FVD Lakely: O lidském těle a duši
Nedávno jsem se sešel s jednou mojí kamarádkou, která studuje medicínu a jejím nejoblíbenějším oborem je patologie, kterému by se i ráda věnovala. Mám tuto slečnu moc rád, vidím se s ní jen párkrát do roka, ale vždycky probereme neuvěřitelné množství témat a můj hlas vždy po našem setkání potřebuje několik dní na rekonvalescenci. Ač zbožňuje matiku a chemii, obory mě stejně tajemné, jako je pro Amazonského indiána operační systém Linux, tak její obor zájmů sahá i do mého oblíbeného humanitního koutku. Nicméně, rád ji poslouchám, když vypráví o medicíně a chemii, protože i takové obory, když se umí podat, znějí najednou krásně a dokáží fascinovat. A právě přes tyto témata jsme se dostali k jedné zajímavé myšlence, o které jsem již dlouho přemýšlel, ale až právě tato slečna ji pojmenovala, tak říkajíc v plném znění.
Již dlouho rád ve chvílích, kdy není jiné téma, diskutuji s mými přáteli o tělesnosti z pohledu, který je často zanedbáván, nebo si ho člověk neuvědomuje, což je možná dobře. Moje názory, které pohrdají lidskou touhou nejdříve se kochat a až pak přemýšlet na jedné straně a naprostou posedlostí péče o tělo na straně druhé, jsou všeobecně známé a mnoho lidí se jimi rádo baví. Nikdy jsem, však nedokázal naprosto jasně vysvětlit samotnou podstatu toho, proč mi to vše přijde tak absurdní.
S mojí medicínskou kamarádkou jsme to však konečně pojmenovali tak, aby to alespoň v prvním kole posouzení, obstálo jako pravděpodobná teorie.
Nejdříve se však vrátím k přibližnému nastínění problému. Jak jsem naznačil v předchozích odstavcích. Lidé se často nechávají unést pudy, jinak řečeno potřebami těla. V těch chvílích se jim poněkud omezuje inteligence a mozek ustupuje do pozadí. Přijde mi to velice smutné, právě proto, že lidé se v těch chvílích vzdávají své lidskosti a stávají se na chvíli svými pravzory, z kterých lidé vzešli. Jistě nemusím připomínat, k čemu to vede. Například když má někdo slabší mysl a nechá se svými pudy unést, a dojde k nutnosti si vybýt své potřeby za každých okolností, povětšinou se stane to, že on si při troše štěstí prosedí pár let ve vězení, ale druhá strana – inteligentní a citlivá lidská bytost při plném vědomí z toho má trauma na celý život – pokud vůbec přežije. Společnost pak tyto lidi označuje za zvrhlíky a nevinné oběti, nemám však tak naivní představy o lidském rodu, abych si myslel, že tohoto chování nejsou schopni úplně všichni. Záleží jen na tom, jak je jejich mozek silný, aby nastolil jasné hranice mezi potřebami těla a lidskostí.
Začal jsem velice tvrdě. Bylo to nutné k nastínění nejviditelnějšího problému. Je to pohled na sex z té druhé stránky, a protože nic není černobílé, lidé mají povětšinou ve svých tělech zastoupenou i tuto část. Což samo o sobě je na uváženou a člověka to nutí přemýšlet o tom, jak je možné, že lidé, na jednu stranu empatické a inteligentní bytosti jsou něčeho takového, na straně druhé, vůbec schopny.
Není to však jen o tomto, existuje mnoho dalších věcí, které souvisí s potřebami těla a v podstatě degradují lidskou mysl. Uvedu je později, nyní pojďme vyslovit naši myšlenku.
S mojí kamarádkou jsme došli k tomu, že tělesnost a pudy jsou pro člověka neuvěřitelně degradující. Tělo, pudy a vše kolem je vlastně něco, co naprosto koliduje a neustále válčí s lidskou duší a inteligencí a uvědomění si sama sebe. Občas se nám proto zdá, že tělo je pro naši duši už vlastně jen přítěží, která podstatným způsobem limituje a omezuje rozkvět lidské identity, jedince, inteligence i empatie.
Uvedu další příklad: Potřeba chodit na záchod. Lidé o tom příliš nemluví, ve filmech až do šedesátých let bylo toto téma naprosto tabu a ani dnes, v této morálně nízké době, nám není zrovna příjemná představa někoho na záchodě. Asi si teď klepete na čelo a nechápete, kam mířím, pokusím se to ještě trošku osvětlit. Potřeba vyprazdňování těla je jedna z jeho základních potřeb, nijak nesouvisí s lidskou identitou a inteligencí. A lidská duše tuto činnost také nemá příliš v oblibě. Jak už bylo řečeno, nikdo z nás o tom, že jde na záchod a o tom, co tam dělal, znova rád nemluví, není to příjemné ani jedné straně. Přemýšleli jste někdy proč? Vychování, návyky, civilizační potřeba? Jistě, z nějaké části to s tím také souvisí, ale také asi to, že by nám nebylo zrovna příjemné, kdyby se záchody dávaly hned vedle jednacího stolu.
Člověk totiž vydává neuvěřitelně mnoho času a úsilí pro to, aby vypadal dobře a všechny lidské potřeby, které vystupují na povrch, co nejlépe ukryl, aby mohl v klidu předávat své znalosti a pokoušet se o vzájemnou empatii. Jednalo by se nám špatně s člověkem, který by byl naprosto neumytý, páchl potem a ještě před námi seděl na záchodě, přitom jsou to vše jen základní potřeby člověka, respektive jeho těla. Všichni to tak bereme, ale děláme většinu dne vše proto, aby na veřejnosti nedošlo k žádnému z těchto projevů tělesnosti. Zatímco sex umí být i příjemný, to ostatní nás dost obtěžuje.
Logicky jsme proto dedukovali, že největší překážkou lidského rozvoje inteligence je v současnosti jeho tělesnost. Lidé se za ní stydí, i když si to neuvědomují a jmenují to slušným vychováním a návyky. Tělesnost nás hodně omezuje, touha být čistí a nenarušovat okolí svými pachy nám bere hodně času, který bychom mohli věnovat jiným, důležitějším činnostem.
Lidský intelekt neustále naráží na limity svého těla, nutnost spánku, vyprazdňování, rozmnožování a potřeba jídla nás neustále okrádá o mnoho času. Logicky se proto zdá, že lidské já, duše, inteligence, nazývejme to, jak chceme, v současnosti naráží na limity, které tvoří naše vlastní tělo. Proto mám své názory na lidskou posedlost vzhledem, sexem a péčí o sebe takové, jak mám. Je tu však jeden problém. V současnosti opravdu neznám způsob, jak tento problém řešit. Ale je občas zajímavé si tuto skutečnost uvědomit a zauvažovat nad tím, jak bychom se vyvíjeli, kdyby potřeby těla byly omezeny. Jistě, nyní ke svému životu tělo potřebujeme, ale zdá se mi, že jeho potřeby by mohly být znatelně menší, jeho provoz méně energeticky a údržbově náročný a celkově by se tělesnost mohla mnohem méně projevovat na úkor lidskosti.