STARODYSSEY

Napsat smysluplný příběh, který má hlavu a patu, je pro autora - který má navíc v hlavě většinu času nepořádek, jež je však ideální půdou pro ono tvůrčí semínko, které, je-li půda dobře živena, může vykvést až do nádherné květiny či mohutného, silného stromu - vždycky obrovskou výzvou. Vytvořit ovšem povídku na motivy, respektive podle stylu psaní prozaika tak slavného a pro světovou literaturu tak významného a inovativního, to je skutečně oříšek. Jak docílit toho, aby byl příběh skutečně veskrze poeovský, ale zároveň odrážel vlastní nápad a myšlenky jeho tvůrce? Na tuto otázku jsem se pokusila odpovědět následující povídkou, v níž doufejme každý najde kousek svého oblíbeného Poea, ale zároveň i kousek...čeho? To nechám, milý čtenáři Vaší ctěné fantazii :-)

„Všechno, co vidíme, nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu...“

Edgar Allan Poe

Nejsem blázen... věřte mi. Pamatuji si na den, minutu, ba dokonce sekundu přesně, kdy se začal můj duševní stav zhoršovat a stal se, dle slov mého doktora pana Jordana, „znepokojivým a pro okolí nebezpečným“. Doufal jsem a celý život věřil, že tato choroba, která zasáhla již několik generací mojí rodiny a způsobila její postupný morální a společenský úpadek, na mé dveře nikdy nezaklepe. Copak jsem již netrpěl dost tím, že mi od nejútlejšího mládí byl přiřknut osud sirotka, zmítaného v kruté ruletě osudu, nuceného postarat se sám, aby tato nákaza, která postihla náš rod, nezpůsobila náš naprostý pád do oblasti zatracenců? Slib, který jsem byl nucen učinit po smrti svého ubohého otce, mě zavazoval minimálně k odpovědnosti za naše rozsáhlé, hypotékou a těžkými dluhy zatížené, přesto však stále monumentálně působící sídlo Chedwick Manor. Ano, slyšíte správně, ten, koho nyní nazývají bláznem a pomatencem je také posledním dědicem slavného rodu, jehož kořeny sahají až k normanskému nájezdu Viléma Dobyvatele.

Rozsáhlá budova s dvě stě dvaadvaceti prostornými pokoji je dominantou hrabství Bedfordshire ve východní Anglii. Okolní krajinou protéká řeka River Great Ouse a vydáte-li se zhruba 6 mil směrem na severozápad, narazíte na mohutný křídovcový hřeben vrchoviny Chiltern Hill. Příroda je zde nespoutaná, žijící vlastním tajemným a k lidským skutkům lhostejným životem. V létě se na rozsáhlých planinách, kde ze země v téměř pravidelných intervalech vystupují jako břitva ostré temné skály tvořené žulou a rulou, prohání jižní přímořský vítr, který, spolu s faktem neexistence žádné rozsáhlejší vodní plochy (jedinou větší je uměle vytvořené jezero na pozemku náležícímu k našemu panství), způsobuje každoroční nesnesitelná a pro úrodu zdejších zemědělců katastrofální sucha. Již od podzimu a přes všechny zimní (a nutno říci i první jarní) měsíce je na vrchovině naopak lezavá, ledovým severákem rozsévaná, tuhá, všeničící, do morku kostí zalézající, zdánlivě nekonečná zima. Protože jsem byl již jako malý hoch velice náchylný k rozmarům počasí, nebylo pro mě bedfordshirské podnebí právě ideálním. Často jsem stonal a ještě častěji jsem, i když zdráv, zůstával uvězněn v nehostinném, obrovském domě mých předků. Moje matka, prapodivná směsice úzkoprsé maloměšťácké arogance a náboženského fanatismu, již od mého narození, respektive od doby kdy jsem začal rozumět, co lidé kolem mě říkají, byla s naprostou, pro ni tak neochvějnou jistotou posilovanou míněním o vlastní neomylnosti, přesvědčena, že mé narození je božím trestem za hříchy mého otce, nebo přesněji řečeno jeho otce, mého děda Geoffreye Chedwicka, pátého hraběte z Bedfordshiru.

O naší rodině byste měli vědět především to, že kromě prominentního postavení u dvora a královské přízně, jíž se honosila, byla již několik generací proslulá jako jakási pomyslná „kolébka nejlepších anglických doktorů té doby“. S železnou pravidelností se v každé generaci minimálně pět jejích členů stávalo lékaři, aby posléze zaujali místa na předních zemských univerzitách, kde svou moudrost a zkušenosti předávali ostatním, či se jim dokonce dostalo mety nejvyšší – stali se lékaři královské rodiny. Pro šlechtu té doby byl spíše typický obchodní duch a podnikatelské aktivity, naše rodina tak představovala skutečnou raritu. Geoffrey Chedwick stejně jako jeho otec, strýc, bratr a děd vystudoval na univerzitě v Oxfordu, aby již během studií vynikal mimořádnou inteligencí a talentem pro choroby těla i ducha. Po disertaci mu bylo ihned nabídnuto místo v prestižní londýnské nemocnici, kterýžto návrh s potěšením přijal. Stal se chirurgem a díky svému neobyčejnému umu kombinovanému s upřímnou skromností a vrozenou noblesou, jakož i význačným titulem, začalo mít jeho jméno zvuk nejen po celém Spojeném království, jeho pověst překonala i kanál La Manche a dostala se na kontinent, ba co víc, mluvilo se o něm i v Asii a Americe. Dopisoval si s dalšími podobně nadanými a zdálo se, že nic nemůže narušit jeho dokonalý vědecký svět plný sympozií, přednášek, bádání a fascinujících, na svou dobu neobyčejně odvážných operací.

