STARODYSSEY

Éra

24. června 2059, New York, sídlo OSN

Díval jsem se do zrcadla. Vrásky na mém čele dávaly jasně najevo, že nejlepší léta už mám za sebou, ostatně, asi stejně jako celý svět, který mě obklopoval. Nekonečné hodiny na posledním jednání se však na mém zbídačeném vzhledu podílely asi více, než celý můj předchozí život. Čert vem Pákistán a Indii! Je naprosto zbytečné si hrát na to, že by OSN mělo nějaký reálný dopad na vývoj tamějších událostí. Dávno se stalo stejným skanzenem světového práva, jako celá severoatlantická civilizace skanzenem nějakého života. Povzdychl jsem si, budu muset zpátky do sálu. Chtěl jsem si ještě opláchnout obličej, ale ať jsem mával před senzorem, jak jsem mával, voda netekla. Po chvilce se na zrcadle přede mnou objevilo stručné upozornění: Failure water mains.

Výborně, už i v sídle OSN nejsou schopni zajistit fungování základních sítí. Mávl jsem rukou a vyšel z umývárny na chodbu. Byla tichá, všichni byli i nadále v sále. Vyrazil jsem tedy ke dveřím sálu a míjel dlouhou řadu obrazů, které ukazovaly jednotlivé generální tajemníky od založení OSN až podnes. Současný tajemník, Afroameričan Neil Mc Arthur byl nejblíže ke dveřím do sálu Rady bezpečnosti. Zastavil jsem se u něj. Z velké části vykresloval obraz současného stavu věcí. Byl to starý a vrásčitý muž, který neměl ani charisma, ani jiskru v očích. Ač se fotografové jistě snažili, působil na fotce shrbeně a neradostně. Jizva na jeho levé tváři byla častým tématem některých bulvárních plátků, prý jí získal, když byl mladý a pokoušel se utéct z jednoho veřejného domu, ale zakopl a o lampu si rozřízl tvář. On sám tvrdí, že jí získal při jedné z akcí v Jižní Africe, když pomáhal při tamějších bojůvkách. Já si myslím, že pravda bude spíše v první variantě. Ostatně, co jsem měl zatím tu čest, tak tenhle člověk by v Jižní Africe nevydržel ani hodinu.

Vešel jsem do sálu. Ticho a klid byly najednou ty tam. Několik stálých členů Rady bezpečnosti dál vedlo nekonečnou slovní bitvu, do které se občas připojil nějaký přihlížející diplomat. Ještě, že mým jediným úkolem bylo jen přihlížet a psát osobní zprávu pro prezidenta Evropské unie. Sedl jsem si na své místo vedle velvyslance Velké Británie a zeptal se ho na jednu zbytečnou otázku.

„Už se tu konečně objevil Indický velvyslanec?“

Mike Kolingan se na mě ironicky usmál. „Nepočítáš snad s tím, že by dnes dorazil?“

„Znáš to, naděje přeci umírá poslední.“ Ve svém obličeji jsem vytvořil křečovitý výraz toho, že nevěřím ani jedinému slovu, které jsem vyslovil.

„Neobjevil se tu už rok a půl. Ještě dobře si pamatuji, když jednoho dne při zasedání Valného shromáždění vstal a všem, kteří v té chvíli snad poprvé v dějinách OSN utichli a s napětím jej sledovali, oznámil tu krásnou větu: OSN patří vám, náš svět je od této chvíle jen náš. Jeho odchod ze sálu byl doprovázen mrazivým mlčením a překvapenými pohledy všech. Velvyslanec Spojených států mi tehdy řekl, že náš svět zřejmě skončil. Tehdy jsem mu nerozuměl, ale nyní je mi to celkem jasné.“

Usmál jsem se, Kolingan mi tuhle historku vyprávěl snad už po desáté, ale vždy jsem ho napjatě poslouchal. V tom příběhu bylo něco, co do značné míry vykreslovalo stav současných věcí.

