FVD Lakely: O egocentrismu současnosti, aneb o potřebě empatie
Vážení čtenáři, po delší době vás opět vítám u mé filosofie všedního dne, která si neklade za cíl nic víc, než lehké zamyšlení nad aktuálními věcmi, společnosti, nebo zažitými principy chování lidí. Dnes se blíže zamyslím nad generačními rozdíly, empatiím, internetovými diskuzemi a egocentrismem současných lidí.
Zvykli jsme si, že máme k dispozici nepřeberné množství informací, které do nás chrlí média. Zvykli jsme si, že je máme každý den předkládané až do křesla v obýváku a naučili jsme se je částečně vstřebávat. Bohužel, jako všeho čeho je příliš, je pro člověka obtížné dané věci zvládat, třídit a pochopit je. Výsledek je takový, že sice ve většině obýváku na světě zazní nepřeberné množství informací, ale schází jim kontext a nutnost většího rozhledu pro jejich plné pochopení. Ve výsledku to znamená, že se u mnoha lidí projeví pocit vlastní informační nadřazenosti. Mnoho lidí má pocit, že o všem, co se zmíní v televizi, ví všechno důležité. Lidé se naučili mít na všechno názor, což je sice příjemný posun, ale katastrofa pokud se k tvorbě těchto názorů přistupuje tak, jak se k nim povětšinou přistupuje.
Internetové diskuze jsou zaklínadlem pro podobné diskuze. Vidíme tam mnoho jedinců, kteří patentem jisté pravdy tvrdí jejich rychlé soudy o všem, co se zrovna probírá ve zprávách. Je nutno podotknout, že počet lidí, diskutujících v internetových diskuzích je malý a nejde brát tento vzorek velice zvláštních egocentrických lidí, jako vypovídající element pro posouzení celé společnosti, sluší se však dodat jedno ale.
Poslední dva týdny jsem se trošku vzdálil od svého běžného světa a setkal se s lidmi, s kterými se běžně nesetkávám. Nerad to používám, ale tak nějak jsem byl nucen chvíli žít v mainstreamové společnosti a poslouchat jak se v takové skupině lidí diskutuje. Samozřejmě, že jsem tušil, co mě asi tak čeká, nicméně nezabránilo mi to v tom, že jsem občas jen nevěřícně koukal s otevřenou pusou a říkal si, kde se sakra stala chyba, že takhle mohou někteří lidé uvažovat. Počáteční zděšení však po čase vystřídalo naprosté pochopení: Lidé mají rádi jednoduché věci a neradi si komplikují život. Těžko jim to vyčítat, ve výsledku to však znamená mnohé zlé. Pojďme si však uvést nějaký příklad.
Před pár dny jsem projížděl google+, tedy sociální síť, kterou jsem si upravil jako bohatý informační zdroj. Mám tam mnoho zajímavých institucí, společností, lidí, umělců a fotografů, kteří zde prezentují své výtvory, názory a produkty, které mi zajímají a oproti jiné sociální síti nebývá zeď přehlcena mnoha statusy, fotkami z dovolené a tak dále. Jeden z fotografů, kterého sledují a který je shodou okolností z Plzně, přidal na svoji zeď video. Video zachycovalo zásah americké policie, kdesi v USA. Nějaký náhodný kolemjdoucí se psem sledoval zásah policistů u nějakého domu. Okázale si vše fotil, vysmíval se policistům a choval se velice nejapně, vzhledem k tomu, že je to člověk, který už v USA nějakou dobu žije a ví, že policie je tam nedotknutelná a neváhá zasáhnout. Stalo se logické, policie mladíka zatkla a spoutala. Jeho pes ale svého páníčka samozřejmě bránil. Stejná móda, jaká zachvátila nás, je v USA už nějakou dobu a proto měl pán velkého psa, který když zaštěká tak skutečně budí obavy. Pes zaštěkal na policistu a začal na něj dorážet, nekousl ho a zřejmě by ho ani nekousl, ale to už jsme se nedozvěděli. Policista psa zastřelil přímo na ulici. Bylo to jistě politování hodné svědectví o tom, jak v USA pracuje policie, upřímně, nic zase až tak překvapivého. Z pohledu Středoevropana samozřejmě nehoráznost, ale z pohledu toho, jak to chodí ve Státech, jaká tam žije společnost a jaká práva má policie to zkrátka nebylo zřejmě nic překvapivého.