Když se zpráva o podivném případu pitvy dvaašedesátiletého muže, pacienta mého děda, jehož léčil na srdeční vadu způsobenou nepřirozenou anatomií onoho svalu (považte, že mu chyběla celá pravá komora !), dostala na veřejnost, nikdo jí zprvu nevěnoval dostatek pozornosti. Byla to jen další ukázka degenerace lidského rodu, jehož brzký úpadek prorokoval v té době nejeden učený filozof. Nešťastnou shodou okolností byl však onen stařec strýcem jednoho významného londýnského továrníka, který se přirozeně velmi živě a velmi hlasitě dožadoval vysvětlení. Není přece klasickým medicínským postupem, aby bylo tělo při pitvě rozčtvrceno a dotyčnému byla dokonce useknuta hlava a vyjmuto srdce, jehož další osud se ani při důkladném průzkumu nepodařilo dohledat v žádném ze záznamů rozsáhlého a pečlivě vedeného nemocničního archivu! Mladý a průbojný podnikatel tak nevynechal jedinou příležitost k útoku, v němž viděl, ostatně jako každý správný obchodník, možnost dalšího zisku, a napadal nemocnici a přirozeně i mého děda, který měl autopsii na starosti, v nekonečných novinových článcích, v jejichž šokujících titulcích se bulvár přímo vyžíval a, bohužel pro mého dědečka, hltala je i široká veřejnost. Na obhajobu netradičního, přesto však stále lékařsky podloženého postupu, bylo svoláno množství konferencí, kde největší mozky současné medicíny rokovaly o správnosti dědečkova postupu. Na stranu obžalovaného se přiklonil dokonce sám král, který nehodlal přijít o chloubu svého království, dělající vyspělosti britské medicíny celosvětovou reklamu. Peníze však měly, mají a budou mít velikou váhu, větší, než je pověst lékaře, který medicíně a jejím objevům obětoval celý svůj život. Jako nejhorší zločinec byl můj děd uvržen do nemilosti, byly mu odebrány diplomy a zakázáno vykonávání lékařské praxe. Zlomený a nenávidějící celý svět uchýlil se na své panství, kde, neboť se nehodlal vzdát milované anatomie navždy, začal vykonávat práci veterináře. Ačkoliv zvířata byla také jednou z jeho vášní, nedalo se dle jeho slov nic srovnat s dokonalostí lidského těla coby celku i jeho jednotlivých částí. Jak však bylo typické, již několik měsíců po svém návratu na venkov byl můj děd v širokém okolí znám jako přirozeně nadaný, intuicí obdařený a mimořádně obětavý zvěrolékař, jehož služeb využívalo jak velké množství sedláků, hospodářů a drobných rolníků, tak místní šlechtici a měšťanstvo. Do rodinné pokladny, po nekonečných soudních tahanicích zející prázdnotou, začaly opět přibývat finance. Dokonce i značně otřesená pověst našeho rodu se začala pomalu napravovat. Těžký Damoklův meč však jako prokletí nad naší rodinou visel i nadále.

Jak už to v životě bývá, když se člověku nedaří v jedné oblasti, bude zákonitě vynikat ve druhé. Proto i můj děd, zneuctěný, bez přátel, bez dobré pověsti a vyhlídek na lepší budoucnost, našel si v těchto temných časech družku, jež ho provázela životem po mnoho následujících let a nic nedbala na zvěsti, které se kolem něj neustále rojily jako otravný hmyz. Má babička, potomek nevýznamného hokynáře z Bedfordu, byla dědečkem častokrát (jak jsem měl možnost pochytit z jejich vzájemné korespondence, jíž jsem se jako malý rád probíral) označována jako anděl seslaný na zem. Podle portrétu visícího dodnes nad krbem v přijímacím salónu Chedwick Manor tomu tak, minimálně s ohledem na fyzickou podobu, skutečně bylo. Elisabeth Chedwicková, rozená Promptonová, měla ten líbezný, něžně zadumaný výraz benátských madon, smetanově bílou pleť, zlatavě medové vlasy a průzračně modré oči, z nichž už na pohled vyzařovala dobrota a neposkvrněnost. Necelý rok po svatbě, která byla, vzhledem k probíhajícímu skandálnímu procesu, tajná, se páru, v očích veřejnosti navíc považovanému za věkově značně nevyrovnaný (dědečkovi bylo třicet pět let a babičce teprve sedmnáct), narodila dvojčata; starší chlapec – můj otec Timothy a děvče – má teta Angelica, kterou jsem však neměl to štěstí nikdy poznat. Jak již jméno napovídá, šlo o zmenšenou kopii své matky a byl to právě dědeček, který bezpodmínečně trval na pojmenování, které bude jemu i světu denně připomínat, jaké má štěstí, že je obklopen již dvěma anděly. K mému otci nikdy nepociťoval tak vřelou náklonost, jakou projevoval své dceři, avšak nutno říci, že ani vztah mého otce k němu nebyl nijak vřelý. Snad to bylo tím, že se sourozenci od sebe svým chování lišili jako den a noc, rub a líc, voda a oheň – Angelica byla hodná, poslušná, tichá a skromná dívka s tváří anděla a zlatými vlasy zděděnými po matce, zatímco Timothymu byla do vínku dána pýcha, nadutost, arogance, zlomyslnost ba dokonce krutost. Rysy měl na rozdíl od své sestry ostře řezané, dominantou obličeje rámovaného hustou neposednou kšticí jako uhel černých vlasů pak bezesporu byla pevně, téměř křečovitě sevřená ústa s masitými rty a hranatá, vzdorná aristokratická brada. Snad také tím, že na rozdíl od zdravě a rychle se vyvíjejícího a sílícího hocha bylo děvče od narození pronásledováno množstvím ať už větších či menších zdravotních neduhů, které vyvrcholily v okamžiku, kdy jí byli doktoři, pod tlakem hrozícího šíření bakteriální gangrény zapříčiněné nedostatečnou funkcí jater, nuceni uříznout levou ruku až po loket. Děvčátku tehdy nebylo více než osm let, přesto však své postižení snášelo obdivuhodně dobře, ba co víc, dokázalo se o sebe postarat lépe než její obouruký bratr. Rodina se vyrovnávala s touto těžkou ranou osudu sice obtížně a poměrně dlouho, přesto nakonec došlo k jakémusi vnitřnímu klidu a harmonii všech jejích členů. Všech s výjimkou mého děda.

Jestliže před tímto osudným incidentem považoval svou dceru za nebeskou bytost a miloval ji upřímnou, otcovskou láskou, po něm začal být přímo posedlý přesvědčením o jejím božském údělu a poslání, které spatřoval v napravení hříšníků skrze čistotu, které byla Angelica zářným příkladem. Stala se pro něj mučednicí, klíčem, jak ji často označoval, k jeho osobní spáse, jakožto i ke spáse okolních lidí. Spolu s tímto smýšlením šla ruku v ruce ustavičná potřeba její ochrany, která se v dědečkově případě proměnila ve fobii. Cítil neustálé a neodbytné nutkání být v její bezprostřední blízkosti, chránit ji a opatrovat kamkoliv se hnula, střežit její spánek, její myšlenky i nejniternější pocity. I přes toto zabezpečení, které se běžnému pozorovateli musí nepochybně jevit přehnaným, však svou dceru před nebezpečím, nástrahami a smrtí ochránit nedokázal. O zhruba šest let později, v době kdy bylo Angelice čtrnáct, došlo v již tak osudem těžce zkoušené rodině k další tragédii. I dnes, po tolika letech mi onen příběh, který jsem slyšel již tolikrát, nahání strach a naplňuje mě nevýslovným odporem. Považte, že Angelica, nevinná, rozkošná dívenka v rozpuku mládí, se stala obětí nevýslovné krutosti, kterou jsou mé rty jen stěží schopny vyslovit.

