FVD Lakely: Síla vlastního přesvědčení.
V dalším článku o mé filosofii všedního dne vám blíže popíši můj postoj k vlastní cestě, vlastnímu přesvědčení. Ač všechny dosavadní články, včetně tohoto začínají militaristickým pojmem síla, tak bych rád předem předeslal, že síla nemusí mít jen negativní důsledky, tato síla, kterou zde užívám je názorová, osobní, moje a používám ji ryze k proklestění se světem a povrchními názory většiny. A právě zde doznává svého největšího významu. Je to síla vlastního přesvědčení, idei a cesty. Jejím úkolem je totiž pomoc mi projít světem poučen, nikoli stržen a na to je potřeba síly skutečně mnoho.
Jak už jsem někde psal, absolutní pravda je pojem stejně abstraktní, jako pojem absolutní spravedlnosti. Snažím se proto jít cestou co možná nejbližšího poznání, které mi současná studnice znalostí, světových poznatků a zkušeností dává. Důležité je však neskončit na jednom bodě. Vlastní názor a idea je podle mě, stejně důležitá pro hodnotný život, jako je dostatek potravin, spánku, či kávy.
Za největší chybu, kterou bych mohl udělat, by bylo přijmout nějaký názor a doslovně se s ním řídit do mého skonání. Může to být názor osobnosti, člověka, kterého si vážím a jehož názory jsou obohacené mnoha zkušenostmi a jistě mnohem dál než mé, ale vývoj by se neměl zastavovat. Postupem času se některé názory zalíbí a občas i ten největší myslitel usne na aktuální poloze jeho poznání, nepociťuje již potřebu měnit své názory dál. Zde nastupují další, kteří vstřebají jeho zkušenosti a pokračují v cestě, nebo z ní odbočí, to už je celkem jedno. Tímto vším chci jen říct, že základ vědění je poznání a v neposlední řadě také zpochybnění, ověření a hledání lepšího, progresivnějšího, nebo jen osobitějšího názoru.
Proto stále diskutuji, stále hledám nové cesty, snažím se ukázat alternativy a naprosto odmítám zažitá dogmata a všeobecně platné názory. Člověk by měl, ovšem zdravě, pochybovat o všem, co je mu předkládáno. Měl by bojovat za svůj názor, obohacovat jej a naslouchat druhým, hlavně se však nenechat strhnout, jednoduchým a velice mile se tvářícím proudem názorů, které prosazuje společnost jako celek. Dav jako takový v absolutní většině nikdy nic nezmění, to jednotlivci vytyčují nové cesty a umožňují vývoj. Nechci tím však opovrhovat spoluprací, to rozhodně ne, ale to je poněkud jiná debata.
Hranice samozřejmě existují i v pochybování, jak jsem řekl, pochybovat by se mělo zdravě a taktéž s nadhledem a dostatečnou hladinou znalosti zpochybňovaného. Odmítat vše, co je předkládáno je samozřejmě druhý extrém, který je stejně k ničemu, jako kývat na vše, co je zrovna in. Jako vždy jsou extrémy tím, co nikdy nemůže fungovat dlouhodobě a ideální cesta je někde uprostřed, i když i o tom by se dalo dlouze diskutovat.
Když už se člověku podaří si vytvořit nějaký svůj názor, systém hodnot a úroveň morálky, tak vybojoval první těžkou bitvu, kde většina populace těžce ztrácí. Není to nic jednoduchého, ale mnohem složitější je pak svůj systém uhájit a to tím způsobem, že z něj nevytvoříme dogma, ale pružný a zdravý program, který stále dokážeme obohacovat o nové poznatky a měnit je ve jménu poznání a zdravého zpochybnění. Jak jsem už řekl na začátku, mít absolutní pravdu totiž nikdy nebudeme. Když se nám podobný postup podaří udržet dostatečně dlouho v ideálním případě do smrti, mohli bychom prožít zajímavý život, ve kterém možná nalezneme něco, co pomůže obohatit někoho druhého, nebo předat zkušenosti, které pomohou k dalšímu vývoji.
Ale kdo říká, že zrovna tohle je správná cesta? Já si to myslím teď a už několik let nazpátek, nicméně, jak si mohu být jist, že je to dostatečně blízko pravdy? Pravděpodobně není, ale mě to umožňuje jít neprošlapanou cestou, a protože mám rád dobrodružství, tak mi síla mého vlastního přesvědčení dává dostatek zábavy a zkušeností, které bych ve standardním „normálním“ životě těžko prožil.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář