Lakely Dorton: Zápis dvacátý prvý
Zápis dvacátý prvý: Shledání.
Lakely se ocitl za zamčenými dveřmi, z druhé strany hlídanými třemi vojáky v uniformách, které jim zakrývaly i tváře. Byl však poměrně spokojen, protože se po určité době opět ocitl v místnosti, kde si mohl lehnout na postel a aspoň na chvíli tento prostor nazývat čistě svým.
Kajuta, kterou mu přidělili, nevypadala vůbec špatně, vzhledem k tomu, že byl v podstatě stále ještě jen jejich vězeň. Měl zde k dispozici tři lůžka, výstup počítače, což ho překvapilo a multifunkční stůl. Jeho funkce mu nebyli z počátku zřejmé. Možná se na něj koukne později. Unaveně se posadil na postel a zjistil, že je vyrobená ze zvláštního materiálu, zřejmě paměťové pěny, která se přizpůsobuje aktuální poloze těla a dokáže jí pak zachovat. S úlevou se položil na záda a nechal se obejmout touto inteligentní látkou. Únava z předchozích dní, neustálý stres a pohodlná postel učinily své. Během několika vteřin Lakely usnul tvrdým spánkem.
Něco ho nutilo opustit svět odpočinku a svět, kde není potřeba myšlenek. Návrat do reálného světa byl to poslední, co teď chtěl. Ucítil na své tváři jemný dotek, líbil se mu, vlastně ho nakonec ani nenutil vzbudit.
„Lakely.“
Zaznělo to z dálky, nezřetelným, avšak velice příjemným hlasem.
Lakelymu konečně došlo, kde je a že by se měl raději probudit. S leknutím se posadil na posteli. Matrace okamžitě reagovala a přizpůsobila se pro nejpohodlnější posed, jaký byl možný. Lakely chvíli zmateně koukal do stěny před sebou.
„Lakely?“
Ten hlas v něm rozproudil vlnu úlevy a také provinění. Otočil se.
„Balérie!“ Šťasten, že ji vidí v pořádku, jak sedí na posteli, se jí vrhl kolem krku a objal ji. Byl skutečně rád, že admirál splnil své slovo.
„Tak člověk se o něj strachuje, že ho mučí, a on si vyspává na posteli,“ zazněl další známý hlas.
Lakely pustil Balérii a usmál se na generála Sarena. Vypadal také v pořádku, až na potrhanou uniformu, která už nutně potřebovala čistírnu.
„Ještě si stěžujte, generále. Tohle ubytování, které díky mě máte, snad vypadá trochu komfortněji, než to předešlé.“
„Jistě,“ usmál se generál, ale na jeho obličeji se zpět rozhostil ustaraný pohled. „Co jste jim řekl? Kdo vůbec jsou a co nás teď čeká?“
„Správná otázka,“ souhlasila Balérie a podívala se na Lakelyho.
Lakely jim vše převyprávěl - o rozhovorech, o podivných poměrech na této stanici, úchylkou pro boj za tisíciletí mrtvý stát a o nezdolné touze útočit na Anotrepii.
„Je to celé dost neuvěřitelné. Buď si z nás dělá někdo opravdu drahý vtip, nebo jsou to všichni blázni,“ řekl generál poté, co Lakely skončil s vyprávěním.
„Říkal jsi, že tvrdí, že bojují za říši a že ten admirál je skutečně ten admirál, kterého znáš z dataknih?“ zeptala se Balérie.
„Jistě, admirál Kybrt je poměrně nezaměnitelný člověk. Jsem si jistý, že je to on.“
„Ale jak by to bylo možné?“ Generál vstal a začal přecházet po kajutě.
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl Lakely, „je mi jasné, že uvěřit tomu, že je tady posádka lidí, kterým je každému dobře přes jedenáct století, vyžaduje vskutku velké popírání logického myšlení. Ale admirál je živoucím důkazem. A zachovalost stanice uvnitř, vybavení, technologií, to vše svědčí o tom, že tu možnost musíme vzít v potaz a abych byl upřímný, moc jiných vysvětlení mě nenapadá.“
Rozhostilo se ticho. Generál dál přecházel po kajutě a snažil se vstřebat nové informace. Balérie však najednou zvedla hlavu a tázavým pohledem se podívala na Lakelyho.
„Říkal jsi, že tvrdili, že jim nějaký špión zničil hyperpohon?“
„Ano.“
„A oni nalezli náhradní řešení jak cestovat vesmírem?“
„Něco vás napadlo?“ zeptal se generál. Balérie neodpověděla hned, složila si ruce na prsa a ukázala jeden ze svých klasických zadumaných výrazů.
„Vlastně mě něco napadá,“ začala po chvíli, „jenže moje odůvodnění se vám bude zdát ještě více přitažené za vlasy než to, že jsou to skutečně lidé ze staré Říše.“
„Pokračujte, mě už dnes nic nepřekvapí,“ pobídl ji generál.
„No, neexistuje moc jiných způsobů, jak cestovat vesmírem bez hyperpohonu, že?“
„Abych se přiznal,“ odpověděl Lakely, „nenapadá mě žádný jiný způsob, jak cestovat vesmírem, mimo toho, že založíte životaschopnou kulturu, která pak žije a rodí nové generace přímo na vesmírné stanici? Ovšem neviděl jsem tu žádné děti.“
„No, tenhle způsob je dost neefektivní. Nejenže by o tisíc let později byl původní účel mise zřejmě změněn nebo zapomenut, ale i po technické stránce by se asi vytratilo mnoho znalostí a kultura přežívající na takové stanici by měla co dělat, aby se nerozpadla, pokud by si ještě pamatovala, jak stanici provozovat. Výpravy na okraj vesmíru z poloviny minulého tisíciletí právě proto skončily tak hrůzně, jak skončily. Byl to bláznivý nápad.“
„Tak co vás tedy napadlo?“
„Dle všech rozumných možností jim zbyl jediný možný způsob. Jejich technologie a energetické zásoby by to mohly snad i umožnit, ale ta představa…“
Balérie byla přerušena krátkým akustickým tónem a syčením otevírajících se dveří.
„Pojďte se mnou.“ Ve dveřích stála vysoká postava admirála Kybrta. Jeho pečlivě vyžehlená uniforma mu dodávala celkový dojem vznešenosti a autority.
„Kam máme jít?“ Zeptal se generál Saren a snažil se postavit tak, aby vynikla i jeho, poměrně poničená, uniforma. Zřejmě v domnění, že z pozice vysoké vojenské hodnosti s ním bude admirál jednat.
„Být vám, tak si raději svleču tu uniformu. Lidé zde na stanici nebudou zrovna nadšení z anotrepijské uniformy,“ řekl pevně a podíval se na Lakelyho. „Můžete se osobně přesvědčit, zda se vaše teorie potvrdí. Hvězdná místnost je připravena.“
Autor: Lukáš Houška
Korekce: Alissa