Velvyslanec Pákistánu opět skočil do řeči a začal další ze svých srdceryvných projevů o nutnosti pomoci Západu jeho zpustošené zemi, která doplácí na rozpínavost a nadutost Indie. Snad měl tyto projevy dopředu dlouho připravené, protože divadelní gestikulace byla přímo ukázková. Pákistán byl snad poslední zemí Asie, krom Číny samozřejmě, která pravidelně vysílala své zástupce na půdu OSN a snažila se vydobýt nějaké právo, které měl Západ prezentovat. Bylo to příslovečné, protože Pákistán byl nejchudší a nejbezmocnější zemí v Asii, která si své hranice držela jen díky svému arzenálu obstarožních atomových zbraní. A právě před několika týdny měl možnost svůj arzenál vyzkoušet. Indie vypálila výstražnou raketu do neobydlené oblasti Pákistánu a mohutný atomový výbuch srovnal jednu z posvátných hor této země se zemí. Pákistán se samozřejmě pokusil odpovědět, ale laserová ochrana Indie jeho střely zničila. Pákistán to samozřejmě tajil a do celého světa hlásal, že se nikdy nedopustí takové přízemnosti a nelidského jednání jako Indie a žádal Západ, aby pomohl v oblasti sjednat pořádek.

Západní síly a NATO však nebyly v takovém stavu, aby se mohly Indii postavit a ani nechtěly. Problém NATA nebyl ani tak v technologické vyspělosti, i nadále platilo, že armáda NATO je ta nejvyspělejší, ale problém personálního obsazení armády byl v posledních letech stále palčivější. Armádní sbor generálů byla parta důchodců, která z velké části velela partě nemnoha postarších mužů, a když chtěla udělat nějakou rozsáhlejší akci, musela si najmout někoho z Afriky, jako to už dlouho dělala OSN.

„Žádám velvyslance Pákistánu, aby zmírnil svůj projev. Za prvé nebyl na pořadí řečníku a za druhé nepřispívá ke konstruktivní debatě. Právě jemu by prospělo, kdyby nechal přítomné strany dohodnout podmínky případné pomoci.“ Velvyslanec USA svým hlasitým protestem umlčel pákistánského velvyslance a v sále na chvíli utichl rámus.

„Slovo má i nadále zástupce Čínské federativní republiky.“ Zaznělo z úst předsedajícího.

Přestal jsem opět vnímat. Projev Číňanů byly poslední dobou také stejné. Jejich zástupce stále nabádali k mírovému řešení situace a nezapomněli vždy upozornit na sféry vlivu v Asii. Pravdou však bylo, že Čínské sféry vlivu končily ještě před jejími samotnými hranicemi. Indická moc v této oblasti dokázala porazit i nezdolnou Čínu, která se v současnosti topila ve svých demografických problémech, které představovaly obrovskou zemi s gigantickým průmyslem a nedostatkem pracovních sil. Zatímco kdysi Západ vsadil na strojní výrobu s minimální potřebou lidského faktoru, Čína byla i nadále závislá na levné pracovní síle, která se razantně ztenčila, protože její staré opatření jednoho dítěte na jednu rodinu dosáhlo svého a populace Číny teď stárla snad rychleji, než ta Japonská. Západ tak zase pomalu přebíral sílu hlavního výrobce spotřebního zboží, které si neměl na Západě moc kdo koupit, ale Indie se stala největším odbytištěm, na kterém byl západ závislí.

Všechny tyto aspekty proto vedly k tomu, že Pákistánský velvyslanec věděl, že mu Západ nepomůže a věděl, že dostane pouhý příslib pomoci, který však nikdy nebude naplněn. Západ zase věděl, že to pákistánský velvyslanec ví a tak před ním hrál jen malé divadlo, které často doplnil o potravinovou pomoc, kterou získala pákistánská armáda, která tak zase o chvíli déle mohla vzdorovat Indii. Svět se v posledních měsících stal hodně fádním. A já za to byl rád, protože až přijde změna, která tuto patovou situaci rozhodně, jistě to nebude změna, která by zvětšila komfort západní civilizace.

Jednání se nakonec protáhlo až do pozdních nočních hodin a jak už se stalo pravidlem, i přesto nepřineslo žádné výsledky. Když jsem se dostal do hotelového pokoje, kde jsem byl ubytovaný, bylo už půl jedné. Sedl jsem si k počítači a přeposlal všechny materiály, které jsem dnes shromáždil. Byla to v podstatě neuvěřitelně zbytečná práce, protože OSN samozřejmě posílá všechny audiovizuální záznamy všech jednání, vrcholným představitelům jednotlivých států, včetně Evropské unie. Moje pozice v podstatě tuto činnost dublovala. Sám Evropský prezident na zasedání nejezdil a vydával to jako ukázku své snahy o šetření výdajů. Nejsmutnější bylo, že obyvatelé unie toto slyšeli raději, než skutečně nutné úsporné opatření a hodnotili to také mnohem kladněji, což se pozitivně odráželo při politických kampaních jednotlivých politiků. Bylo to skutečně smutné, protože proklamované ušetření cesty jednoho představitele stálo ve výsledku mnoho peněz navíc. Kvůli nařízení duplikace příchozích informací muselo být vypraveno stejné letadlo, stejný počet lidí a místo prezidenta unie jsem letěl já. Avšak vzhledem k tomu, že já jsem byl jen úředník, musel jsem být na celém zasedání i na těch nepodstatných, dokud neskončilo zasedání OSN. Ve výsledku tak můj pobyt vyšel mnohem dráž, než kdyby sem na důležitou část přiletěl prezident. Ale kdo dneska řeší jednoduchou matiku. Do vzorce o finanční náročnosti se stále více započítával politický zisk, který naprosto zastiňoval vše skutečně ekonomické. A nakonec, výše dluhů jednotlivých států se staly jen bezcennými orientačními čísly, protože všem už bylo naprosto jasné, že jakékoli pokusy o narovnání jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Proto na ně lidé postupně přestali brát zřetel a hrajou hru o to, kdo to vydrží déle, než se to celé zhroutí.

Nechtělo se mi spát. Vypnul jsem proto počítač, nalil si sklenici starého francouzského vína a vyrazil na terasu, kterou byl hotel vybaven. Uprostřed noci byla samozřejmě prázdná. Opřel jsem se o zábradlí a vdechoval podivný New Yorský vzduch, který byl naprosto nezaměnitelný. Mísil se v něm pach staroby, slaného moře a živého města. Těžko to popsat. New York byl v posledních letech nejvíce postižen silným úbytkem obyvatelstva a díky nové americké přistěhovalecké politice se pomalu stával městem duchů. Z někdejších patnácti milionů obyvatel v něm v současnosti odhadem žili miliony tak tři. I když je to velké množství lidí, tak to na město zapůsobilo značně nepříznivě. Když jste přes den procházeli městem, tak jste narazili na naprosto prázdné čtvrti bez života, se zabedněnými vchody a okny. Hlavní ulice a Manhattan byl stále živoucím srdcem, ale o pár ulic dál byste mohli založit vlastní stát a nikdo by si toho po dobu mnoha let ani nevšiml. V některých opuštěných čtvrtích vak bylo velice rušno hlavně v noci. Místí kriminální živly a skomírající mafie se zde ráda scházela, nerušena policií, ani civilisty. Bylo to zvláštní město, občas působilo jako kulisa. Když jste šli během dne po Time square skoro se zdálo, že je vše v naprostém pořádku, pulzující obchod, život a rušné ulice. Stačilo však popojít o pár ulic dále a ocitli jste se v městě duchů a rozpadajících se domů.

