SUÚ - Záchrana: Část II.
9. prosince 2012
Záchrana: část II.
„Zatýkám tě, Korando, ve jménu krále!“ Beneda obratně couval s Korandou, kterému držel pod krkem meč, aby měl všechny Korandovy muže před sebou.
„A co jsem provedl?“ Zeptal se přiškrceně Koranda.
„Všichni zmizte z domu!“ Ignoroval Beneda Korandu.
Korandovi strážní se ani nehnuli, lidé však začali pomalu opouštět místnost.
„Jděte! Nebo prověřím ostrost mého meče!“
„Tak jděte, nebo mě zabije!“ Zachrčel Koranda, jemuž meč velice nepříjemně tlačil na hlasivky.
Vojáci neochotně odešli. Bylo jasné, že neodešli z domu a pouze čekají za dveřmi na vhodnou příležitost, ale to nebylo důležité. V místnosti zůstal Koranda s Benedou, zkoprnělý Lukáš, Jana, Martina a Péťa s Nelou, které si navzájem rozvazovali narychlo svázaná pouta na svých rukou.
„Tak Korando, konečně sami.“
„Já věděl, že jednou uděláš chybu,“ zachroptěl Koranda a snažil se udržet v přímené pozici, když ho Beneda vlekl dál od okna, „ale nikdy jsem si nemyslel, že uděláš tak dětinskou chybu.“
„Zavřete a zajistěte dveře.“ Navrhl Beneda Martině.
„Jak se odtud chcete dostat?“ Nadhodil nepřirozeně zkroucený Koranda.
„Starej se spíše o to, jak své konání v Praze vysvětlíš králi.“
Koranda se přidušeně zasmál, přestal hned, jak mu Beneda ještě více přitiskl meč ke krku. „To stále neřeší otázku, jak se dostanete ven.“
„Něco jsem se od tebe naučil, Korando.“ Poznamenal Beneda a strčil Korandu do křesla. Meč mu nyní držel přímo před nosem a díval se na něj zpříma. „Především to, že máš vždy záložní plán.“
Martina s holkami mezitím zavřela dveře a společně přitáhly před ně těžkou truhlu.
„Ty máš záložní plán, já mám zase špehy.“ Pokračoval Beneda. „Tak například ta skříň v rohu.“ Ukázal prstem na skříň, která stála v rohu místnosti, vypadala velice omšele a na jejích poličkách bylo jen pár těžkých knih.
Korandovi se na tváři mihl na kratičký okamžik výraz překvapení, který však okamžitě přepsal výraz vzdoru. „Chceš si číst?“ Řekl jízlivě.
Beneda se jen usmál. „Řekl bych, že je to naše cest…“ Svá slova nedokončil.
Místností se ozvala tupá rána a padání střepů. Beneda se sesul k zemi. Lukáš stál nad ním a měl v ruce zbytek roztříštěné masivní skleněné láhve, zbytek skla se válel kolem Benedy. Lukáš měl ve tváři výraz strachu.
„Výborně!“ Napřímil se Koranda. „To to trvalo.“ Ze země sebral Benedův meč a otočil se k holkám, které jen nevěřícně zíraly na střídačku z Lukáše na Benedu, jenž ležel na zemi.
„Tak dámy, nyní vás čeká malá návštěva mého skromného vězení.“ Usmál se Koranda a mávl na Lukáše.
Lukáš se pohnul a rozešel ke dveřím. Bez ohlédnutí prošel kolem jeho kamarádek a začal namáhavě odtahovat truhlu od dveří.
„Lukáši, cos to udělal?“ Vydechla konečně Jana, která neměla daleko k omdlení.
Lukáš neodpověděl, jen odsunul bednu a pustil do místnosti stráže, pak se otočil na Korandu a řekl: „Nejsou tu všichni, někde kolem budou ještě jejich společníci. Měli by být ještě dva, muž a žena.“
Martina se vyhnula ruce jednoho stráženého, který se jí chystal právě svázat, a skočila k Lukášovi, kterému uštědřila facku, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý dřevorubec. Lukáš se zapotácel, ale neřekl ani slovo.
Martinu rychle chytil strážný a převázal jí ruce, následně všechny odvlekli ke schodům. V místnosti zůstal jen Koranda s Lukášem a Benedou, který nevykazoval známky života.
„Díky.“ Řekl prostě Koranda a otočil se k Benedovi.
„Je mrtvý?“ Řekl poněkud roztřeseně Lukáš a vyndal si kapesník, protože mu z nosu začala téct krev.
„Naštěstí není. Je jen v bezvědomí, musí být živý, až ho budeme veřejně upalovat.“ Oznámil Koranda., pak se otočil k Lukášovi.
