STARODYSSEY

II.

Flotily lodí byly už tak blízko, že si navzájem mohly mávat z okýnek. Ta nepřátelská samozřejmě žádná okýnka neměla, což obránce vždy poněkud vyvádělo z míry. Nejhorší je protivník, kterého jste nikdy neviděli. Působí na vás jako noční můra a vyhrává tak i bez boje, protože většina těch, proti kterým stojí, si ve svých představách a strachu vysní to nejhorší, čeho se bojí a ustupují ještě před tím, než se s takovým přízrakem setkají. Po sedmi letech bojů to byl výkon, že nikdo z obránců nedokázal lapit žádného útočníka. A aby dojem nadpřirozenosti nepřátel byl ještě umocněn, postupovaly neuvěřitelně pomalu. Mohli smést celou unijní flotilu během několika bitev a dobít tak vše. Avšak oni postupovali, jakoby je žádný čas netlačil. Jednoho dne se objevili v nějaké sluneční soustavě a pomalu přiletěli k obydlenému světu, tak, aby se obránci stačili připravit na boj. Zničili flotilu obránců a zase někam zmizeli. Planeta pak byla odříznuta od komunikačních kanálů a už nikdy se nepodařilo navázat kontakt s lidmi na ní. Doletět k takové planetě pak nešlo, protože byla obklopena něčím, co spolehlivě ničilo veškerou elektroniku, která se přiblížila k planetě. Takové boje o planety probíhaly tak třikrát do roka. Jakoby nepřítel vědom si své převahy, nechtěl zbytečně plýtvat energií.

Lakely Dorton se upnul do velitelského křesla a nechal vypnout všechny nepotřebné systémy tak, aby loď mohla naplno využít všechnu svoji energii. Piloti stíhaček se zatím drželi v závěsu a čekali, až dostanou rozkaz. Obsluha zbraňových systémů, kterou nyní ovládali pouze dva lidé, což byl rekordně malý počet, ohlásila, že je připravena. Navigátor stočil loď tak, aby čelem k nepříteli mířila horní část trupu, kde se skrývala i velká nákladní vrata, která v této bitvě měla napomoci obráncům pro jednou zvítězit. Bitva byla na spadnutí.

„Nesnáším tohle čekání. Ať už sakra vystřelí!“ Utrousil palubní navigátor.

„Vyčkejte do chvíle, než vystřelí, pak vypusťte štít. Ne dřív, jinak budou mít čas počkat, až se dostanou do lepší pozice. Znáte je.“ Řekl Lakely a nespustil oči z blížících se lodí.

Lodě se stále přibližovaly a zatím útočník nevystřelil. Lakelymu blesklo hlavou, že oni snad vědí o jejich plánu. Nicméně jediná naděje se skrývala v tom, že vydrží a počkají, dokud oni nevystřelí. Jejich první tah by vše zhatil.

Konečně se otevřela malá dvířka na bocích nepřátelských lodí. Lakelymu přeběhl mráz po zádech, protože tuto akci pozoroval opravdu hodně zblízka, což se mu nelíbilo.

„Připravte se, na můj povel…“

Z dvířek na boků lodí se bíle zablesklo.

„Vypustit štít!“

**

„Lukáši?“

Lukáš se probral z jeho představ a rozhlédl se po místnosti plné rozrušených lidí. Stále byl v planetáriu, ale s několika lidmi se přestěhoval do zasedací místnosti. Jeho přednáška byla ze zřejmých důvodů zrušena a nyní se zdálo, že na něj ostatní koukají, jako by jim měl odpovědět na to, co se právě stalo. On sám byl však stejně zmatený jako celý svět. Někde nad jejich hlavami tiše obíhal neznámý předmět, který obrovskou rychlostí přiletěl z hlubin vesmíru a usadil se na orbitě Země. Čím více o tom přemýšlel, tím více se mu zdálo, že někde v okolí visí odpověď.

„Proč se díváte na mě, myslíte, že znám odpověď?“ Lukáš se opřel do židle a uvolnil ztuhlé svaly. Před chvílí zřejmě na chvíli usnul.

„No, jen jsi na chvíli přestal mluvit a vypadal si jako, že jsi v transu.“

„To se mi teď občas stává, jsme trochu přepracovaný.“

„Co teď budeme dělat?“ Zeptala se Markéta, spolupracovnice v planetáriu.

„Nevidím žádný důvod k tomu dělat něco jinak, než jsme dělali doposud. Běh planetária nebude narušen.“ Odpověděl Tomáš, ředitel planetária.