Hotel pro pracovníky a velvyslance byl umístěn jen kousek od hlavní budovy OSN a byl obehnán vysokým plotem s ostatním drátem, který byl ve dne i v noci hlídaný gardami obecné bezpečnosti. Byla to vzpomínka na doby, kdy se zde pořádaly hony na velvyslance a obrovské demonstrace požadující restrukturalizaci celé organizace a nutnost řešení skutečných problémů. Tyto demonstrace byly už dávno pryč. Před deseti lety jsem se jich také, ještě jako mladý student účastnil, asi bych si klepal na čelo, kdyby mi někdo řekl, že o pár let později se na ulici, kde jsem provolával hesla o nutnosti nové cesty, budu koukat z druhé strany plotu. Asi bych sám sebe považoval za zrádce a vlastně jím asi jsem. Avšak zoufalá doba si žádá zoufalé řešení a dnes už se stejně najde jen velice málo těch, kteří by si vůbec uvědomovali to, že je něco v nepořádku. Společnost a to i ta mladá se stala neuvěřitelně apatická. A když už jsou apatičtí i mladí, tak jakákoli naděje umírá. To mi vždy říkal můj otec a já musím konstatovat, že měl pravdu.

A už jsem se opět cítil o trochu hůř. Posledních deset let byl můj život a zdálo se, že i život celého světa každým dnes o něco horší, ač se mnozí snažili, tak ve výsledku jsme všichni stárli a nebyli nahrazováni novými generacemi. Vytrácela se naděje na to dělat věci jinak, než se běžně dělají a s tím jsme zpět u stagnace a úpadku.

Zhluboka jsem se nadechl a zahnal jsem myšlenky na cokoli. Měl jsem toho pro dnešek dost. Otočil jsem se, že si půjdu lehnout, ale pak jsem se zase otočil zpět a naklonil se přes zábradlí terasy. Vzpomněl jsem si na svoji první přítelkyni, mladou a energickou holku, bez jediné špetky úcty k řádu. Usmál jsem se a po chvilce váhání jsem z balkonu hodil skleničku s vínem, kterou jsem třímal doposud v ruce. Sklenička dopadla o osm pater níž na chodník před hotelem a víno se rozstříklo po okolním chodníku. Čekal jsem, že mi to trošku zvedne náladu, ale uvědomil jsem si něco až strašidelného: Jsem v New Yorku, v osmém patře hotelu, a když hodím skleničku na zem, je slyšet, jak se rozbila. Teprve teď mi došlo, jaké je kolem ticho, jakoby New York už dávno umřel, jakoby to bylo už jen město duchů. Samozřejmě, byl jsem daleko od Time square a živého středu města, ale přesto to bylo děsivé. Z vyprávění i z mého mládí si pamatuji, že tohle město hučelo zvukem aktivního života, ať už byla noc, nebo den.

Přistihl jsem se, že uvažuji, zda stárnu rychleji já, nebo tenhle svět. Bohužel jsem docházel k přesvědčení, že stárne rychleji svět kolem, což nebylo zrovna pozitivní. Unavený jsem se vydal do postele a ulehl. Čekal mi další monotónní den. Zítra se pravděpodobně nic nestane, opět se bude jednat o ničem a k ničemu se nedospěje a opět v tom budou chtít všichni pokračovat, zatímco svět kolem nich bude dál uhýbat a měnit se, oni budou lpět na starých pořádcích, dogmatech a řádech a dělat, že se nic nezměnilo. Nezměnili se však pouze oni. Usnul jsem s myšlenkou, že umřít by bylo záživnější, než prožít další den v tomto světě.

25. června 2059, New York - Time square

Ráno jsem vstal dříve, než jsem musel. Zasedání v sídle OSN začínalo až v půl jedenácté, delegáti se rádi vyspali. Potřeboval jsem přijít někam, kde to bude ještě trochu žít. Ocitl jsem se tady v osm ráno uprostřed ekonomického centra nejen tohoto města, ale také toho zbytku, co se ještě nazývalo Západním světem. Bylo tu podstatně živěji, než v okolí hotelu. Světelné reklamy a 3D projekce se protahovaly nad hlavami poměrně velkého množství lidí, kteří proudili po ulicích a šli za svými pracemi. Skladba lidí byla však poměrně šedavá. Většina lidí byli čtyřicátníci v oblecích a postarší pánové, kteří stejně jako já, bezcílně bloudili mezi davy lidí jako ztracené rybky uprostřed cizího hejna.