Jak už jsem zmiňoval dříve, má náš dům dvě stě dvaadvacet pokojů. Ironií zůstává, že žádný člen našeho rodu se nemohl doposud honosit tím, že by všechny místnosti byť jen jedenkrát navštívil. Sídlo je příliš rozsáhlé a do některých z komnat, které se nevyužívají už po staletí, není dokonce kromě tepelných a vodovodních rozvodů zavedena ani elektřina - jednoduše proto, že to není potřeba. Místnosti, o kterých mluvím, nacházející se povětšinou v severozápadním křídle zámku, nejsou ničím jiným než jakýmsi tichým mauzoleem, skladištěm nepotřebného a za ta léta nakupeného haraburdí, které se do zlomku doposud využívaných pokojů (odhadl bych zhruba desetiny z celkového počtu) svou zastaralostí již nehodí.

Na den sv. Patrika, kdy začalo pátrání po zmizelé, bylo poprvé v historii prohledáno všech dvě stě dvaadvacet pokojů. Protože šlo o počet tak rozsáhlý, bylo nutno na pomoc kromě místního policejního oddílu, sloužících a všech přítomných členů rodiny, povolat také obyvatele okolních obcí a hasičský záchranný sbor. I přes velké množství lidí však trvalo více jak šestatřicet hodin, než bylo hledání ukončeno. Výsledek byl šokující a doslova a do písmene otřásl všemi účastníky tohoto bezhlavého honu. V pokoji v nejseverozápadnějším cípu domu, kam už desetiletí nevstoupila lidská noha (pomineme-li sloužící, kteří však měli za úkol pouze úklid sítě chodeb a nikoliv pokojů samotných) byla nalezena znetvořená mrtvola mladé dívky, v níž po bližším ohledání a potvrzení zhroucených rodičů bylo možno rozeznat mou tetu Angelicu. Tělo bylo rozčtvrceno, navíc byla dívce useknuta hlava se zářícíma doširoka otevřenýma očima, v nichž byl stále dobře patrný šok a výraz čiré hrůzy, a které se jakoby upřeně a snad i trochu obviňujíce dívaly na svědky onoho hrůzného divadla. Již na první pohled bylo také zřejmé, že na dívce bylo spácháno sexuální násilí; klín měla potrhaný od násilné penetrace, na modrých šatech s bílými puntíky vyhrnutými do úrovně pasu spočívaly zbytky zaschlého spermatu. Nejpodivnější ze všeho však byla chybějící levá ruka, respektive pozůstatek po amputaci. I když byl dům několikrát křížem krážem prohledán, nepodařilo se končetinu nikde nalézt a policisté, mající případ na starosti, tak usoudili, že šlo o promyšlený akt masochistického vraha, který si paži vzal jako připomínku hrůzy, které se na ubohé dívce dopustil. Zvláštní a kruté provedení trestného činu, až nápadně podobné oné skandální pitvě, která měla pro lékařskou reputaci mého dědečka katastrofální dopad, dávalo tušit, že vrahem je zřejmě někdo, kdo chtěl tímto výsměšným aktem šokovat a znovu vynést na světlo onu dávno promlčenou aféru. Přes zjevnou snahu, důkladnou evidenci důkazů a nekonečné množství výslechů se však nepodařilo v pátrání postoupit ani o píď. Po dvou letech byl případ uzavřen s tím, že se vraha, jehož řádění naštěstí skončilo, nikdy nalézt nepodaří.

Smrt milované dcery byla pro oba rodiče další a pro mou babičku také poslední velkou ranou, která ji o necelé dva měsíce později stála život. Dědeček si do svého deníku, jehož stránky patřily k dalšímu z mého oblíbeného čtiva, poznamenal, že zemřela na slabé, těžce zkoušené srdce a pocuchané nervy. Zůstal tak bez svých andělů strážných a sdílel svou samotu pouze se synem, kterého se ani za čtrnáct let společného soužití nenaučil milovat. Uvězněn ve svém vlastním světě, začal se plně věnovat práci se zvířaty, ovšem jeho postoj v této věci se od základů proměnil. Zatímco dříve se choval k němým tvářím se zjevnou něhou a až dojemnou péčí, nyní bylo jeho jednání k nim nesmlouvavé, tvrdé a v mnohých případech dokonce nepřiměřeně kruté. Bez milosti posílal na smrt slabší jedince, zvířata zraněná, nemocná či nechtěná. Zpočátku bylo toto chování v očích jeho zákazníků ospravedlňováno a vysvětlováno jeho hlubokým žalem a steskem nad ztrátou milované ženy a dcery, ovšem nikdo již posléze nemohl ignorovat fakt, že za celkovou proměnou dědečkovy povahy stojí hlubší, temnější, děsivější důvod. Oč přesně šlo, si nikdo netroufal odhadnout, všichni se však shodovali v jednom: Geoffrey Chedwick pozbyl zdravého rozumu. Jakoby v potvrzení této zvěsti začaly se objevovat zprávy o děsivých experimentech, které na mrtvých zvířatech prováděl, a to dokud ještě žila; výjimkou nebyla rozřezaná těla, vyjmuté orgány, potrhaná kůže a svalstvo, vymlácené zuby a další děsivé úkazy. Jakoby se snažil mstít za krutou, zbytečnou smrt své nevinné dcery obdobným trýzněním stejně nevinných bytostí. Agónie, jakou prožíval, ho s neúnavnou vervou hnala vstříc k jedinému možnému cíli – deset let po smrti Angelicy, na den přesně, se ve stejném pokoji, kde byla onoho chladného deštivého rána nalezena její mrtvola, oběsil na oprátce, zavěšené kolem silného dubového trámu, které pod tíhou starcova těla nevydalo sebemenší hlásku. Tělo, již posmrtně ztuhlé, nalezl po třech dnech můj otec Timothy, navrátivší se právě ze svatební cesty s mou matkou lady Eleonorou, která ihned dědečkův čin odsoudila jako ostudný, hodný opovržení a věčného zatracení a vydala jasný příkaz, aby se kdokoliv ze služebnictva či jakákoliv živá duše neopovážila již nikdy přiblížit k onomu odlehlému pokoji, jenž se již dvakrát stal svědkem smrti. Matka, pocházející z vrstev tzv. měšťanské zbohatlické smetánky, rozhodně nestála o to, aby kdokoliv věděl, jak potupnou smrt pro sebe její tchán zvolil; na veřejnost tudíž byla vypuštěna informace o dědečkově přirozeném skonu v důsledku přetížení již tak namáhané nervové soustavy. Jako bohabojná katolička byla Eleonora přesvědčena o tom, že je na ní, aby tuto rodinu vytrhla ze spárů pekla a přivedla ji na pravou cestu víry; v jejích očích byl Geoffrey Chedwick viděn bezmála coby antikrist, což jen potvrzoval pro smrt udušením nepřirozený výraz, který měl, když ho můj otec objevil; jeho ústa byla zkřivena do sarkastického, pohrdlivého a výsměšného úšklebku jakoby se smála smrti do tváře.

Když jsem se o dva roky později narodil já, Colin Chedwick, sedmý hrabě z Bedfordshiru toho jména první, coby jediný potomek svých rodičů, bylo mi již od narození matkou vštěpováno přísné a asketické duchovní vzdělání. Má vzpurná povaha, umně skrytá pod rouškou mé zdánlivé nemohoucnosti, apatie a slabosti z často prodělaných chorob, se této nedobrovolné nákaze bránila nejrůznějšími prostředky. Jelikož jsem byl doslova vězněm ve vlastním domě, našel jsem zálibu v jeho důkladném průzkumu a bez vychloubání Vám mohu říci, že jsem se stal přeborníkem v jeho poznávání a že nikdo z našeho rodu by se se mnou nemohl měřit ve znalostech ohledně jeho historie, vnitřní podoby a uspořádání. Tato má izolace přirozeně zapříčinila další směřování mého života – stal jsem se krajně podezřívavým, nedůvěřivým, nerudným a v pravdě citů neschopným člověkem. Mí poddaní ze mě měli respekt, dalo by se říci, že přímo hrůzu, neboť přes svou uzavřenost a jakoby neustálou zadumanost jsem neodpouštěl jakákoliv provinění proti mnou zavedeným pravidlům a netoleroval jakékoliv chyby. Má letora ještě posílila po smrti rodičů, k níž došlo jedenadvacátého roku mého života, tedy v době, kdy jsem již druhým rokem navštěvoval univerzitu v Cambridge, kde jsem se, po vzoru svých předků, připravoval na budoucí lékařské povolání. Časový rozdíl ve smrti obou rodičů nebyl příliš patrný – otec, který onemocněl při ošetřování nemocných tuberkulózou, vydržel zhruba o měsíc déle naživu než matka, kterou souchotiny, jimiž se nakazila od svého manžela, usmrtily zhruba půl roku od prvotního kontaktu. Okamžik, kdy jsem se dozvěděl o skonu obou rodičů, zůstal do mé paměti vryt i se všemi drobnými detaily; dodnes jsem schopen vybavit si, jak tehdy voněl čerstvě posekaný trávník před kolejní budovou, kam mi přišel onu smutnou správu oznámit rodinný notář pan Finemann, pamatuji si, jak líbezně zpívali ptáci, jimiž byly okolní stromy doslova obsypány, jakou barvu měly šaty paní Neilové, naší přitažlivé postarší správcové, s níž jsem prožil za dlouhých zimních večerů, využívajíce možnosti drobného přivýdělku skrze třídění školního archivu, jehož vedoucí byla, nejednu vášnivou chvilku v potemnělé knihovně mezi tisíci starých, zaprášených, mnoho let neotvíraných knih. Po dobu studia jsem navštěvoval rodinné sídlo, jehož chladnou neosobní náruč jsem opustil s takovou chutí a radostí, jen bylo-li to nezbytně nutné. I to bylo důvodem, proč jsem se o nejnovější rodinné tragédii dozvěděl s takovým zpožděním. Pan Finemann mě horlivě ujišťoval, že tato nešťastná situace rozhodně neznamená jakékoliv narušení mého doposud tak úspěšného studia, a že mohu bez obav správu nad naším domem a majetkem, jakožto i četným služebnictvem, svěřit jemu, což jsem také posléze učinil. Notář mi každý měsíc posílal pravidelná hlášení o stavu svého hospodaření – nutno podotknout, že s mými penězi zacházel vskutku opatrně a zodpovědně. Školní léta plynula v mlžném oparu zábavy, radovánek, pitek, hazardních her, románků a studia.

Na Chedwick Manor jsem se jako doktor medicíny s odborností interního lékaře a chirurga vrátil v létě roku 1848. V celé Evropě zuřila v té době revoluční horečka a chvílemi se zdálo, že se ono „jaro národů“ přelije i přes břehy kanálu a zasáhne mou ostrovní vlast. Dům vyhlížel stále stejně jako v den, kdy jsem ho před více než osmi lety opouštěl, mohutná obdélníková stavba přetékající nejrůznějšími uměleckými styly, z něhož, coby nejnovější, nejvíce dominoval klasicismus, podávaje si ruce s pozůstatky tudorovské novogotiky, barokem, renesancí ba ještě románským a gotickým stylem. Je jistě zapotřebí zmínit, že jsem se do svého dřívějšího žaláře nevracel sám, ale v doprovodu své okouzlující novomanželky Rosamunde, rozené Daughtové, nejmladší dcery barona z Willshiru, známého svým obrovským bohatstvím, které získal investicemi v oblasti těžby železné rudy ve Švédsku. Rosamunde byla v Cambridgi, kde jsme se seznámili, vyhlášenou krasavicí a navíc ideální a vyhledávanou partií. Výhodou oproti mým ostatním sokům, kteří většinou pocházeli z bohatých, ale neurozených rodin, byl můj, třebaže značně zablácený erb, který v jednání s panem Edwardem Daughtem, toužícím po zisku jakéhokoliv šlechtického titulu (považte, že baronem se stal až na mou výslovnou přímluvu u královny), poskytoval silnou strategickou výhodu. Když bylo jasné, že uspěji, začal jsem se své vyvolené otevřeně dvořit; dodnes s úsměvem vzpomínám na rozpaky, s jakými přijímala moji pozornost a projevy náklonosti, které se stupňovaly v přímé souvislosti s jejími ochabujícími zábranami. Svatba, plně placená mým vděčným a štědrým tchánem, nyní již baronem, byla bezesporu událostí číslo jedna cambridgské sezony 1847/8. Spojení s takto zámožnou rodinou mi umožnilo uskutečnit mé četné sny, z nichž nejvíce ceněným bylo pro mě přijetí do Královské chirurgické společnosti a nabídka pracovní pozice v nejmodernější nemocnici té doby nalézající se necelých dvacet mil od mého sídla Chedwick Manor.

Má praktická, veselá a dobrosrdečná žena nějak dokázala snášet časté přívaly mých špatných nálad, kterými jsem zahrnoval nejen služebnictvo, kolegy a pacienty, ale také ji samotnou. Pro tuto skutečnost jsem ji již od počátku našeho vztahu nenazval jinak než „andílkem“. Často vtipkovala, že pokud by měla nějakou přezdívku dát ona mě, byl by to bezpochyby „bouřkový mrak“. Živě se zajímala o historii sídla, a i když ji děsilo, co se v jeho zdech v minulosti odehrálo, nezačala mít náš domov proto snad méně ráda, právě naopak – pod jejíma rukama a jemným, přesto však autoritativním vedením se náš dům stával oblíbeným a vyhledávaným cílem mnoha přátel, učených kolegů z oboru, umělců, filozofů a obchodníků. Byla radostí a světlem mého života, které se ještě více rozzářilo po narození naší dcerušky, Evangeline. Děvčátko, snad abych jej mohl milovat ještě více, bylo miniaturní obdobou své matky; se svými blonďatými, jako slunce zářícími vlásky, modrýma očima, drobným kulatým obličejem, růžovými rtíky a jemně klenutým obočím, připomínalo vílu z pohádek, andělíčka seslaného na zem pro mou potěchu. Ach, jak jsem je obě miloval! Jak zbožňoval a opatroval! Má choroba však číhala ve skrytu, připravena při sebemenším duševním otřesu zarýt své ostré drápy do mého těla a zcela je pohltit. Rosamunde mě mnohokrát vídala zamyšleného, budícího se srdcervoucím křikem ze spánku, rozzlobeného kvůli bezvýznamné maličkosti, kterou by každý jiný přešel bez povšimnutí. V té době, snad abych povzbudil stále slábnoucí a pocuchané nervy, jsem začal častěji pít a ke své nesmírné hanbě musím přiznat, že jsem jen málokdy znal míru. V takových chvílích se ze mě stával kruťas a necita, dokonce nebylo výjimkou, že jsem v  podnapilém stavu ubližoval zvířatům a jednou či dvakrát se můj hněv snesl i na mou ubohou ženu. Chvíle, kdy jsem zase pomalu přicházel k sobě, pak patřily k těm vůbec nejhorším; velmi dobře jsem si uvědomoval, co jsem učinil, kolika nevinným bytostem jsem ublížil, ale zároveň jsem se stále potácel na hraně mezi skutečností a snem a nebyl jsem za boha sto rozlišit, které ze dvou pravd, jež mi byly vnucovány, je ta jediná správná. Má manželka, která mě milovala více, než jsem si zasloužil, mi nejednou vyprávěla, jak jsem během onoho hanebného rozpoložení, nebo za nocí, kdy jsem se budil hrůzou, neustále drmolil jedno jediné slovo – klíč.

Díkybohu se moje výbuchy násilí nikdy nepřenesly na mou malou holčičku, snad jsem podvědomě tušil, že za svůj krátký život trpěla již dostatek, než aby jí ještě ubližoval její hříšný otec. Jedno o mém malém andělíčkovi doposud nevíte; narodila se totiž bez vyvinutého levého ucha. Z historie mé ani manželčiny rodiny nebyly známé jakékoliv zprávy o tom, že by snad někdo z předků trpěl jakoukoliv formou obdobné fyzické indispozice, která by pro tuto skutečnost měla vysvětlení. Nechápejte mě prosím špatně, naše dcerka byla i tak nejkrásnější holčička, kterou jsem kdy viděl, navíc, díky jejím dlouhým vláskům, které nosila vždy rozpuštěné, nikoho ani nenapadlo, že by snad na ní byla jakákoliv nedokonalost. Již ode dne jejího narození jsem cítil, jak je to ostatně pro otce všech dcer typické, nebo by dle mého názoru mělo být, silnou potřebu být jí stále nablízku a za každou cenu ji ochraňovat. Bůh ví, že tuto úlohu jsem zodpovědně plnil celé její dětství a dospívání.

Jak sílil můj vztah k Evangeline, zhoršoval se naopak, pro mě zcela nepochopitelně, vztah s mou manželkou. Uznávám, že můj sílící sklon k pijáctví a stále častější trudnomyslnost spojená s agresivním chováním jistě sehrály svůj díl viny, ale rozhodně jsem si nezasloužil jakým způsobem se mnou, v posledních zhruba čtyřech letech před svou smrtí, zacházela. Ano, jsem vdovec, pokud vám to ještě nedošlo. Tělo mé ženy již více jak rok spočívá v chladné zemi, ale její výčitky, jimiž mě častovala až do konce svých dní, mi stále rezonují v hlavě a nemohu se jich nikterak zbavit. Abyste pochopili, co na mě Rosamunde vadilo především, je třeba si uvědomit, že jsem ji zhruba osm let po narození Evangeline přestal milovat. Nebyl to pochopitelně pocit náhlý, ale postupný, přímo související se sílící láskou, kterou jsem pociťoval ke své postižené holčičce. Když se nad tím vším zamyslím zpětně, myslím, že prvním popudem bylo oslovení „andílku“, do té doby výhradně určené pro Rosamunde, které jsem však v jejím případě přestal používat, abych toto něžné přízvisko přenesl na Evangeline. Moje manželka si přirozeně nemohla nevšimnout změny v mém chování, které se projevovalo nejen ledovou lhostejností, chladem a uštěpačnými poznámkami na její osobu, ale také dlouhodobým neplněním manželských povinností. Řekněme jednoduše, že na tyto záležitosti mi vlastní žena nestačila a bylo mnoho jiných mladších a ochotnějších, v jejichž objetí jsem tak rád spočinul. Klíčovou událostí a zlomem v našem společném soužití se však stala záležitost zdánlivě nepodstatná, smrt Rosamundina milovaného koně Hora. Naše stáje se vždy honosily jedněmi z nejlepších jezdeckých koní chovaných na Britských ostrovech a nejinak tomu bylo i v případě tohoto ušlechtilého arabského hřebce. Zvíře mělo překrásnou vznešenou hlavu se sametovou hřívou na dlouhém krku, plece svalnaté stejně jako zbytek uhlově černého těla, chytré, rovnoměrně posazené oči, mohutná kopyta a zcela ideální výšku kohoutku; na každý pád šlo o jednoho z nejkrásnějších hřebců z oné rozsáhlé arabské rodiny. Měl jsem ho vždy velice rád, snad pro jeho povahu, která se v jistém smyslu velice podobala mé vlastní; stejně jako já neměl rád každého, byl nedůvěřivý a dokázal být chvílemi agresivní. Na druhou stranu zamiloval-li si někoho, udělal by pro něj cokoliv a byl vždy, ať už byl v jakémkoliv rozpoložení, spolehlivý, cítil-li, že ho vede autoritativní ruka. V případě mé ženy se o nijak velké autoritě mluvit nedalo, zvíře si ovšem Rosamunde na první pohled zamilovalo. Oč větší překvapení se pak jevil jeho neskutečný odpor k naší dcerušce! Zvíře Evangeline doslova nemohlo vystát a kdykoliv třeba jen vkročila do stáje, aby pohladila ostatní koně, začalo hlasitě, hrdelně ržát a kopyty narážet do ostění boxu, vydávajíce rány připomínající hřmění. Evangeline se černého hřebce bála natolik, že odmítala do stáje byť jen vstoupit. S manželkou jsme na toto téma vedli četné, avšak nikam nevedoucí rozhovory, které končily vždy stejně: jejím pláčem a mou zlobou.

