STARODYSSEY

Po delší době opět FVD, tedy Filosofie Všedního Dne, která však narozdíl od ostatních si nebere příliš servítek a není zrovna korektní, o to však jasněji vypovídá o mých současných střetech s lidmi růžově vzpomínajících na rudé doby.

Nemají být na co hrdí, pouze se stydět mohou, jak zničili lidského ducha, kulturu a sny.

Mluvím o generacích nedávno minulých, těch, které viděli ve vznešenosti zpupnost ve snech strach a těch, kteří stříleli vizionáře, jejž přinášeli pokrok a pozvedali ty, kteří by raději měli být zavřeni.

Jak často slýcháte, jak nám doba minulá, druhá polovina dvacátého století, zpupně nazývaná doba budování, přinesla mnoho z toho, z čeho dnes žijeme. Tento prachsprostý blud, výplod dobře mířené propagandy své doby, která se tak vtělila do uvažování těch, na které cílila, že ani dnes nejsou schopni vidět, natož mít nadhled.

Říkat o nějaké generaci, že nic nepřinesla, je hodně na hraně a hraničí to se slepotou a neschopností sebekritiky, nicméně pokud se bavíme o generacích českých čtyřicátých až osmdesátých let, můžeme klidně uvažovat o slovním spojení nebezpečných generací. Nebyli zbyteční. V ideálním světě by však byli bráni jako nejpříkladnější z příkladů chyby, z které by se lidstvo mělo jednou pro vždy poučit. Čert vem, jak dnes uvažují současné generace, je zde vidět velký pokrok, ale budou tu vždy nějaká ale.

Ve svých úvahách jsem vždy kladl důraz na to, aby dávaly dostatek prostoru k tvoření názoru vlastního, nebyly příliš jednoznačné, protože všichni víme, že pravda je velice relativní a při dopuštění se toho, že o něčem co si myslíme, řekneme, že je to jen ta jediná pravda, se dopouštíme největší možné lži. Avšak tentokrát si dovolím být názorově pevnější, protože při pohledu zpátky, při vzpomínkách na to, co vše drahého bylo zničeno ve jménu průměrnosti a podprůměrnosti, mi vaří krev a to zejména proto, že to byly ztráty nenahraditelné a dalece intelektem a vznešeností a svoji filosofií přesahující všechny lidi doby, kdy byly zničeny.  

Doposud v pokřivených myslích postarších lidí a lidí středního věku přežívá myšlenka, že umění by mělo pouze bavit a být výnosné. Jistě, umění by mělo na sebe vydělat, to bezesporu, ale nemělo by se zapomínat, že umění není prioritně o penězích a že v umění nejde o to, aby se zalíbilo všem. Umění, které se líbí všem je průměrné, tudíž zbytečné. Dílo má posouvat hranice vizuality, muzikality, či jakýchkoli dalších vjemů dál a ukazovat, čeho je lidská kreativita schopna. Nemělo by upadat k průměrnosti a nemělo by se chtít zalíbit všem. Ta zcestná a hloupá myšlenka, že když se něco nelíbí většině je automaticky označováno za zbytečné plýtvání prostředky, je jako mor, který sžírá lidskost, základní lidskou touhu posouvat hranice, bez které jsou lidé jen zbytečnou etapou v čerpání zdroji této planety. Průměrnost je naproti tomu pouhou stagnací, která je hlavním příznakem úpadku a zbytečnosti.

A pak ta neuvěřitelná věc, že se jedna generace rozhodne, že vše, co je podle nic nehezké a zbytečně zdobné a příliš vznešené, poníží na nejnižší možnou mez, či rovnou zničí, je natolik alarmující, že by se na ni nikdy nemělo zapomenout a často ukazovat na smutný a srdce a rozum drásající nehezký odkaz několika ztracených generací skoro až nadbytečných lidí, kteří jen ničili a podřizovali svět své hloupé a pokřivené idey utopie, kde všichni budou chudí a přitom budou mít vše. Je až k smíchu, jak tomu v té době mohl někdo věřit. Tedy, abych byl přesný, já chápu, že lidé chtěli takové věci věřit, protože byli naštvaní na ty bohaté, je to přirozené, ale že tomu věřili i poté, co společnost začala směřovat směrem, kterým šla, to už mi hlava nebere. Zřejmě se dobové propagandě podařilo absolutně vymazat inteligenci, nebo se povedlo najít tu skulinku v lidském intelektu, který občas strhává člověka na úroveň, kterou vidíme v těch neuvěřitelně podprůměrných socialistických filmech, které mají rády masy. Mluvím o té skulince, která člověka přesvědčí, že je v pořádku, že má málo, když má málo i soused a když se pak vládnoucí třídě podaří ochudit všechny a ještě je přesvědčit, že ochuzování druhých a to i těch mrtvých, je vlastně v jejich prospěch, je dílo dokonáno do absolutní absurdity.