Obchody a restaurace po stranách ulice byly teď ráno plné lidí, kteří si narychlo koupili nějaké jídlo a pádili dál po ulici. Všichni někam spěchali, i když vlastně nebylo za čím. Stres a spěch se staly životní normou a i když pomalu začaly ztrácet nutnost své existence, lidé se jich drželi stejně jako všeho starého a vybledlého, co kdysi tvořilo základ jejich smyslu života a identity.

Zašel jsem do jedné restaurace, která byla navzdory davům, které se valily po ulici, prázdná a klidná. Vešel jsem dovnitř. Vypadalo to tu, jako by se zde zastavil čas. To nebylo zrovna místo, které by mi dovolilo nabrat zpět trochu elánu, přesto jsem se už ani nevím proč, rozhodl, sednou k jednomu z mnoha malých kulatých stolků a objednat si nějakou snídani. Když jsem usedl, překvapilo mi, že nikde na stole není objednávací teminál. Ležel tam pouze papírový jídelní lístek, který jsem pamatoval z dob svého mládí. Pokrčil jsem tedy rameny a otevřel jej. Byl plný složitých jídel, která jistě vyžadují speciální dodávky skutečných čerstvých potravin, přesto byly ceny celkem přívětivé.

Ještě jsem si nestačil ani pořádně prohlídnout jídelní lístek a přišla ke mně obsluha. Byla to mladá slečna, mohlo jí být tak dvacet pět, byla upravená, měla na sobě šaty v barvách tohoto podniku a na tváři příjemný úsměv. Příjemně mi to překvapilo, od doby, co si lidé objednávají přes terminály, se nároky na dobrý vzhled obsluhy dost snížily, protože už se stala jen občasnou nositelkou objednaného jídla, tady však stále vzhled zdál důležitou roli. Nakonec jsem rád, že jsem sem zavítal.

„Smím vám pomoci s výběrem. Vidím, že jste tu nový, novým zákazníkům vždy rádi pomůžeme vybrat to nejlepší.“ Profesionálním tónem, přesto vlídně a příjemně nabídla svoji pomoc.

„Jen do toho, absence výběrových terminálů mě trochu mate.“ Odpověděl jsem.

Bylo to zvláštní. Pamatovat si v New Yorku i v téhle době, který zákazník je nový a který ne, to už musí být tedy něco. Nicméně cítil jsem se na tomto místě a v její společnosti mnohem lépe, než před tím, takže, proč ne.

„Máte chuť na něco specifického, jaké množství byste rád, co preferujete?“

„Mám chuť na vydatnou snídani, která mi dodá dostatek síly, přeci jen, čeká mi dlouhý den.“ Řekl jsem ji zhruba návod, který požívám při výběru v terminálech. Snažím se vždy projet všechny energetické a nutriční hodnoty a vybrat z nich tu správnou kombinaci, aby dodala dostatek síly člověku mého vzrůstu a váhy, dostatek síly na prožití náročného pracovního dne. Občas totiž není čas obědvat a snídaně se pro mě stala velice důležitou.

Slečna se zamyslela.

„Víte, mohla bych vám přinést celou kachnu s hranolkami a dvěma šálky hustého kakaa, ale mám dojem, že z produktivního dne by se mohl stát prospaný den. Pokud mi dovolíte, abych vám něco vybrala sama, tak vám slibuji, že nebudete litovat.

„Dobře, předpokládám, že jídlu rozumíte dobře.“ Usmál jsem se. Jindy bych s takovým experimentem nesouhlasil, ale došel jsem k závěru, že věčné lpění na pravidlech si po včerejším vyhození skleničky z balkonu zaslouží následovat. Navíc, něco ve tváři té slečny mi říkalo, že ona bude vědět lépe, než já, co bude dobré.

„Rozumím jídlo perfektně. Za chvíli to donesu.“

Slečna odešla a já zůstal osamocen ve velké hale této restaurace. Stěny byly obloženy dřevem, na nich vysely obrázky, fotografie, vesměs ukazující New York někdy v minulém století a pak tu bylo několik obrázků z Prahy. Dobře jsem si na Prahu pamatoval, většinu mládí, když jsem zrovna nebyl s rodiči zde, jsem prožil právě tam. Kdo by řekl, že zde narazím na restauraci, jejíž majitel má rád Prahu.