„Jasně, nic se neděje, jen nám nad hlavami léta vesmírná loď a kdykoli může přijít invaze.“ Poznamenala Markéta.

Opět se někteří u stolu tázavě podívali na Lukáše, jako by on měl znát odpověď. Lukáš jen pokrčil rameny. „Díváte se na mě, jako byste chtěli, abych vám odpověděl. Ale to, že rozumím kosmonautice, neznamená, že rozumím mimozemským lodím. Nevím stejné nic, jako neví celý svět. A pokud jde o to, co teď dělat. No, pokud objekt setrvává na orbitě, budeme se muset s ním naučit žít a dál normálně pracovat. Ti, co mají na orbitě družice, schopné jej kontaktovat si jistě už nějak poradí.“

Zavládlo rozpačité ticho, které opět narušila Markéta.

„Máme hvězdářský dalekohled, nepodívám se na to?“

„Nevíme parametry oběžné dráhy a je den.“ Odpověděl Tomáš.

Další rozpačité ticho, které po chvíli přerušilo nesmělé zaklepání na dveře.

„Dále.“ Zabručel Tomáš.

Do dveří vstoupila mladá recepční, která planetáriu začala před týdnem pracovat. Její jméno si Lukáš nevybavoval, ještě ji pořádně nedokázal zaregistrovat.“

„Před dveřmi stojí nějaká skupinka lidí, která se dožaduje vstupu do planetária a odpovědí. Prý něco určitě víme.“

„Když zaplatí vstupné, klidně jim něco řekneme.“ Zabručel ředitel planetária a mávl na recepční, ať jde pryč.

Netrvalo však dlouho a dveře se otevřely znovu, tentokrát bez zaklepání. Do místnosti vtrhlo asi deset lidí vyzbrojených převážně kovovými tyčemi a poměrně surovým způsobem zahnaly personál do jednoho z rohů. Slova se ujal mladý, zřejmě nějakou silnou drogou posilněný mladíky, který měl na pravé tváři tetování draka.

„Přebíráme vedení kosmického planetária. Jménem nově ustanoveného galaktického státu, konfiskujeme tyto kosmické technologie ve prospěch budoucnosti lidstva!“

Tomáš se s nechápavým výrazem podíval na Lukáše, ten mu pohled oplatil stejně nechápavě.

„Podívejte se, jediná, ehm kosmická technolo…“

„Drž hubu, vychytralče. Vaše vláda skončila! Nejste součástí buducnosti nového vesmíru! Budete souzeni a odsouzeni ve jménu nových kosmických zákonů velkého objektu nad námi!“ Mladík při svém projevu výrazně gestikuloval a pohazoval svou tyčí v rukou.

„Tomu říkám slovní průjem.“ Poznamenal Lukáš.

„Ty hajzle, co si myslíš!“ Mladík se po Lukášovi ohnal tyčí.

Lukáš však k vlastnímu překvapení hbitě uhnul a za zády chytil mladíkovu tyč, přetočil jí, přičemž útočníkovi málem vykloubil rameno, což útočníka přimělo k střemhlavému pádu k zemi. Lukáš vzal tyč a nejbližšího kumpána jí praštil silně do břicha, ten se zapotácel a strčil do opilého postaršího bezdomovce za ním, který zakopl o vlastní nohu a celá skupinka se tak nějak skácela k zemi. Chvilkového zmatku využil Tomáš a další mužské osazenstvo a útočníkům sebrali jejich tyče…

**

Před křižník se z nákladového prostoru vystřelil nafukovací štít, vyrobený ze stlačitelného, ale neuvěřitelně pevného materiálu. Po styku s kosmickým vakuem se štít prudce rozepjal do své plné velikosti a usadil se přesně mezi Lakelyho flotilou a nepřátelskými loděmi. Když na něj dopadly střely z nepřátelských lodí, prohnul a zkrabatil se na místech dopadu, ale vydržel.

„Prudce nad štít, zahájit palbu. Stíhači vpřed!“

Křižník se vyhoupl nad štít, tím se ocitl jen kousek od nepřátelské lodi. Navigátor zažehl přídavné motory a křižník proletěl nad horním trupem první nepřátelské lodě. Jako za starých časů vyklopil ze své spodní části první náklad vrtných explozivních pum a prudce se stočil doprava, aby podobný průlet udělal i nad lodí na pravoboku. Stíhačky mezitím obletěly šít z levé strany a zespoda. Cíleně zaútočily na motorové části dvou nejbližších lodí.

První střely bez účinku explodovaly nad trupem nepřátelských plavidel, ale díky blízkosti útoku už druhá salva úspěšně zasáhla trupy lodí. Mezitím se však nepřítel vzpamatoval z počátečního překvapení a začal seskupovat lodě do nových pozic. Pět velkých křižníků, kterými disponoval, doposud nebylo nijak významně poškozeno. Lakely však nařídil s křižníkem prudce zbrzdit, čímž opět proletěl nad horním trupem jedné z lodí. A znovu vyklopil náklad pum, které zažehly své malé manévrovací motorky a snesly se na nepřátelskou loď. Na jejím trupu se přichytily, zavrtaly do nich svých osm explozivních vrtáků a odpálily se. První loď byla vyřazena z boje.

Lakelymu se podařilo jen těsně se opět schovat za stále rozvinutý štít. Jen co za něj zaletěl, pokropila štít nepřátelská palba. Při posledních zásazích se štít roztrhl na dvě části. Stíhačky mezitím dokázaly ve vzájemné kooperaci vyřadit jednu z lodí, respektive pouze její motory, palby byla nadále schopná, nedošlo ke kýženému výbuchu motorové části.

„Proveďte boční průlet nad poškozenou lodí. Vyšlete návnadu!“

Přesně dle rozkazu se loď stočila prudce doleva, podletěla nejbližší křižník a zamířila k poškozenému, který na Lakelyho plavidlo začal okamžitě pálit. Z předního nákladového prostoru byly vypuštěny asi dvě stovky klamných vysoce zahřátých cílů. Většina střel byla eliminována klamnými cíli, Lakelyho křižník však ve dvou místech utrpěl protržení trupu. Jednalo se však zatím o prostory, které neomezovaly funkci lodě. Křižník mezitím dospěl k nepřátelské lodi a z boku na ní vyslal dvě termonukleární průrazné hlavice. Ty zažehly své motory a hluboko se zanořilo do útrob nepřátelského plavidla.

„Proveďte mikroskok!“

A to byl poslední trumf, který měl Lakely v rukávu. Loď se připravila na nadsvětelný skok, ale ten měl trvat jen několik milisekund, kdy se křižník v podstatě posunul jen na vyšší orbitu planety. Stíhačky se měly svézt s ním.

„Někteří stíhači nestíhají přiletět, pane!“ Navigátor sledoval šest zbývajících teček stíhačů na svém monitoru.

„Počkejte na ně, dokud to půjde.“

„Máme sedm sekund!“ Ozval se jeden ze zbraňových inženýrů.

„Vyčkejte šest!“

Mezitím se jednomu z křižníků podařilo otočit a začal na Lakelyho pálit. Úhybné manévry jen prodlužovaly trajektorii, kterou měly urazit stíhačky. Ve čtyřech sekundách zbývajících do výbuchu zasáhla jedna střela motorovou sekci křižníku. Ve zbývajících třech sekundách bylo zjištěno, že křižník není schopen manévrovat. Poslední možnost, nebylo na výběr.

„Skočte!“

**

„Národnímu úřadu pro letectví a vesmír se podařilo pořídit první snímky neznámého objektu, který se usadil na přísně kruhové oběžné dráze kolem naší planety. Fotky však neodhalily nic, co by nás nějak mohl blíže seznámit s věcí, která nám obíhá nad hlavami. Jedná se v podstatě o černý kvádr o rozměrech sto, krát šest set, krát sto metrů. Jeho původ je bezpochyby umělý a stojí za ním zřejmě nějaká vyspělá rasa. Jakékoli pokusy o navázání kontaktu skončily prozatím bezvýsledně.“

Moderátorka zmizela z obrazovky a místo ní se objevilo několik zašuměných snímků černého kvádru na černém pozadí, takže se nedaly rozeznat takřka žádné detaily. Ostatně objekt je zřejmě ani neměl.

„Lukáš Houška.“ Oficiální hlas vyzval ke vstupu do vyšetřovací místnosti.

Lukáš sebou trhl a pak se znechuceným výrazem vyrazil.

Ocitl se ve vyšetřovací místnosti místní policie. U stolu seděl důstojník ve středních letech, který něco horečnatě psal, zatímco jeho pomocník, který Lukáše vyzval, se usadil ke svému archaickému počítači, kde měl připravený otevřený textový editor. Místnost byla poměrně stísněná, dominantu tvořil velký otlučená stůl z laminových desek, na němž bylo do pečlivých komínků vyskládáno mnoho složek a papírů.

