Na konci tmy: Epizoda druhá
Epizoda druhá: Tajemství kněží
Mohutný opevněný klášter na nejvyšší hoře v širokém dalekém okolí byl už od nepaměti sídlem kněží Železných chrámů. Jeho hradby z hlíny, kamene a dřeva odolaly všem nahodilým útoků protivníků a kněží se o ně také pečlivě starali. Za hradbami pak stály jejich chrámy, které měly podlahy ze železa a střechy ze zlata. Každý si tyto kněží snažil předcházet, protože se ukázalo, že železo je ve válečném stavu tím nejdražším, co může bojovník vlastnit. Proto se pokladny těchto chrámů hemžily drahocennými věcmi těch, kteří si chtěli koupit boží přízeň.
Sice si lidé tyto kněží předcházeli, ale jinak je rádi neměli. Jejich komunita byla naprosto uzavřená, měli mnoho tajemství a znali věci, které drželi ostatní v uctivé vzdálenosti. A i když přišli o tajemství kovu, stále měli svá kouzla, kterými uměli odvrátit jakýkoli útok na jejich kláštery. Pro vládce to byli jediní lidé, které si museli předcházet a mnozí se jich i báli. Překvapivě však kněží nikdy neprojevili vůli se chopit v některém z království moci, i když by to pro ně nebyl problém. Mnozí si mysleli, že je to proto, že je jich málo. Jiní zase tušili, že je to možná proto, že se mají tak dobře, jako se žádný vládce mít nemůže. Pravda byla však neznámá a kněží dbali na to, aby na ni nikdo nepřišel.
Tento den se však otevřely brány jejich hlavního kláštera na Vysoké hoře. V tento den mohl kdokoli přijít a uctít božský kov a poděkovat mu za právě nastolený mír. V ten den přišlo mnoho lidí, obyčejných i samotných králů. I když bychom si měli upřesnit pojem otevřít brány. Kněží návštěvníky pustili jen na první nádvoří s chrámem zasvěceným Prvnímu železu, což byl prostor s malým kamenným chrámem, který byl obklopený vnitřní mohutnou hradbou.
Mezi zástupy poutníků se občas procházeli i samotní kněží. Byla to ideální chvíle, jak si popovídat o věcech, které kdyby zazněly ve stěnách kláštera, mohly by být slyšeny a daný kněz by tak našel rychlou smrt v jedněch z mnoha záhadných místností, které byly v klášteře.
„Nyní to bude složité.“ Začal nejistě mladší kněz a neobratně e vyhýbal proudícím davům.
„Přichází doba změn. Doba, na kterou jsme čekali.“ Odpověděl pevným hlasem starší kněz.
Mladší kněz mlčel a hledal správná slova, kterými by pokračoval. Starší kněz byl sice jeho dobrým přítelem, ale ani to neznamenalo, že by mu mohl říci vše. V rámci řádu byl každý členem nějaké kontrolní skupiny, která kontrolovala jinou skupinu a bylo proto hodně obtížné vyjadřovat své obavy, protože takové vyjádření by mohlo vést k rychlé cestě do podzemních prostor chrámu. No a tam nechtěl skončit nikdo.
„Chtěl jsem spíše říct, že nevím, jak teď budeme schopni si zachovávat přízeň království, když skončila válka a zbraně již nejsou potřeba.“ Mladší kněz se to snažil říkat s co možná nejklidnějším hlasem, jakoby to bylo jen podřadné téma, které ho napadlo zrovna teď a vůbec ho to netrápí.
Starší kněz se k němu s mírným úsměvem otočil. „Víš, mladíku, mír je jen přechodná záležitost. A navíc, zbraně jsou potřeba i v dobách míru. A když ne zbraně, tak naši vrchní kněží mají plány, jak udržet železo na čele zájmu všech. Bude možná ještě důležitější, víš.“
Nečekaná upřímnost staršího kněze toho mladšího dost překvapila a rozrušila. Nyní si přál, aby otázku nikdy nevyslovil a zároveň, aby starší kněz raději místo odpovědi jen zabručel, nebo mu řekl, že to nesmí vědět.
„Neměj strach.“ Řekl starší kněz, když viděl jeho výraz. „Stejně jako ty, kráčím cestou víry.“
Následně se starší kněz ztratil v tlačenici. Mladší kněz se ocitl sám, pokud tak můžeme nazývat situaci, kdy uprostřed davu, neustále postrkován okolními lidmi stál uprostřed rozlehlého dvora plného líně se sunoucích věřících. On se však skutečně cítil sám. Nevěděl, zda si právě nezpečetil cestu do pekla, nebo zda našel někoho, s kým se může bavit. Věta, kterou řekl, jako poslední ho totiž dokonale znejistila. Tuto větu sice kněží říkávali často, ale jen ve velice jasných případech, ne v běžném rozhovoru a ještě s touto tématikou.
Mladý kněz jménem Nebula se právě stal součástí hry, kterou tato společnost ještě také nepoznala. Ještě pro takovou hru neměla ani jména, ale lidé ho již brzy vymyslí.
Nejvyšší kněz železných chrámů seděl ve své rozlehlé pracovně, která se nacházela ve vysoké kamenné věži uprostřed kláštera. Tato jediná kamenná stavba kláštera skýtala prostor pro všechny hlavní kněze železných chrámů a stejně tak jako byla vysoká, byla i hluboká. Avšak ta podzemní část této stavby byla mnohem hůře dostupná.
Nejvyšší kněz přemýšlel právě o té podzemní části. Přemýšlel o ní často a rád. Zatím se totiž ukázalo, že toto podzemí dokáže řešit většinu jeho problémů, plus má jako bonus tajemství, která mu dávají moc. Nejvyšší kněz byl pragmatický muž a věděl, že je třeba využít vše, co se dá využít k vlastnímu prospěchu. Jeho předchůdce mnohem více dbal na to, co mají ve skutečnosti střežit a na všechny ty legendy a významy, ale to mu nepomohlo, když pak přišlo na lámání chleba, tedy toho, ve kterém byl jed.
Problém, který teď nejvyšší kněz řešil se, však zdál o něco větší, než všechny ty předchozí. Dle všeho by teď po skončení prvního dějství, které byla právě skončená válka, měl nejvyšší kněz odstoupit a měla by být vyhlášena nová volba. Tentokrát by se však neměl volit jen nejvyšší kněz, ale jakási rada kněží, která měla nově vládnout řádu a posléze i něčemu většímu.
Nejvyšší kněz praštil pěstí do svého masivního stolu. Během tohoto gesta, při kterém by většina lidí dala volný průchod emocím, a jejich obličej by se zkřivil do grimasy vzteku, však nejvyšší kněz nepohnul ani svalem ve své tváři. Byl zvyklý svůj vztek nedávat navenek najevo, to ostatně uměli všichni kněží řádu, a pokud ne, většinou už neměli šanci se to naučit.
V podstatě celé myšlence víry železných chrámu nevěřil. Chápal, že je výborným nástrojem, jak si udržet moc a prostředky pro celkem dobrý život, ale rozhodně nemohl věřit ve vše, v co nutili věřit své věřící. Králové jejich víru uznávali proto, že v ní věřili lidé a poštvat si proti sobě lid si nemohl dovolit žádný král. Ale tím celá myšlenka řádu končila. A to chtěl nejvyšší kněz změnit. Nicméně prastaré tradice a knihy mu v tom teď bránily. Měl odstoupit jen proto, že se naplnilo proroctví Železné knihy a skončila válka. On patřil mezi těch nemnoho, kteří tušili, že nějaké války už tu byly a že každá válka jednou skončí. Nehodlal uznat, že tahle byla něčím výjimečná a hodlal o tom přesvědčit mnohem více lidí. Pro začátek bude stačit, když o tom přesvědčí sedm kněží, kteří se společně s ním měli stát základem První rady. Přesvědčí je o tom, to si byl jistý, ještě totiž nebyl nikdo, kdo by navštívil místní podzemí a nebyl přesvědčen o pravdě…
„Svět se změnil, synku, moc změnil.“ Říkal zrovna Ergon, prošedivělý muž, nejstarší muž vesnice. Mluvil k hloučku dětí, které se shromáždily v jeho malé světničce podzemního domu, ve kterém žil. Byl večer a přišel čas na tradiční vyprávění. Děti ho rády poslouchaly a on sám byl ten, kdo předával nové generaci znalosti a informace, které by jinak byly zapomenuty.
Po krátké odmlce, při které upil ze svého teplého nápoje, pokračoval.
„Já pamatuji svět, kdy nebyla žádná království. Byly pouze vesnice a svazy vesnic a ty mezi sebou nebojovaly! Nebylo to třeba, každý měl dost práce sám se svým životem, protože jídla bylo málo, strašně málo. A tak jsme si navzájem pomáhali. Bylo to dobré.
Pak ale přišla válka a všechno zničila. Starý přátelé se postavili proti sobě a začali se vraždit. Vesnice museli zakopat pod zem, aby nebylo jednoduché je najít a vyplenit. Mnoho let se jen válčilo a všechno bylo ničeno. Bylo to hrozné.“
„Ale teď válka už není.“ Řekl malý kluk, sedící u ohniště.
„To je pravda. A nikdo neví, co teď bude. Ale válka může zase přijít, proto musíme zůstat semknuti v našem království a věřit našemu královi.“
„A proč?“ chtěl vědět jiný kluk s rezavými vlasy.
„Protože náš král je důležitý.“
„Ale proč je důležitý?“ Nedal se odbýt zrzavý kluk.
Muž si oddechl. „To jsou otázky! Někdo přeci musí vést naše vojska a hlídat hranice.“
Chvilku bylo tichu a pak se ozvala malá holčička, která se schovávala pod stolem. „Ale proč musí hlídat naše hranice, když už není válka?“
Stařík se zarazil a zamyslel. „Prostě proto, že je to tak lepší. Jiní králové by nás mohli třeba naverbovat do jejich armád, kdyby nás dobyli. My máme v tomto království jistotu ochrany. To nám zajišťuje, že můžeme obchodovat a šít kožešiny. To je náš úkol!“
Ten večer se starý muž zamyslel. Skutečně nenacházel logický důvod k tomu, aby dál chválil svého krále. Šití kožešin pravděpodobně také skončí, protože to byly kožešiny pro vojáky. Ale k čemu teď král bude mít tolik vojáků, když už není třeba bojovat. A jak to pochopí lidé ve vesnici a co se s nimi stane, až jim král za kožešiny přestane posílat obilí? Rozhodl se, že se o tom zítra pobaví s radou starších-
Tu noc tento stařík zemřel. A s ním zemřela i většina vzpomínek na dobu před královstvím. Najednou lidé začali zapomínat, že byla doba bez království a většina vesnice nechápala, proč by mělo být něco jiného, než to, co je teď. Neznala dobu bez králů, znala jen dobu s nimi a nebyl důvod to měnit. Pochybnosti se začaly umírat stejně jako paměť na minulost.