Cítil jsem se už lépe, než včera. Dnešní doba byla plná psychických nemocí a přílišných depresí. Každý druhý si uvědomoval, i když si to málokdo připouštěl, že vše, co dělá a žije, je vlastně skoro zbytečné, protože není vůbec jisté, co přijde v dalších letech a nemusí to být nic hezkého. Lidé, kteří o tom příliš přemýšleli, tak jako já, zpravidla končili na antidepresivních lécích, u psychologů, nebo se uchylovali k sebevraždě. Já neměl psychology rád, byl to povětšinou ten typ lidí, který si uvědomoval, že část obyvatelstva trpí a tak je třeba na tom vydělat pod maskou dobrého úmyslu a vzdělání. Mnoho psychologů si postavilo kariéru na tom, že své pacienty neléčili zcela, ale jen tak, aby se k nim pravidelně vraceli. Co se týká antidepresiv, nebylo moc lidí, kteří by je dnes nebrali, já se to snažil omezit, bohužel vláda kdysi schválila, že základní balíček antidepresiv by měl brát každý. Nešlo se jim vyhnout a dalo by se říci, že těmito zákonem se akorát násobil zisk farmaceutických společností, které měly zajištěný další stálý příjem.

Ani jsem si nestačil uvědomit, že ke mně směřuje servírka a už stála vedle mne a držela dva talířky. První, co jsem zaregistroval, byla vůně, kterou jsem necítil už velice dlouho.

„Tady je vaše snídaně.“ Řekla s úsměvem.

Položila přede mne talíř s míchanými vajíčky, žádnými náhražkami, ale skutečnými míchanými vajíčky, ve kterých bylo zamícháno několik dalších věcí, včetně nějakých načervenalých kousků masa a kousků čerstvé zeleniny. To bylo neuvěřitelné. Na druhém talířku byly rozkrájené chleby, lehce opečené, polité nějakým dresinkem a opět s kousky zeleniny, zřejmě salátu.

„Doufám, že vám bude chutnat. Ještě vám přinesu kávu, předpokládám, že máte raději silnější kávu, že?“

„Ehm, totiž ano, kávu mám rád silnější a s mlékem.“

„Myslela jsem si to. Přeji dobrou chuť.“

Dříve, než jsem stačil něco říct, byla pryč. Vzal jsem si vidličku a chvíle se jen tak koukal na to, jak se z té nažloutlé hromádky kouří a vydává vůně, které jsem naposledy cítil jako malý kluk u mé babičky z Plzně. Nabral jsem zkusmo malé sousto a ochutnal ho. Bylo to naprosto výborné, chuťový orgasmus byl příhodným přirovnáním. Vyvolalo to mnoho zasutých vzpomínek z mého dětství. Sehnat takto dobré jídlo se dnes nedalo tak lehce, jedině snad na venkově, dovoz do měst byl omezen na velice specifické chemické přísady, ze kterých se dalos tvořit chemickou cestou snad cokoli, ovšem chuť vždy trochu vázla.

Vajíčka jsem zakousl topinkou s polevou. Byla taktéž výborná, žaludek se začal ozývat, že má opravdu velký hlad a přinutil mně pustit se do jídla s velkou chuť´. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá příjemný pocit tepla. Jídlo jsem si vychutnal opravdu jako už dlouho žádné jídlo.

Ve chvíli, kdy jsem měl už skoro dojezeno, přišla servírka a přinesla mi kávu. Voněla skutečně jako káva. Položila ji na stůl i s miskou se skutečným cukrem, jehož ceny teď stoupaly strmě vzhůru. V tom mě napadlo, v souvislosti s cenami to, nač jsem se měl zeptat asi hned.

„Je to naprostá pohádka, toto jídlo je něco, co člověk mockrát za život nesní. Jen doufám, že po zbytek měsíce budu mít ještě peníze na to normální jídlo.“ Měl jsem peněz dost, jednou za měsíc jsem si takové jídlo určitě mohl dovolit, ale přeci jen, tohle bude mít cenu malého auta.