„Prokázal si mi službu a dokázal svoji věrnost, ale ne dostatečně. Zatím naši dohodu odložíme do doby, než mi skutečně pomůžeš. Zatím se vrať do své cely.“
Aniž by Koranda cokoli řekl, tak se v místnosti objevil strážný a ujal se Lukáše, kterého měl doprovodit zpět do cely.
Role dobra a zla se v době nepokoje, úpadku, nebo revolucí, se velice často mění a navzájem si vyměňují své role. Lidé v davu jsou většinou slepí k logice a rozumnému uvažování. Dav se zkrátka neuvěřitelně dobře ovládá, stačí k tomu mít člověka, který dobře vypadá, hezky mluví a je už celkem jedno, co vlastně mluví. V dobách zmatků a změn se proto k moci dostávají často ti, kteří nejsou ztělesněním dobra, ale přesto jsou obecně považováni za posli dobra v době temna. Lidé jsou zkrátka zvláštní tvorové.
Zvířata to mají jednoduší. Existuje pro ně smrt a život. Jsou věci, které jim mohou ublížit a těm se vyhýbají a věci, které jim dělají dobře a těch se snaží dosáhnout v co největším množství. Naproti tomu lidé mají mozek nadřazený nad pudy, což u většiny jedinců vede k tomu, že mají pocit, že jejich mozek je chytřejší než původní pudy a tak chtějí i to nebezpečné a zlé vyzkoušet. Občas to vede k pokroku a překonávání hranic, ale některé základní pudy by bylo dobré nechat dělat svou práci, než se je pokoušet přechytračit, protože smrt má velice vytříbený názor na to, co už je trochu moc a má vlastní prostředky jak takovým přestupkům předcházet. Nutno říci, že jsou to poměrně nevratné postupy.
Jeden z pudů, velice podceňovaný právě v době revolucí, se nazývá intuice. Dav, vedený vůdcem v době změň, se nejvíce vyznačuje tím, že umí intuicí velice dobře upozadit. I když na něj křičí, že násilí produkuje pouze násilí a že přeci zmatkem, rvačkami a tisíci vyřvanými slovy na náměstí, se ještě nikdy nic nezměnilo k lepšímu. Intuice si zkrátka sedne do kouta a čeká, až se její nositel vyřádí a dospěje k poznatku, že stejně nakonec bude muset sednout ke kulatému stolu a začít dělat něco smysluplného.
A až právě u kulatého stolu se ukáže, kdo byl skutečně vůdcem, kdo představoval dobro a kdo zlo.
„Dej ty pracky pryč!“ Zavrčela Péťa, když jí jeden ze strážných vehementně držel i na místech, kde to rozhodně nemělo moc smysl.
„Uggrr!“ Procedil strážný a neochotně ji chytil normálně.
Dovedli je do dlouhé temné chodby a pak do místnosti, kam vedly těžké dřevěněné dveře. Ocitli se v malé kobce, rozdělené na čtyři malé cely, uprostřed byla chodba, kde hlídal postarší strážný, který si hladil malé kotě. Když vešli strážný, polekaně se zvedl a kotě se snažil, vrnící, schovat za svoji nohu.
„Ehm, stát.“ Pokoušel se být sebejistý, vrnění koťátka a jeho mňoukání, mu to však trochu kazilo. „Koho vedete a z jakého příkazu?“ Dodal ještě nutnou formalitu a zaujal pevnou pozici.
„Uhni Kruste!“ Hrubě ho odstrčil jeden ze strážných, který vlekl právě Péťu. Všichni strážní ho bez povšimnutí obešli, naházeli zajaté do cel a zase zmizeli ve dveřích.
Krust, vrchní strážný, jeden z nejstarších společníků Korandy si povzdechl, vzal kotě do náručí a šel postupně zamykat cely. Jediná jeho zbraň byla malá dýka a halapartna, jejíž násada byla poněkud vysloužilá. Červotoč, který v ní dlouhodobě pobýval, ji považoval za výhradně jeho majetek a za geniální letní sídlo, protože poskytovalo klid a pohodu, jelikož jeho kus dřeva už nevzal do ruky nikdo hodně dlouho.
Krust se ztěžka posadil a začal opět hladit koťátko. Měl ruce tak velké, že kotě hladil sotva jedním prstem.
Martina si setřásla shnilou slámu ze svých nových šatů a zamračila se na odcházející strážné. Rozdělili je do čtyř cel, ona byla s Janou. Jana chvíli zkoumala podlahu a shnilou slámu kolem, ještě několikrát se zlehka nadechla, pak klesla a začínala uvažovat o tom, zda není ideální čas omdlít.