„Posaďte se.“ Stroze řekl důstojník za stolem a ani nevzhlédl od své činnosti.

Lukáš se tedy posadil na rozvrzanou dřevěnou židli a pozoroval, jak muž před ním dál něco sepisuje. Konečně svoji činnost ukončil, odložil propisku, odsunul papír, vzal si jiný a nasadil si brýle. Chvíli četl text a pak zpoza brýlí vzhlédl na Lukáše.

„Jste Lukáš Houška, bytem v Květinové čtrnáct, nerozen čtrnáctého července devatenáct set osmdesát devět?“

Lukáš si povzdechl. „Ano.“

„Bylo proti vám vzneseno obvinění z napadení a ublížení na zdraví.“

Lukáš pevně chytil pochroumané opěrátko na ruce své židle. „Ano?“

„Chtěl byste k tomu něco dodat?“

„Ano.“

Muž před Lukášem mrkl. „Tak mluvte.“

„Předně bych vám chtěl oznámit, že je mi úplně jedno, že proti mně nějaký zfetovaný jedinec povznesl nějaké obvinění. Jeho slova jsou asi tak platná, jako čvachtání slimáka. Jeho parta pobudů, které sehnal, bůh ví kde po Plzni, nám vtrhla do Planetária a pokoušela se nás zmlátit tyčemi a při tom vyhlásit nějaký vesmírný stát. Nevím, jak je možné, že výsledkem takové situace je, že jsem se já ocitl v pozici obviněného.“

Muž za stolem se na Lukáše dál pevně díval a nehnul ani brvou.

„Takové jsou zákony. Musíme vyslechnout obě strany. I kdyby ta druhá neuměla mluvit. Pravdou je, že proti vám bylo vzneseno obvinění a vy jej musíte vyvrátit.“

„Mám asi deset svědků.“

„Kteří se svorně shodli na tom, že jste použil násilí proti útočníkům.“

Lukáš se zamračil. „Ano, tak se to dá také nazvat. Ale oni byli útočníci a my se jen bránili. Oni vtrhli do naší budovy a. Počkat. Já vlastně nechápu, proč bych tu měl ztrácet čas. Nad hlavami se nám dějí přelomové události a místní policie poslouchá zfetované mladíky. Víte co, já jdu. Tohle nemá cenu.

Lukáš vstal od stolu a otočil se k odchodu.

„Já jsem pouze policejní úředník. Musím pracovat tak, jak říká zákon. Dokončíme tuto výpověď a já vás pustím domů, zbytek bude má práce. Když odejdete, zbyde mi výpověď pouze toho mladíka a to by pro vás nemuselo dopadnout dobře.“

Lukáš se na půli kroku zastavil, povzdech si a otočil se.

„Zákony jsou špatné, to víme všichni. Dodělejte tu výpověď rychle, co chcete vědět, ale tak, abych se už znovu nemusel posadit.“ Řekl Lukáš. Důstojník chvíli mlčky koukal a následně kývl na souhlas.

**

Oválná pracovna Bílého domu byla v současnosti naplněna jediným člověkem, který ještě rychle přepisoval projev, který mu byl dán, aby přečetl. Pro jednou je prezidentem on a ne štáb jeho poradců a tak bude projev dle jeho. Teď je ideální šance, jak si zachovat tvář.

Dveře se bez zaklepání otevřely.

„Pane prezidente, musíte jít, vysílat budeme za minutu!“ Sekretářka byla neuvěřitelně nervózní.

Než stačil prezident odpověď, do dveří se vecpal jeden z generálů a zavřel dveře i se sekretářkou.

„Pane prezidente, dle posledních zjištění se nám vzbouřila jedna z obslužných posádek atomového sila a dle posledních zpráv se snaží vypálit střelu na objekt.“

Prezident položil tužku a s výrazem nechápání se podíval na generála.

„To nemyslíte vážně. Armáda je věc Pentagonu, stejně mi nedáváte žádné právo o něčem rozhodovat, takže nechápu, jak bych takovou situaci mohl ovlivnit. Každopádně pokud k něčemu takovému dojde, ujišťují vás, že vy už generálem nebude.“

„Chápu, pane, ale chceme, abyste do projevu dal tuto pasáž, která by vojáky mohla přesvědčit.“ Generál podal prezidentovi papír a s textem.

Prezident si jej vzal a v rychlosti přečetl jeden odstavec, který tam byl. Pak se podíval na generála.

„Na to zapomeňte!“