Slečna se usmála. „Nemějte obavy, to celé vás přijde na stejnou cenu jako normální snídaně, kdekoli jinde.“

Chystala se k odchodu. „Počkejte.“ Zastavil jsem ji, „To je ale zvláštní, vždyť ceny většiny těch potravin jsou opravdu vysoké, tedy, pokud jsou pravé.“ Do posledních slov se přimíchala jistá nejistota.

„Jsou pravé, to mi věřte, nic jiného by takto chutnat nemohl. A stojí to, kolik to stojí, jen proto, že máme vlastní zdroje, neřídíme se cenami trhu, který, což stejně asi budete tušit, je přeci jen poněkud uměle vytvářen, aby za drahé běžné věci, mohly být levné ty neběžné.“

Měla pravdu. O této situaci mnoho lidí tušilo. Nás pár, kteří se pohybujeme ve vyšší politice, o tom bylo i přesvědčeno. Nicméně vláda si velice hlídala, aby to bylo vždy jen na úrovni konspirační teorie.

„To není z černého trhu, vše si pěstujeme sami, co vypěstujeme, to nabídneme zde ke spotřebě. Vládě platíme obvyklé daně za restauraci a nájem, ale vše, co zde sníte, je z naší výroby.“

„To je zajímavé. Každopádně jste si asi zavařili na stálého zákazníka. Lepší jídlo jsem nejedl už od dob svého mládí.“ Bylo příjemné si jen tak povídat se servírkou, už dlouho jsem neměl možnost se jen tak bavit skoro o ničem.

Servírka se usmála, položila tác na stůl a z kapsy vytáhla malou kartičku.

„Víte, o stálých hostech si tak trochu rozhodujeme sami. Nevěřil byste, kolik lidí by sem rádo chodilo a přitom ani netuší, že tu ta restaurace je, ač jí potkávají každý den při své cestě do práce. Zvláštní viďte. Každopádně, zde máte zákaznickou kartičku, která vám zaručí vždy místo u stolu a také to, že naši restauraci vždy najdete.“

Podala mi kartičku, já jí beze slova chvíli pozoroval, než mi nezdolný pocit přinutil si jí vzít a poděkovat za ní. Pak slečna odešla i se svým tácem a nechala mě ponořeného do hlubokého uvažování o restauraci, která se zjevuje jen těm, kterým obsluha chce, aby se zjevovala. Samozřejmě, to jsem jen fantazíroval o příbězích v dětských knihách, které jsem kdysi četl. Mělo to asi trošku vyšší význam a bylo v tom, co mi řekla skryté nějaké zvláštní sdělení, které mi však nedocházelo. Nemělo to cenu teď řešit. To, že se sem vrátím, jsem věděl určitě. Nejvíce mě zaujalo to zvláštní kouzlo okamžiku, které mi naplnilo při předání té kartičky. Bylo to zvláštní, cítil jsem pocit, že je to přesně to, co chci udělat, přijmout kartičku a přijít sem znovu. Že by nějaký nový druh invazivního marketingu? Pokud ano, tak se zatím zdá, že ho budu rád následovat.

Když slečna přišla s účtem, bylo to už zcela normální. Zaplatil jsem směšnou částku, kterou bych dal za průměrnou večeři v kterémkoli z fastfoodu na ulici a vyrazil do práce.

Když jsem opouštěl restauraci, spadlo na mě vše, co mě dnes mělo čekat, opustily mě myšlenky o zvláštním pocitu i nevysvětlené restauraci s vlastními zdroji potravy uprostřed New Yorku. Musel jsem se opět naladit na ten fakt, že Indie zaútočila na Pákistán jadernou zbraní, Pákistán přišel o svůj jaderný arzenál a nyní nás čeká boj za to, aby Pákistán mohl o pár let déle vzdorovat svému konci, stejně tak, jako my všichni kolem. Všeobecný marast, nechuť žít a nesnesitelně negativní nálada lidí kolem, pohltila opět každý kout a záhyb mého života. Další zbytečný den se rýsoval před stínem kdysi mocné společnosti a stíny jejich kdysi mocných institucí.