Podstatou mého nepochopení a zděšení byl ale komentář daného fotografa. Zněl asi takto: „Proč to je u nás na hovno? Protože tohle ne náš vzor!“…
Samozřejmě jsem se podrbal na hlavě, zakroutil jí, několikrát se zhluboka nadechl, abych nakonec stejně podlehl a zanechal tam danému muži svůj dlouhý, hodně dlouhý komentář. V komentáři jsem mluvil o tom, že lehké soudy jsou špatné soudy a hlavně o tom, že můj vzor nikdo neurčuje. Nechápu ten přetrvávající kýč, jakým je fakt, že musíme mít nějaký vzor, který preferuje stát a který nás nutí uctívat. Občas mi připadá, jakoby společnost zaspala, že vzory si může určovat sama a už jim je nikdo necpe. Respektive cpe, ale je na nich, který z těch mnoha vzorů se rozhodnou následovat. Mluvil jsem také o tom, že je pro pochopení dané věci nutné se vžit do role společnosti ve Státech. Je sice hezké kritizovat Američany za to, jací jsou, ale upřímně, jako Čech, který nikdy v USA nebyl a nezná principy, historii a sociologické poměry, které utváří tamější sopečnost, nemá moc právo odsuzovat tamější lidi. Bez ohledu na to, že tento počin byl skutečně ošklivý, ale viník je bezesporu páníček psa, který ač znalý poměrů ve své zemi, prováděl něco, co hraničilo s hazardem o jeho život. O to smutnější je, že jeho hloupost odnesl jeho pes.
Každopádně odpovědi jsem se nedočkal, pravděpodobně proto, že ani můj komentář nedočetl, protože jak je u mě známo, neumím se vyjadřovat krátce. Každopádně tento příklad bychom mohli brát jako jistý precedent. Lidé si zvykli mít okamžité soudy a názory na cokoli, přičemž nějak zapomněli na to být empatičtí a když ne empatičtí, tak si alespoň zjišťovat dostatek informací, aby byli schopni posoudit daný problém nezaujatě. Až teprve když člověk získá svědectví všech stran daného problému, teprve tehdy si přeci může dovolit utvářet svůj názor. A i tehdy by měli mít lidé na paměti, že pravda je pouze ilustrační slovo a jako taková, čistá, plně a navždy platná, neexistuje. Je to tak se vším, můžeme si stěžovat, že dříve byli levnější rohlíky, ale musíme vědět, co ke zdražení vedlo, čím to bylo vykompenzováno a jestli náhodou zdražení některých komodit nejde ruku v ruce inflací, naší prací směřující v to, abychom se měli lépe anebo třeba i zvyšováním životní úrovně. Uvedl jsem hloupý příklad, příklady bych zde mohl strávit roky.
Chtěl jsem tím jen vyjádřit svoji touhu v to, aby lidé více mysleli, než začnou mluvit. Ale uznávám, to je poněkud zbožné přání. Jak jsem psal v úvodu, já vlastně chápu všechny ty rychlé soudy a důvod, proč lidé bez myšlení mají své skálopevné a neměnné názory. Je to prostě jednodušší. Dojít totiž poznání a alespoň nějakého přehledu o dané věci vyžaduje čas, odhodlání a úsilí, což jsou všechno artikly, které dnešní lidé buď nemají v oblibě, nebo na ně nemají čas. V případě mainstreamové společnosti jsou to artikly, které považují za příliš náročné a složité a chtějí žít co nejjednodušeji ve světě, kde jednoduchého není už vůbec nic.
Otázkou zůstává, kam toto může vést. Politické dopady takové společnosti si nakonec zkoušíme v přímém přenosu, společenské dopady na nás tlačí z kdejaké diskuze, ať už na internetu, anebo, jak jsem čerstvě načerpal novou zkušenosti, i z běžné debaty kdekoli venku. Lidé jsou navíc neuvěřitelně egocentričtí a nechtějí, nebo mnohdy už ani nemohou aplikovat pohled z druhé strany. Říci, že je něco špatně je strašně jednoduché, logicky by však měl následovat pohled a otázka, jak to, že je to špatně. Hned poté třeba pokus o nějakou nápravu, nebo hledání cesty, jak by se daná špatná věc dala zlepšit. Popřípadě pochopení, proč daná věc takhle je a že je to třeba nutný kompromis před něčím, co by bylo buď ještě horší, nebo způsobovalo špatné věci v jiné věci. Toto myšlení je však skutečně komplikované a je samozřejmě hloupé očekávat, že si tím každý bude zatěžovat život. Je však nutné to občas připomenout a ukazovat lidem, že jejich názory se musí měnit proto, aby se dané věci daly lépe chápat a lépe řešit.
A ano, empatie je řešením, ale i empatie je náročná, složitá a vyžaduje snahu. Proto její užití je čím dál skromnější. Nechci končit takto negativně. Stále existuje mnoho lidí, kteří tohle vše chápou a dokáží diskutovat. Chápou, že diskuze není mlácení svého názoru o hlavu druhého, která se snaží svým názorem umlátit druhého. Diskuze je o pochopení, naslouchání a hledání kompromisu, nebo doposud zakrytých cest. Je to však cesta složitější a časově náročnější, proto chápu, že ne každý jí chce jít. Přesto je mnoho těch, kteří mají složité věci rádi, díky za ně. A kdyby náhodu tento text někoho přesvědčil a donutil ho na chvíli přemýšlet i o tom, že se mohl v něčem mýlit, nebo ho inspiroval zamyslet se nad tím, co si myslí druzí a proč si to myslí, tak mělo smysl ho napsat.