhl k epicentru zvuku, uviděl řadu kouzelníků s hůlkami v ruce, kteří mířili na nějaké opevněné vozidlo a zvedali ho do vzduchu jen magickou silou.

Urpo se ani nesnažil vyjednávat. Sáhl do záhybu pláště a začal rozdávat své černé paprsky, mezi kouzelníky, kteří zvedali auto.

„Prásk,” ozvalo se, když konečně trefil posledního. Došel k vozidlu a zaklepal na mohutnou část: „George? Už je bezpečno, je čas na změnu plánu.”

„Jdem do království stromů,” pronesl Urpo jednoduše po nasoukání do vozidla a pozdravení se s Georgem a Komtesou. George mávl na řidiče a začal se vyptávat: „Jak jsi nás našel? A co se sakra venku dělo?”

„Jedno po druhém,” řekl Urpo svým hlubokým hlasem, vytáhl klíč a vykouzlil do vzduchu občerstvení, které začalo poletovat vozidlem. „Suši, specialita na první straně.” Jedno spolkl a začal vyprávět: „Tuula přešla na naši stranu, Malkron se dozvěděl, že hraju proti němu.”

„Došlo k souboji?” reagoval pohotově George.

„Došlo,” přikývl Pes, „a došlo i na tvůj amulet, otestoval jsem ho na naší největší hrozbě, jak jsi chtěl. Dokonce víc, než jsem měl v plánu, dokázal odrazit kolem deseti šipek.”

„Týjo, ukaž ho,” ozvala se Kometsa. Pes sáhl po řetízku a vytáhl zpoza obleku amulet. Všichni na něj vytřeštili oči.

„No, ehm, nevypadá stejně, jako když jsem ti ho předal,” pronesl zamyšleně George, vzal do ruky amulet a začal ho převalovat. Vypadal jako by ho přejel parní vlak a poté ho strojvedoucí pro jistotu ještě hodil do kotle na uhlí. Byl celý zčernalý a seškvařený do šišaté kuličky. „Zajímavé. A to cítím, že pořád má energii a pořád funguje.”

„Kolik jsi jich vyrobil?” zeptala se zvědavě Komtesa. George se na ní zamyšleně otočil. „Dostatek, má drahá. I pro tebe.”

„Tedy, království lesů nám poskytne azyl. Tuula a spol už jsou na cestě. Pár království okolo nám přislíbilo podporu a armádu,” začal znovu pes a začal počítat na prstech, „to je: naše království, království lesů, Alexavierovo králov…”

„Nikdy jsem si nevšiml, že máš jen čtyři prsty,” přerušil Urpa George.

„Ehm,” odpověděl pes a ve vozidle zavládlo ticho přerušované jen pravidelným čak, čak, čak.

„V kufru vezu vše důležité, na čem jsme se domluvili,” přerušil dlouhé ticho George, „amulety a hlavně ty věci místo klíčů. Kdyby došlo na souboj.”

„Dobře,” odpověděl nejspíš uražený Urpo. George ještě nikdy neviděl, že by se Urpo urazil. Nejspíš to hraje, pomyslel si. Pokračoval tedy ve výkladu. „Volrába jsem nechal v továrně, kdybychom něco potřebovali. Pokud se Malkron dozví, že jsem s vámi, musím dát Volrábovi echo, aby utekl.”

„Zatím to Malkron neví,” reagoval Urpo a tím zase nahodil ticho. Čak, čak čak.

***

    Za Malkronem přicházeli noví a noví lidé s informacemi. Jeho nové dveře nezůstaly ani chvíli v klidu. Na stole má rozloženou mapu známé oblasti druhé strany a na ní všelijaké prostorové, magicky vytvořené postavičky a značky.

    Bylo jisté, že se schyluje k velké bitvě. Jak se postupně začalo ukazovat, Království lesů získalo četné spojence. Jeho protivníci začali mobilizovat armádu a zbraně. Byl by ješitný, kdyby jim neodpověděl svým vojskem a zbraněmi. Vlastně bude jedině rád. Je si jistý, že je dokáže převálcovat.

    „Teď ti, Urpo, ukážu ty pravé intriky,” zašeptal Malkron pro sebe a ponořil se do plánů.

Tímto končí pátá a závěrečná část první knihy naší povídky. Již brzy se však můžete těšit na pokračování knihy druhé, která se již píše a po dopsání se s ní opět budete moci setkat na těchto stránkách.