Legenda o založení Města Touškova
Legenda o založení Města Touškova
Náš příběh se odehrává v době Přemyslovských knížat a králů, v časech kdy země České byly místy nebezpečnou divočinou, plnou nástrah a nečekaných překvapení. Krajinou se proháněli hordy lapků, putovali zde misionáři a mniši zakládající první kláštery, divoká zvěř stále ještě představovala nebezpečí, s kterým bylo potřeba při putování počítat a odvážní kolonizátoři se svými vozy, na příkaz krále, zakládali nová města v odlehlých krajích této země.
Kolonizátor Touška se svou družinou už měsíc putoval krajinou Čech směrem k západu. Před odjezdem ho pověřil kníže Vladislav prvý, aby založil nové město na západ od Prahy. Přesné místo mu však nesdělil, bylo jen na Touškovi, aby usoudil, které místo bude nejvhodnější. Nebylo by na podobné akci nic zvláštního, v této době se zakládalo mnoho nových osad a hlavní vlna kolonizátorů mířila právě na západ, avšak málokterý kolonizátor byl pověřen samotným knížetem. Oblasti blíže Polsku byly pod neustálými nájezdy Polských a Českých vojsk. Časté potyčky mezi těmito zeměmi proměnily kraj na východ od Prahy ve smutné bojiště plné doutnajících zbytků osad. A tak bylo rozhodnuto, že se využije hustým lesem zarostlá oblast západních Čech, aby se vyrovnala bída na východě.
A také se tak stalo. Desítky kolonizátorů odcházeli v průběhu let usazovat se na západ Čech. Kníže Vladislav prvý však měl ještě mnohem důležitější plán, než jen hospodářské vyvážení země a tímto úkolem byl pověřen právě mladý zeman Touška.
Družina právě odpočívala. Blížil se večer a s příkrovem tmy bylo lepší zapálit ohně a zůstat v relativním bezpečí vozů a dalších lidí. Tato divoká a neznámá krajina žila za tmy svými vlastními pravidly, kde člověk neměl šanci přežít.
Odpočívali na křižovatce několika cest, na malém návrší nad řekou, jež protékala kousek pod nimi. Její hladina byla klidná a jen co se snesl soumrak, tak vypouštěla mlhu a zaplavovala celé své okolí mlžným bělavým příkrovem.
Touška si sedl poněkud stranou všech na nejvyšším bodě malého vršku, kde na povrch vystupoval rozměrný hladký kámen. Jako každý večer opatrně vytáhl v látce zabalený předmět, který mu dal pod jeho ochranu sám kníže. S posvátnou úctou rozbalil šedavou látku a i přes okolní tmu se zaleskla stříbřitou září malá nádoba. Měla tvar velkého poháru na vínu a byla bohatě zdobena. Její kouzlo však nespočívalo v jejím vzhledu, ale ve vlastnostech, které údajně měla mít.
Jako při každé vhodné příležitosti vykonal Touška s touto nádobou předem daný rituál. Konal tak vždy, když našel vhodné místo pro založení nového města. Nikdy se však nestalo nic, co by ho přesvědčilo, že na tomto místě má město založit. Sám Touška tomu stále věřil. Zbytek družiny byl už značně nevrlý a na podivné rituály, které prováděl, hleděl se značnou nevolí. Mnozí reptali, že už se dávno mohli usadit a založit osadu, ale Touška je nesmyslně vedl stále dál.
Položil záhadný pohár na vrchol kamene, rukama obkroužil předem dané obrazce, pronesl několik tajemných slov a dotkl se hlavou země. To byl celý rituál. Nikdy se nic po tomto konání nestalo, ale nyní bylo vše jinak.
Touška uskočil úlekem o pořádný kus dozadu, až narazil zády do nejbližšího stromu. Pohár se roztočil a doprovázen kvílivým zvukem se nad ním zhmotnila stříbřitá poloprůhledná postava mírně bláznivě vypadající ženy. Několikrát na Toušku laškovně mrkla a líbezným hlasem pronesla.
„Našli jste to správné místo, moji nejmilejší poutníci.“
Touška jen hleděl s otevřenou pusou a nebyl schopen jediného slova. Družina se už seběhla a se stejnými nechápavými výrazy hleděla na zářící ženu.
„Před tolika lidmi jsem ještě nepronášel proroctví, cítím trošku trému,“ usmála se žena a otočila se zpět k Touškovi. „Můj ochránce a hrdino. Našel si to správné místo pro moc, jež skrývá pohár poznání. Na tomto místě založ město, jež se zapíše do dějin. Těžce zkoušeno válečným drancováním, málem zapomenuto a dlouho bezvýznamně živořící, jednou vstane z prachu dějin a díky tomuto poháru změní svět! Za devět století, ve věku kdy svět už bude úplně jiný, bude pohár objeven a díky němu bude město proslaveno! A jeho jméno nechť nese jméno po tobě, poslednímu ochránci poháru poznání! Bude se jmenovat Touškov!“
Touška stále neschopen jediného slova se těžce postavil a zahleděl se zpříma krásné víle do tváře. „I nadále pohár poznání ochráním a uschovám tak, aby po devět staletí, skryt před hrůzami dějin čekal, až bude objeven a světu bude dáno jeho tajemství.“
„Tak učiň.“ Řekla víla a s povzdechem se rozplynula. Pohár se ustálil a přestal zářit. Nalezli pravé místo a účel nového města.
Po devět staletí byl pohár uschován v základech malého a nenápadného města. Města, které prošlo mnoha útrapami válek, mnohokrát byla jeho sláva zničena v prachu bojiště a dlouho stálo bez většího zájmu mezi mnoha jinými městy. Jeho doba však brzy přijde, je možná blíže, než si dokážete představit.
Pohár poznání čeká na toho, jež ho vyzvedne a dovolí tak světu spatřit něco, co ho nadobro změní. Tak jako další den vyjde slunce, tak jako tma pohltí každý den, tak se toto proroctví blíží svému naplnění. Tak bylo založeno Město Touškov.
text
(no jo, 19. 10. 2017 15:10)