Příklady bych mohl pospat šedé plochy všech panelů, které byly použity na stavbu nelidských sídlišť. Můžeme jmenovat boření středů měst, znelidšťování krajiny oráním starých cest a vytvářením nepatřičných polí o velikostech hodících se do ukrajinských nížin, mohl bych upozornit na stavění zbytečně velkých komplexů továren, které se těžko provozovaly, zaměstnávaly spoustu nadbytečných sil, a když už byly ekonomické, tak veškeré jejich bohatství šlo na ničení náhodných výstřelků identity své doby. Navázat bych mohl ničením uměleckých děl, které se ideově nehodily soudruhům do prázdných krámů. Obecně bych to mohl shrnout jako neuvěřitelný příklad, kdy se do vedení nedostali ty nejnižší plebejci, ale ti, kteří byli ve vládě, se za ně převlékli a začali dělat to, co člověk bez vzdělání a pokory umí nejlépe, ničit vše, co je intelektuálně přesahuje. Kostely, směřujícími za hranice reality počínaje, po filmové umění ponížené na nejnižší možnou uměleckou mez konče. A aby toho nebylo málo, označili pak jakékoli umění a tvorbu člověka, která není obecně považována za dobrou a která nepřináší pokrok této úpadkové společnosti za protistátní a všechny, kteří chtěli v této šedé době něco dělat jinak, rovnou pronásledovali a zavírali.

Doba srovnatelná snad jen s Husitským řáděním a ničením, ale i to mělo nějaký hlubší podtext, i když bych ho rozhodně nechtěl obhajovat.

Vždy mi neuvěřitelně sžírá myšlenka, jak si nějaký předseda místního družstva, který nemaje ani řádného základního vzdělání, dovolí šáhnout a zničit místní zámek, místní křížek u cesty, nebo výzdobu staré sýpky. I kdyby ty věci nedělali žádní učenci, tak jen ten obyčejný kameník, který vytesal ten křížek u cesty, či tu plastiku nad ostěním sýpky, byl intelektuálně více vzdělán, než celá předsedova rodina dohromady. Chápal svět v širších rozměrech, i když možná jen díky omezení církve, což je už hodně paradoxní. Všichni tito lidé by si zasloužili, aby peklo a nebe vážně existovalo a oni se do skonání věků smažili ve vroucích kádích nekonečného utrpení. Zničili totiž něco, co je nahraditelné a sami rozsívali jen ničení, znelidšťování a průměrnost. Lidé hodni skutečné nenávisti, snad jediní lidé historie tohoto hodni po všechny generace. A to jsem uvedl jen příklady těch menších lidí, menších ve smyslu dosahu toho, co mohou zničit.

V realitě větších měst pak bez náhrady zanikaly celé čtvrti a bloky domů, které nebyly jen hromadou kamení urovnanou do podoby domu, ale i místní pamětí místa a města, ztělesňovaly myšlenky doby, kdy byly vytvořeny a byly krásným protikladem pro dobovou výstavbu. Obyčejný měšťanský dům z počátku dvacátého století vyprávěl příběh svých majitelů, architekta i společnosti, zatímco panelákové sídliště nevypráví nic, ani tu prázdnotu v hlavách svých obyvatel. Ano i funkcionalismus měl tvář, měl filosofii, měl vznešenost a to nějakou vznešenost. Ukázal, že se dá stavět moderně, bez zbytečného ornamentu a přitom zachovat ducha doby a vyprávět příběh. To soudruzi nedokázali, možná cíleně, protože člověk, který dokáže chápat, co vyjadřuje abstraktně stavba, kterou vidí, už se nedá tak lehce ovládat, protože projevuje náznak vlastního smyšlení a identity a to se soudruhům nehodilo, chtěli jen partu strojů na vyrábění zbytečných věcí, za které dostávali nějaké peníze, které utráceli za ničení a přetvořování identické české krajiny na krajinu bez identity, stejně bezmyšlenkovitou, jako byli jejich dělníci v továrnách. Obraz totální zkázy a úpadku lidstva v celé své kráse a to Československo rozhodně nebylo tím nejhorším příkladem.

A dnes ti samí lidé, kteří se stali otroky cíleného vymývání vlastní identity a lidskosti, obhajují konání svých soudruhů a vidí svou dobu růžově. Jistě, malí lidé, tím myslím malí intelektem mají rádi jednoduché věci a tudíž touží po tom jednoduchém světě, kde na nich nebyla žádná odpovědnost, žádná nutnost používat mozek pro více věcí, než je zapamatování si výrobního procesu a vaření guláše. A z jejich odkazu a smýšlení a navyklých idejí a dobové propagandy vzešla společnost současná. Klátící se mezi možnostmi někam směřovat, strachem nemít jednoduchý život a potřebou zahrabat se zpět do klidné krajiny bez myšlenek, bez obzorů a bez složitých věcí. Ale o tom příště.