FVD Lakely: Na cestě
Moji milý čtenáři, přináším vám nový díl mých FVD, tentokrát je to však díl, který nezapadá do žádné ze sérií, které jsem napsal. Je to taková malá osobní zpověď o mé cestě o významu života, vesmíru a lidech obecně. Je trochu více osobní, ale snad stále zajímavý. Příjemné čtení, pokud máte odvahu :)
FVD Lakely: Na cestě
Rád před lidmi vystupuji jako někdo, kdo má svůj život pevně ve svých rukou. Lidé mi tak věří, nechají si ode mne radit a já jim rady, o kterých si sem jistý, že jim pomohou, rád poskytnu. Realita však nikdy nemůže být jednostranná. Na jednu stranu stojím pevně nohama na zemi a kráčím svoji vytýčenou cestou, překonávám překážky poměrně ladně a působím stabilně, ale na straně druhé… Možná by se to dalo nazvat ozvěnami minulosti, protože stále existují lidé, které kdykoli potkám, mě z mé cesty svedou a já se na chvíli ocitnu zmítán mezi rozumem a city. Možná právě proto tolik brojím proti vlastnímu osobnímu životu, nevěřím na lásku, nevěřím na dobrotu lidí, věřím jen sobě, rozumu a zákonem vesmíru. Jedinou jistotu cítím, když zvednu v noci hlavu a zadívám se na nekonečno malých světýlek, které jako každou noc shlížejí na bláznění lidí a jejich směšné problémy s ledovým klidem a moudrostí opřenou o miliony let vývoje. Nazývat hvězdy moudrými je samozřejmě metafora, jsem asi příliš racionální, než abych to nechal bez poznámky a tu žhavou kouli plynů zmítaných v procesu termojaderné fúze nazýval bez problému moudrou hvězdou. Z pohledu ze země jsou to však klidná a studená světýlka, které se pocitově snad ani nehýbou a stále trpělivě čekají na další noc, aby opět viděly, že lidé jsou furt stejní a nemění, stále opakují ty stejné chyby, stále bláhově věří na vyšší principy a přitom dělají ti nejpřízemnější věci, prostě, že lidé, jsou stále jen lidé.
Směji se i sobě, když se snažím, abych já nebyl tím normálním člověkem. Dávám tolik sil v touhu, že jednou budu klidný, nad vše povznesený moudrý člověk, kterého nebudou vzrušovat žádné přízemní věci, a bude dokonale očištěn od vlastního osobního života. Dělám to a věřím v to i přesto, že moc dobře vím, že je to nereálné a dříve či později mě o tento ideál připraví nějaká hnědooká, bláznivá a atraktivní slečna, která mi zamíchá mými pravidly a nakonec mě donutí se jich dobrovolně vzdát. Až tato doba přijde, usměju se svým snahám, udělat ze sebe „moudrý stroj“ a hodím všechnu energii, kterou jsem do toho vložil za hlavu. Ne, není to smutné, takový už je život, tací jsou lidé a je nutné se s tím smířit, protože kdybychom se tomu pokoušeli postavit, skončili bychom brzy v blázinci.
A tak dál na své cestě s jisto jistě nezdařeným cílem hrdě kráčím a snažím se eliminovat všechny ty občasné výkyvy, které mi připraví ti lidé, které jsem nazval ozvěnami minulosti. Je důležité v něco věřit, ať už je to bůh, nebo vlastní cesta, nakonec i víra v boha je také jistá cesta. Člověk musí mít nějaký cíl, aby měl za čím kráčet a je celkem jedno, co to je. Můj cíl je vyšší princip ve vlastním životě. Bláhový cíl, který se už nepodařilo zdolat pořádné řádce snílků a velkých lidí. Já myslím, že to ale za pokus stojí a až budu jednou umírat, budu si moci říct, že jsem to aspoň zkusil. Do té doby budu rád dále oporou pro lidi, kteří se zmítají v meziprostoru mezi city a rozumem, mezi srdcem a mozkem. Tato činnost mě totiž odvádí od vlastních problémů, od vlastního meziprostoru a vzhledem k tomu, jak jsou si lidé až nechutně podobní, mi řešení jejich problémů připadá jako poměrně zábavné opakování průměrného seriálu, ve kterém však vždy najedeme nějakou drobnost, kterou jsme při předchozím sledování přehlídli, která sice nemá sílu na to změnit nulové poselství díla, ale člověka aspoň občas pobaví.
Jednoduše kráčím po vlastní cestě, která není zrovna přecpána a člověk na ní nepotká příliš poutníků, ale rozhodně stojí za to po ní jít. Možná se jednou těmto řádkám budu smát, pravděpodobně k tomu určitě dojde, ale to, že se mění myšlení člověka, je občas zábavné dokumentovat, a proč bych toto neměl nechat jako takový závan mé minulosti, bláhově sepsaný a potajmu toužící, aby navždy zůstal mým názorovým obrazem. Nezůstane, ale to je dobře, jakmile bych začal být monotónně stejný, byl by život nuda.