Onoho památného odpoledne jsem se se svou dvanáctiletou holčičkou byl projet po našem panství a jako vždy jsme se zastavily i u jezera, kde se shromažďovalo veliké množství nejrůznějšího místního i cizokrajného ptactva. Evangeline ptáky vždy milovala, snad pro jejich překrásná křídla a volnost, kterou jim poskytovala. Zatímco seděla na břehu a házela rybkám a kachnám suchý chléb, vzal jsem sekyru, kterou jsem příhodně vezl s sebou a jal se štípat nedaleko ležící suchý, patrně bouřkou ulomený kus větve, z jehož úhledných polínek jsem chtěl posléze zapálit oheň a opéct si brambory a jablka, která jsem měl v kabele pro případ nouze. Najednou jsem mezi údery zaslechl vyděšené volání, otočil jsem prudce hlavu a spatřil svou holčičku po kolena stojící ve vodě, couvající před na zadních nohách vztyčeným, divoce frkajícím a mohutnou hlavou pohazujícím Horem, který se očividně snažil Evangeline kopyty rozrazit hlavu. Bez rozmyslu jsem ke koni přiběhl, v ruce pevně třímajíc sekyru a vší silou jsem ji zarazil co nejhlouběji do koňského těla. Hřebec zareagoval vzápětí, snažil se otočit, ale protože mezitím jsem mu zasadil prudkou ránu také do pravé zadní nohy, skácel se na zem. Tam jsem ho, vyděšeně se třesoucího, obešel, podíval se mu do nechápavých, pomrkávajících očí a několika dobře cílenými ranami mu usekl hlavu. Cítil jsem vzápětí, jak mě zaplavuje horká krev a pocítil jsem po dlouhé době jakousi agónii, pocit naprostého štěstí. Můj andílek se na mě usmíval, věděl velice dobře, že jsem ho zachránil, že ho vždycky zachráním. Vzduchem se jako ozvěna nesl pochvalný, radostně zabarvený hlas... „Výborně, další nepřítel je mrtev. Ještě jeden zbývá a pak ho najdeš. To, co tolik hledáš. Najdeš klíč...“

Ten hlas jsem neslyšel poprvé, vlastně byl v mé hlavě teď tak často, že jsem již nebyl jeho přítomností nikterak překvapen. Zpočátku jsem se ho nesmírně bál, neboť jsem si myslel, že mi chce ublížit, chce, abych se zbláznil. Časem jsem pochopil, že je tomu právě naopak. Byl to můj strážce, můj průvodce, který zajišťoval, aby se mi nic nestalo a já tak mohl chránit to, co je mé, co mi nikdo nesmí sebrat, a také nesebere. Popadl jsem Evangeline do náruče, vysadil na svého hnědáka a posadil se za ni. Když se o mě opřela zády, otiskl se do jejích šatů krvavý emblém, který jsem měl rozmazaný po celé košili. Chtěl jsem ji od sebe trochu poodstrčit, aby se její nevinné tělíčko neznečistilo špinavou zvířecí krví toho arabského ďábla, ale nedala mi k tomu příležitost, naopak se ke mně přimkla silněji, jakoby se chtěla v mé náruči rozplynout. Objal jsem ji tedy kolem křehkých paží a vdechoval vůni jejích zlatých vlásků. Již toho večera přiběhl k našemu stolu, kde jsme jako obvykle seděli jen já a Rosamunde, náš správce Tom Pretchet s očima navrch hlavy a čerstvou novinou o nalezení znetvořené mrtvoly koně, která bez nejmenších podrobností patřila manželčinu miláčkovi Horovi. Snažil jsem se zachovat naprosto neutrální výraz, dokonce jsem se pokoušel o jakýsi výraz šoku, ovšem má manželka s neomylnou jistotou poznala, že za tento čin jsem zodpovědný já...snad mě znala až příliš dobře. Propustila Pretcheta, bez jediného slova se zvedla od stolu a odešla, aby se zhruba za deset minut, kdy jsem měl v sobě další dvě skleničky portského, vrátila se zakrvavenou košilí, kterou jsem sice odnesl do sklepa, kde skladujeme uhlí a dřevo, ovšem vzhledem k rozrušení, v jakém jsem se v tom okamžiku nacházel, mě nenapadlo zahrabat ji přímo do hromady koksu a zbavit se tak zcela jednoduše důkazu viny. Neúnavně a stále bez jediného slova mě probodávala pohledem, pak po mě mrštila krvavým hadrem a se vzlyky utekla z jídelny. Od té chvíle se mnou nepromluvila jediné slovo. Až do onoho večera zhruba před rokem.