„Teď není čas omdlívat.“ Zavrčela Martina a zlehka jí dala dvě facky na probuzení.
„Ty jsi dneska od rány.“ Poznamenala Nela z vedlejší cely.
„Hm, co to je s tím Lukášem.“ Martina se začala procházet po cele. Po oku pozorovala hromotluka strážného, jak zlehka hladí malé kotě.
„No, nečekala bych to od něj. Myslíš, že nás fakt takhle rychle opustil?“ Zvažovala Jana a dávala si pozor, aby neomdlela.
„To si s ním vyřídíme, až ho znova uvidíme. Teď musíme nějak pryč.“
„Buďte zticha.“ Zabručel strážný a ztěžka se otočil. „Jediná cesta ven vede pře ze mne a já vám to nedovolím.“ A otočil se zpět ke koťátku, které spokojeně předlo na jeho klíně.
Martina se zamračila, v hlavě se jí začal rodit plán, když v tom se opět rozletěly dveře. Strážný opět ukryl kotě a do místnosti vešli dva strážní, kteří přivedli Zuzku s Janiným přítelem. Oba je strčili do cely, kde byla Nela.
Když strážní odešli, Zuzka jen pokrčila rameny a sedla si na zem. Janin přítel se snažil skrz mříže chytit Janu za ruku a říkat jí něco povzbudivého. Ostatní je raději nevnímali.
„Tak mi napadá,“ zauvažovala Nela, „co se asi stalo s Katkou a doktorkou Vnímavou. Nahoře byl jen Lukáš, myslíš, že také přešli na Korandovu stranu?“
Martina pokrčila rameny, „Já jen doufám, že jsou ještě na živu.“
V dáli se v rudé záři zapadajícího slunce rýsovaly věže a hradby Nového města pražského. Jezdec na koni se tam však ani neohlédl, pospíchal k jiné siluetě, která se nyní už pomalu ztrácela v tmavé modři nadcházející noci. Jezdec podvědomě pobídl svého koně, nechtěl být venku moc dlouho po setmění, nebylo to příliš bezpečné, současná doba byla ideální pro všelijaké lapky a lupiče, kteří se už toulali i v blízkosti měst.
Konečně vystoupal po úboční cestě nevelkého kopce a stanul před mohutnou bránou, lemovanou doposud světlým pískovcovým ostěním. Po stranách stáli stráže, oděné do červeného roucha, které dávalo tušit, že to jsou stráže královské.
„Stůj!“ Zastavil ho jeden ze strážných.
Muž slezl z koně a přišel ke strážnému. Ze záhybu pláště vytáhl listinu s červenou pečetí.
„Nesu zprávu pro krále.“ Řekl muž a sundal si černou kápi. Matné světlo jedné louče odhalilo vrásčitý a mnoha jizvami zbrázděný obličej. Světle šedé vlasy lehce vlály ve večerním větru.
Strážný si prohlédl pečeť a otevřel bránu. Muž vešel, svého koně si vedl.
Ocitl se na nevelkém nádvoří Nového hradu. Nové rezidenci krále Václava IV. Na druhém paláci se ještě pracovalo, o čemž vypovídalo lešení, zakrývající jednu ze zdí. Nažloutlá záře oken prvního paláce dávala tušit, že král je přítomen. Král se sem uchyloval stále častěji, hnusila se mu Praha a její nepřehledná a hnusná nálada. Neměl už sílu na věčné politikaření znesvářených stran, na podrazy církve, radních, husitů a zlobu lidu. Chtěl zde najít trochu klidu a nepřijímal zde zrovna každého. Muž se podíval na listinu, věděl, že jeho přijme.
Na zápraží paláce se objevil malý muž s plešatou hlavu, na které se mu lehce odráželo světlo z pochodní. Rázným krokem přišel k muži.
„Pokud si přinesl zprávu králi, dej mi ji, já mu ji předám.“ Řekl klidným, ale tvrdým hlasem.
„Zpráva je určena výhradně do rukou krále.“
„V tom případě tě ubytujeme, král dnes již nechce být rušen. Dostaneš najíst, ustájíme tvého koně a můžeš s ním přespat ve stáji.“ Odpověděl muž a už byl na odchodu.
„Je to zpráva od pána Antonína Benedy z Nečtin a je důležitá.“
„Muž se zarazil v půl kroku, což nebyla dlouhodobě udržitelná pozice a tak se spěšně otočil na muže.
„V tom případě pojď za mnou.“ Řekl plešatý a vyrazil k paláci. 28. červen roku 1419 pomalu končil, ale krále čekala ještě dlouhá noc.
