FVD Lakely: Na cestě do stínů
14. října 2012
Původně neměla být moje Filosofie Všedního Dne místem, kde budu glosovat aktuální dění, ale spíše obecnou rozpravou o mé osobě a ozvěnách minulosti, ze kterých by se člověk dneška mohl poučit. Dnes je však třeba učinit výjimku. Aktuální dění, volby a všeobecná nálada ve společnosti mi vyburcovala k tomu, abych se s vámi zamyslel nad naší cestou. A nejen cestou naší, Českou, ale obecně cestou našeho světa, naší civilizace, ale i každého z nás.
Volby do krajů a jedné třetiny senátu dopadly překvapivě, i když, ne tolik překvapivě, jak to někteří – včetně mne samotného – vnímají. Například pro ČSSD je to v podstatě ztráta pozice, ve prospěch komunistů, ale i nových, regionálních stran. Nebudu rozebírat podrobně výsledky voleb, od toho jsou tu jiní. Pouze řeknu, že je alarmující, jak krátkou paměť má náš národ a jak krátkozrací jsme, když jisté skupině obyvatel, dáváme naději a hlavně šanci ukázat, co si o tom myslí oni.
Mnohem více, než samotné výsledky voleb, je všeříkající účast v nich. Jedna třetina voličů této země. Pouhá jedna třetina obyvatel má chuť se k politice vyjádřit. Ano, politika hodně lidí znechutila a udělala ze sebe obrovskou černou vdovu, kterou většina lidí vnímá jako něco, od čeho by se měli držet co nejdál, tiše se jí bát a nadávat na ni jen ve skrytu falešných jmen, na místech, kde se jejich nadávky ztratí. To je poněkud děsivé.
Nemá cenu, abych pronášel populistická hesla o tom, že je každého povinnost se vyjádřit k aktuální politické situaci a k volbám jít. Tohle je věc svobody, je na každém z nás, aby se sám rozhodl, zda k volbám půjde. Nicméně, člověk, který odmítne jít k volbám, se vzdává jedné z nejdůležitějších pák, kterou může hýbat a ovlivňovat své okolí i celý stát. Takový člověk se v podstatě stává stejným populistou, když se k politice vyjadřuje kdesi v soukromí, jako politik, který ve volební kampani velikášsky deklaruje, že když bude zvolen, bude obyčejným lidem lépe.
Toto vše jsou však jen důsledky vývoje, který momentálně prožíváme. Otázka zní, kde je příčina. Příčina toho, proč tento národ, ale není v tom sám, je neschopný dát šanci demokracii, svobodě a konečně, po tom jednom tisíciletí, se zařadit po bok Evropanů. Proč tolik lidí v současnosti naprosto ztratilo víru v sebe sama, nebo lépe řečeno, proč ji ještě stále nenašli.
Demokracie a svoboda je složitější a náročnější zřízení. Vyžaduje od lidí, aby dokázali rozhodovat sami o sobě, a také to, aby dokázali přijmout následky, které učiní svým špatným rozhodnutím. A právě to je vlastnost, kterou tento národ stále ještě nezískal. Příliš dlouho byli zdejší lidé zvyklý, že o nich rozhodují druzí, až snad na genetické úrovni naprosto ztratili svoji identitu. Zvláště čtyřicet let komunismu udělalo ze zdejších lidí do sebe uzavřené prázdné schránky, které jsou mnohem raději, když je s nimi posouváno po šachovnici jako s figurkami, bez vlastní zodpovědnosti, bez práva se rozhodovat.
Tomáš Garrigue Masaryk kdysi řekl, že na zakořenění demokracie a právě těchto vlastností je potřeba obměnit celou jednu aktivní generaci, je potřeba přibližně čtyřicet let, aby národ demokracii vstřebal a konečně se posunul dál. Poprvé tento národ získal pouhých dvacet let a po nich následovalo skoro padesát let tyranie, nesvobody a procesu zneosobnění této země, od lidí, kteří v ní žijí. Dvě generace lidí, které nepochopili, ani neměli možnost pochopit, co to znamená, přijmout zodpovědnost za zem, národ a sebe. Dvě generace lidí, kteří se stali více pěšci na šachovnici, než lidmi.