Vracel jsem se jako obvykle ze své večerní toulky po vykřičených domech a putykách v Bedfordu, nasáklý pachem cigaret, laciného parfému lehkých žen, z úst mi byl cítit alkohol a zbytky jídla, byl jsem špinavý, zpocený a zaprášený z cesty. Přesto jsem nemohl odolat touze podívat se, zda můj andílek spinká a něco hezkému se mu zdá. Opatrně, milimetr po milimetru a bez sebemenšího zavrzání se mi podařilo otevřít dveře do dětského pokoje, kde v posteli s růžovými nebesy spala moje třináctiletá princeznička, ničím nerušeným spánkem. Došel jsem až k posteli, odhrnul zlatý pramínek, který jí spadl do čela a vroucně ji políbil na našpulená šťavnatá růžová ústa. „Já to věděla, ty nechutný prase,“ ozvalo se šokovaně ode dveří. Klidně jsem se otočil a hleděl do zčervenalé tváře své vzlykající manželky, svírající v roztřesené ruce sekáček na maso. „Okamžitě od ní vypadni! Už nikdy se jí nedotkneš, už nikdy, rozumíš?“ Pohrdlivě jsem si odfrkl. „A kdo mi v tom zabrání? Snad ne ty, ty ubohá, žárlivá trosko?!“ Rosamunde se na okamžik zatvářila naprosto nechápavě. „Žárlivá? To snad nemyslíš vážně? Na koho myslíš, že žárlím, na naši dceru? Vždyť je jí třináct, pro Boha živého! Je to ještě dítě! A ty... jak ses opovážil, jak jsi jen mohl?“ zbytek věty se ztratil v neutuchajícím pláči. Když jsem začal postupovat směrem z pokoje, abych snad Evangeline naší hádkou neprobudil, začala mi Rosamunde, sekáček stále vztyčený jako nějaký komický meč, ustupovat. Nakonec jsem ji takto couvající dovedl až do kuchyně, kde zpustila hotovou lamentaci. Z toho, co na mě křičela, jsem zachytil především dvě myšlenky, které se opakovaly nejčastěji – zabití Hora a zakázanou lásku, kterou chovám k naší dceři. Dospěl jsem k jedinému možnému závěru; Rosamunde nenávidí naši dceru a chce ji zabít. To proto ten sekáček na maso. Žárlí na naši holčičku, protože na rozdíl od ní má stále mou lásku a pozornost, navíc je mladá a krásná. Nechápal jsem, jak může matka být schopna takové hanebnosti a podlosti vůči vlastní dceři, ale jedno mi bylo nad slunce jasnější: dokud bude Rosamunde naživu, Evangeline bude v neustálém nebezpečí. Najednou mi všechno do sebe zapadalo s obdivuhodnou přesností – Rosamunde Hora poslala, aby malou usmrtil, a když se jí to nepodařilo, vymyslela nový plán, jak se jí zbavit. Věděla, že každý večer chodím do Evangelinina pokoje, abych zkontroloval, zda jí nic neschází, věděla, že to nejhorší co si umím představit je, že budu nucen sledovat, jak ubližuje mojí holčičce a já s tím nebudu moci nic udělat. S těmito myšlenkami, podporován slovy mého vnitřního hlasu: „Do toho, neboj se, to ona je tím posledním nepřítelem.“, jsem v naprostém klidu, bez jakéhokoliv silnějšího citového pohnutí obešel stůl, bez větší námahy vytrhl své manželce sekáček z ruky, rozmáchl jsem se a jednou ranou, jakoby vyrůstající z hloubky čiré nenávisti, kterou jsem k ní v té chvíli cítil, jí přesekl dlouhý štíhlý krk. Hlava s příznačným žuchnutím padla na vzorně vycíděnou podlahu a naposledy sebou zaškubala, vysílajíce do všech nervů poslední zbytky neuronů. Se stále stejným ledovým klidem jsem ji posléze se zručností získanou během tisíců hodin strávených na operačním sále, rozporcoval na další části, přinesl si z brašny obvazy a jednotlivé pahýly omotal tak, aby krvácely co nejméně. Dílo jsem dokončil tím, že jsem Rosamundiny ostatky přemístil do truhly, kterou jsem ještě té noci na bryčce odvezl na samu hranici svého panství, do lesa, kde jsem ji zakopal a čerstvě zkypřenou zem co nejvíce udusal, přikryl mechem a chvojím a ještě pro jistotu okolí postříkal s sebou přineseným octem, odrazujícím lesní zvěř před případným hrabáním. Všechny tyto útoky jsem prováděl zcela s racionálně uvažující myslí a velice potichu. Dodejme, že za celou dobu, co jsem se ploužil domem s těžkou truhlou, drhnul a dezinfikoval podlahu v kuchyni tak, že se leskla o hodně více než předtím, se nikdo ze služebnictva neprobudil a stejně tak i po mém návratu z lesa. Dům zůstal tichý a klidný a já jsem stále stejně poklidně odešel do svého pokoje, kde jsem spálil zakrvavenou košili v krbu a následně tak dlouho popel roštoval pohrabáčem, až nezůstal ani ten nejmenší kousek, jenž by připomínal pozůstatek jakéhokoliv oděvu.

Bylo mi jasné, že pro náhlé zmizení mé manželky musím najít nějaké přijatelné vysvětlení. Využil jsem našeho v poslední době více než chladného vztahu a vymyslel si perfektní historku o jejím odchodu od manžela a dcery, zanechávajíce je svému vlastnímu osudu. Mému plánu nahrával i fakt, že jsem si během studií osvojil velice užitečnou schopnost napodobovat jakékoliv písmo, včetně Rosamundina drobného, úhledného pravopisu. Ještě té noci jsem napsal dopis, v němž vysvětlovala své náhlé rozhodnutí o odchodu tím, že ji již unavuje žít s mužem, lhostejným vůči jejím přáním a potřebám, neustále prohánějícím ženské, agresivním, protivným a nebezpečným ožralou. Záměrně jsem na sebe naházel co nejvíce špíny, aby bylo jasné, že ten dopis psala skutečně ona, neboť nejen služebnictvo, ale i blízcí přátelé a místní klepny si pochopitelně nemohly nevšimnout odcizení, které mezi námi nastalo a odporu, hraničícího téměř z nenávistí, jímž mě má choť častovala. Stejně tak nezůstávali slepí k mým častým návštěvám rozličných městských hostinců, bordelů a hráčských doupat, kde jsem většinou setrval až do ranního kuropění. Protože jsem však i přes všechny své nedostatky byl stále váženým, nadaným a ctěným lékařem, nechávali si své soudy minimálně na veřejnosti pro sebe – také v tom jsem spatřoval svou výhodu, a to ve faktu, že si mě lidé oblíbili a věřili mi, takže budou v tomto pomyslném manželském sporu stát na mé straně. Když druhé dne ráno služebnictvo, konkrétně mladá služka, fungující coby Rosamundina komorná, otevřela dveře do pokoje své paní, našla kromě poloprázdných skříní a zmizelé šperkovnice na posteli dopis, v němž má žena vysvětlovala své unáhlené jednání. Jako správně znepokojený manžel jsem po své drahé choti dal přirozeně vyhlásit rozsáhlé pátrání, které však, přesně jak jsem předpokládal, skončilo naprostým fiaskem. Moje holčička, která přirozeně nedokázala pochopit, proč ji vlastní matka opustila, se o to víc přimkla ke mně a já tak měl poprvé od jejího narození pocit, že je skutečně jen moje a nikdo a nic jí nemůže ublížit. Ó, jak krásný byl tehdy život!

Tedy byl by, nebýt toho věčného, otravného hlasu ve své hlavě. Doby, kdy jsem ho vítal jako moudrého rádce, byly dávno pryč; nyní se mi stal protivným, byl jedem otravujícím mou mysl, kterého jsem se, ať jsem se snažil sebevíc, nemohl nikterak zbavit. Neustále jako kolovrátek žvanil něco o klíči, který je třeba získat, aby se mohly otevřít další dveře. Unavovalo mě poslouchat řeči, kterým jsem nemohl a nechtěl porozumět a rozhodl jsem se proto vyhledat odbornou pomoc u svého kolegy, specialisty na nemoci ducha, doktora Francise Jordana. Ten mě velmi pozorně vyslechl a posléze provedl celkovou tělesnou prohlídku. Můj stav shledal jako „znepokojivý a pro okolí nebezpečný“. Nemusím Vám jistě dvakrát říkat, že mě jeho diagnóza příliš nepotěšila, považte, že mi navíc dokonce doporučil ukončit vykonávání lékařské praxe! Ze všech mouder, kterými mě zahrnul, jsem si tak vzal k srdci jediné, totiž že tato nemoc, projevující se po zhruba čtyřicátém roku života, je dědičnou a mohla být, a pravděpodobně také byla, předávána v naší rodině v mužské linii již po několik generací. U mého otce se symptomy projevovaly návaly agrese, které však v konečném důsledku měly jinou podobu než v mém případě; otec se uzavíral do sebe, do své arogance a zlomyslnosti, zatímco já jsem zuřil navenek. Jako typický příklad takovéto neléčené nemoci udával doktor osud mého děda Geoffreye, u nějž nemoc vygradovala až do neúnosné fáze, vedoucí nakonec k sebevraždě. Nezapomněl zdůraznit také mnohé podobnosti mého a dědečkova života; oba jsme měli milující a andělsky krásné ženy, oběma se nám narodili stejně zlatovlasé modrooké dcerušky, které jsme zbožňovali víc než cokoliv na světě, obě holčičky měly nějaký druh tělesného postižení, oba jsme o svoje manželky přišli. Samozřejmě jsem sám velice dobře věděl, především díky důkladnému studiu dědečkových deníků, kolik toho s ním mám společného, nikdy mě však nenapadlo, abych se tím jakkoliv znepokojoval. Geoffrey Chedwick dovolil, aby mu krutý osud sebral to nejcennější, co měl a co vzdor usilovné snaze nedokázal ochránit. Já si byl naprosto jistý tím, že nikdy nedovolím, aby mi mou holčičku kdokoliv sebral – právě v tom jsme se zásadně lišili.

Společný život s mou dcerou byl hojivým balzámem na mou zbědovanou duši. Trávili jsme společně většinu dne, a když jsem odcházel do práce, vždy mě vyprovázela se smutným úsměvem, aby mě o osm hodin později přivítala nepoměrně šťastnější a zářivější. Z mé holčičky se stávala mladá dáma a já si přirozeně nemohl nevšimnout pohledů, kterými ji zahrnovali bedfordští mladíci, kdykoliv jsme společně vyjeli na projížďku do města. K mé veliké spokojenosti jim však Evangeline neoplácela jejich projevy náklonosti ničím větším než zdvořilým nezájmem. Stále více mi začalo docházet, že můj vztah k dcerce není jen čistě otcovský; miloval jsem ji sobeckou, šílenou, ochranitelskou, vášnivou láskou, která se vymykala běžnému standardu. Nešlo jen o neustálou touhu být po jejím boku a poskytovat jí svým tělem štít a útočiště, přál jsem si vlastnit každou její myšlenku, chtěl jsem, aby neprahla po ničem víc, než zůstat se mnou navždy, tak jak jsem po tom toužil já. Často jsem si představoval, jak leží ve své posteli s nebesy, zlaté vlasy jakou aureola rozhozené po polštáři, hrudník s malými, něžnými prsy zvedajícími se v pravidelném rytmu jejího dechu, klidný, uvolněný výraz v něžném obličeji, plné, růžové rty, tak vláčné, tak neodolatelně sladké... Nejsem blázen, věřte mi. Copak je hřích milovat to, co jsme sami stvořili? Je snad něco špatného na tom, chtít ochránit svou vlastní krev před všemi nástrahami tohoto krutého světa? Vím, že není. Už totiž neposlouchám nikoho, jen sám sebe. A onen hlas...znovu mi zní v hlavě jako dobrý přítel a nabízí mi pomoc v mé neutěšené situaci, říká, že to ona je tím klíčem...klíčem k mojí spáse a jejímu bezpečí. A jestli proto, abych ho získal, musím učinit to, co mi teď našeptává, pak to udělám bez výčitek svědomí, neboť to nedělám pro sebe, dělám to pro ni... dělám to pro nás, má lásko.

Opatrně, jako myška vstupuji do ztemnělé ložnice, kde má dceruška, můj zlatovlasý čtrnáctiletý andílek, spinká a netuší nic o bolesti, neštěstí, zármutku, smrti. A to všechno mou zásluhou. To já jsem ten, kdo ji dokázal izolovat od všech strastí, kdo ji ochraňoval od chvíle, kdy ji poprvé držel v náručí, cítil její tlukoucí srdíčko blízko svého. Jsi moje holčičko a vždycky budeš moje...jenom moje.

Probouzím se a hlava mě bolí jako střep. Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou na zdejší šero a dokáží se zorientovat v okolním prostoru. Díky svým znalostem ohledně vnitřního rozložení domu okamžitě poznávám, kde se právě nacházím. Jsem na chodbě severozápadního křídla našeho sídla Chedwick Manor a všude kolem mě se jako moře rozlévá šarlatově rudá tekutina, vytékající v pravidelných intervalech z ležícího, rozčtvrceného těla mé dcery Evangeline, jejíž useknutá hlava spočívá vedle mojí a modré, široce rozevřené oči sledují každý můj pohyb s němou výtkou. Dívám se na její tělo, její nádherné, čtrnáctileté tělo, dívám se na potrhané lůno s pozůstatky mého semene, na něžná zápěstí, klíční kosti s důlkem uprostřed, vystouplá kolena a elegantní kotníky. Dívám se na to, co bývalo tělesnou, křehkou schránkou mé malé holčičky. Schránkou, která je tak náchylná proti všem nebezpečím číhajícím okolo. Osvobodil jsem ji z toho vězení a teď už nezbývá než společně odemknout dveře a odejít...ke spáse.

Ruka zbarvená šarlatovou krví nahmatala kliku. Chystám se otevřít dlouho zavřené dveře, bránu k novému, lepšímu životu bez bolesti, utrpení, životu, kde budu já a moje dítě, krev mojí krve, navždycky spolu. Dveře se otevírají a já, držíc v náručí hlavu mé holčičky, vstupuji dovnitř. Vítá mě neútulná, pavučinami opředená, prázdná místnost, jíž vévodí velké, oválné zrcadlo. Pomalu k němu přistupuji a jakoby bázlivě se dívám na svůj obraz. Vrací se mi v podobě, kterou jen stěží poznávám. Dívám se na svou vlastní tvář, a přesto vidím obličej jiného člověka, své dědečka Geoffreye Chedwicka, který se na mě dívá a ústa má zkřivená v ironický, pohrdavý, arogantní škleb, jakoby se vysmíval smrtce do očí. „Tak, konečně se ti podařilo získat klíč. Trvalo ti to dlouho, jen co je pravda, celých čtrnáct let, jako tehdy mně. Ale stejně jako já ses prozíravě zbavil nepřítele – svojí ženy. Klobouk dolů, dokázals to lépe než já. Vítám tě vnoučku. Zbývá už jen poslední krok. Relikvii, vzpomínku na svou milovanou, jak vidím, držíš v rukou, vše je tedy připraveno. Teď pohlédni vzhůru a připoj se k těm, jež dosáhli věčného spasení!“ Dívám se, jak mi můj děd napovídá a najednou to spatřím...vstupní bránu do nebe, kde budu moci být se svým andělíčkem. Co na tom, že vypadá jako oprátka?

Martina Kratochvílová

Povídka je součástí čtvrtého kola povídkové soutěže 2013