Dostali jsme však další šanci. Je dvacet tři let po revoluci a nacházíme se ve velice smutné situaci. Lidé totiž ztratili trpělivost se složitým procesem tvorby demokracie a svobody. Lidé ztratili naději na to, že by dokázali o sobě rozhodovat sami. Ale jací jsou to lidé? Silné jádro samozřejmě tvoří stárnoucí generace, která se narodila v době před a v nejtěžší normalizaci, byla v ní vychována a v současnosti tvoří nejen hlavní skupinu obyvatel, ale také vládnoucí vrstvu. Jsou to lidé, kterým je od čtyřiceti do sedmdesáti let. Tito lidé mají chabé ideály, o životě si myslí, že by neměl být příliš složitý, že by se o ně stát měl starat a že k ideálnímu životu stačí jistá práce a relativní dostatek toho nejnutnějšího. Jsou to lidé bez vize, bez naděje a bez vlastního názoru.
Od této skupiny lidí se tak nějak očekává, že to, co dělá a o čem rozhoduje, nebude zrovna ideální, že bude těžké mezi nimi najít někoho, kdo bude chápat, že proces a doba ve které v současnosti jsme, nebude nic příjemného a je nutné dávat oběti, bojovat a platit. Na jednu stranu je člověk chápe, říkají si, že platili už dost, že chtějí prožít taky klidný život, že chtějí mít své jistoty, prostě vše, co si třeba já nedokážu představit jako synonymum k životu, který za něco stál. Horší však je, že tito lidé utváří jistou část generace nové. Mnohým z nich se daří využívat chyb současnosti, jako všeříkající argumenty k tomu, že dříve bylo lépe a daří se jim tak přesvědčovat jejich děti.
Vědí o tom, že to dělají a nepřichází jim na tom nic divného. Nechápou, že mladí lidé by v této situaci a v této době, měli mít dvojnásobnou svobodu v utváření svého názoru na svět, ve kterém budou později žít, To oni budou později tvořit svoji budoucnost a budoucnost nás všech.
Ne, nechci říct to, že za všechno může tato generace. To, jak v současnosti funguje naše země, není ideální, stalo se mnoho chyb a děje se doposud mnoho věcí, které člověku dost často znechutí den. Je to daň za to, že se nacházíme v jakémsi mezidobí. Jak už jsem říkal, je naprosto logické, že se budeme v tomto procesu často mýlit, bode to bolet a čeká nás ještě hodně práce, abychom utvořili vyspělý národ.
Proto považuji jakékoli řeči o tom, že dříve bylo lépe a komunismus by se měl vrátit, pouze za projev slabosti, strachu, lenosti, absence vlastního nadhledu a za geniální ukázku toho, jak funguje pokrytectví a selektivní paměť. Nerad používám tyto silná slova, ale vstoupili jsme do doby, kdy pouhé nenápadné klepání na čelo a dlouhosáhlé vysvětlování je jaksi pasé. Chvíle, kdy se každé další volby zvyšuje počet volitelů KSČM je natolik alarmující, že je potřeba si říci, že slov už bylo dost a do té druhé poloviny procesu tvorby demokracie vykročit s tím, že už není čas odpočívat, ale je čas vzít všechny své síly a konečně ten proces dokončit. Je to proces, ke kterému naše dějiny směřují těch tisíc let, je to proces, které mnohé státy už mají za sebou a my je máme co dohánět. Pokud promarníme i tuto šanci, možná už další mít nebudeme, protože svět, ve kterém se nacházíme, naše civilizace, zřejmě již dosáhla svého vrcholu a nachází se na jakési nehezké křižovatce, jejíž cesty ne vždy povedou zrovna tím správným směrem.
Za sebe mohu říci, že udělám cokoli, abych v tomto procesu byl nápomocný, abych nikdy neztratil víru v demokracii a hlavně svobodu, že vykonám cokoli, abych neměl černé svědomí, že jsem jen přihlížel, jak se tento národ už znovu potopil do stínů a začal psát svůj poslední epitaf. Další šance je totiž luxus, který si nemůžeme dovolit.
Věnováno těm, kteří stejně jako já ví, že je před námi ještě hodně práce a i přesto do toho jdou semnou.