Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 1. část

Představte si svět, kde jsou dnešní city jen odrazy citů dávných…

Na ranveji v sektoru A-34 vládl toho dne neobvyklý chaos. Všude, kam jen oko dohlédlo, se povalovaly bez zjevného ladu a skladu tlusté černé kabely, hliněné a měděné dráty, smotané do velkých kotoučů. Skrze kabeláž si razili cestu do vysokých tmavě modrých holínek obutí pracovníci letiště, kterým zjevně nečinilo žádný problém prodírat se nepřehlednou změtí nebezpečného elektroinstalačního materiálu, přihlédneme-li navíc ke skutečnosti, že veškeré vedení bylo pod proudem a občas z některého vodiče krátce zajiskřilo. Zdánlivě neorganizovaně se pohybujícímu zástupu velel do oranžové nepromokavé kombinézy oblečený, přísně vyhlížející postarší muž, odhadem tak padesátník, který v ruce držel cosi na způsob neprůhledného skla, takového, které se používá do drahých aut mafiánských bossů, politiků a filmových hvězd. Rychlými, trhavými pohyby klouzal prsty po hladké ploše, čelo soustředěním zkrabacené, a jen čas od času zvedl hlavu, aby zkontroloval mumraj před sebou. Z přístroje náhle vyšel zvuk oznamující přijetí nové zprávy, takový, který pochopí každý bez ohledu na místo, kde se právě nachází, či znalost programu, který toto upozornění realizuje, dokonce i nehledě na to, zda daná osob rozumí počítačům či nikoliv. Podobná echa totiž už jen svou samotnou, nervy drásající frekvencí, obtěžují člověka natolik, že je nelze zaměnit s jakýmkoliv méně rušivým elementem. Muž v oranžovém zareagoval prakticky okamžitě, na dotykovém displeji stiskl příslušné tlačítko a po několika vteřinách se ve výšce necelých pět centimetrů nad přístrojem objevila holografická trojdimenzionální simulace o rozměrech zhruba 30 x 50 cm. Zachycovala mladou, zhruba pětatřicetiletou ženu oblečenou rovněž do kombinézy, ovšem v tomto případě mnohem elegantněji padnoucí a navíc v šedivém provedení. Hlavu ji na rozdíl od muže nezakrývala kapuce, ale světlé blond vlasy měla stažené v přísném drdolu a dokonale uhlazené, takže jí ani sebenepatrnější vlásek nikde nevyčníval. Hlas měla strohý, rázný a položený níže, než tomu bylo u žen obvyklé.

„Tady sektor C-57, velitel strážní věže D248. Během následujícího dulonu k vám dorazí posádka lodi Erwia 09G. Potvrďte přijetí zprávy.“

Muž stiskl další z tlačítek a odpověděl: „Přijetí potvrzeno G592. Sektor A-34 bude připraven pro přistání za 5 dilanů. Za provoz a organizaci hlavního konferenčního sálu je odpovědný B147. Přejete si zahájit s ním telekomunikační hovor, D248?“

Poté, co se mu dostalo ujištění, že není potřeba, se obraz vytratil stejně rychle a neslyšně, jako se objevil. G592 se rozhlédl kolem sebe, zhluboka se nadechl a poté vytáhl z jedné z četných kapes své kombinézy malou, fazoli připomínající pilulku, kterou si vložil do úst. Jeho hlas se následně rozezněl po letištním hangáru jako burácení hromu:

„H třídy 700, hovoří k Vám G592. Neprodleně dokončete vše potřebné a poté vykliďte sektor A-34. Během jednoho delenu dojde k přistání Erwii 09G. Odeberte se následně do sektoru B-69, kde vám budou F483 sděleny další pokyny. Pro cestu Tunelem jasu použijte svoje pracovní čipy, v opačném případě vám nebude průchod umožněn.“

Po tomto konstatování H ještě zrychlili svou již tak usilovnou činnost a během pár chvil byl prostor runwaye dokonale čistý a připravený. Jako jedna nekonečná řada začali jeden po druhém postupovat směrem k velkým, masivně kovaným dveřím natřeným zelenou barvou. Každý přiložil ruku ke čtečce připevněné na zdi a poté prošel rádoby pevnou strukturou brány, aby beze stopy zmizel. G592 rychlým pohledem profesionála zkontroloval, zda je všechno na svém místě a odebral se k řídící věži, která se jako mohutná skála zakončená jakýmsi pokřiveným létajícím talířem vyjímala nad ohromným prostorem letiště.

V řídící věži A-34 byla pouze jediná místnost, které vévodil ohromný oválný stůl s hladkou plochou složenou z jednotlivých LED displejů, tvořících společně rozsáhlý a do všech detailů propracovaný 3D plán sektoru A-34. Pouhým pohybem prstů po hologramu bylo možno obraz libovolně přibližovat či oddalovat, otáčet, tvarovat, vkládat a vyjímat informace. Obsluhu takto komplexního systému měl na starosti muž v bílé kombinéze, který soustředěně, upřeně pozoroval pulzující mraveniště pod sebou a občasným zásahem do pohybujícího se ozvučeného modelu utvářel jeho podobu tak jako hrnčíř tvaruje hlínu.

„E472, před dilanem došlo k přijetí zprávy od D248. Loď Erwia 09G lze očekávat každým okamžikem.“

E472 na to neřekl jediné slovo, jen dál upřeně pozoroval mapu a prsty pohyboval po jejím povrchu. G592 byl na takové zacházení zvyklý, takže ho nijak nepohoršila nulová reakce, které se mu od kolegy dostalo. Popravdě, byla mu jeho odezva naprosto lhostejná. Svůj úkol splnil, holografický simulant odložil do příslušného oddílu v rohu stojících velké titanové skříně a beze slova rozloučení odešel. E472 spatřil zmenšenou holografickou podobu Erwii 09G o pár vteřin dříve, než se místností zvučně rozezněl hlas jejího kapitána, žádajícího o povolení přistát. Po ověření dvacetimístného kódu bylo tomuto požadavku vyhověno.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Zemřela… jenom tak odešla, stejně neslyšně, jako když na podzim opadává listí ze stromů. Toho rána, kdy vydechla naposledy, poprvé po dlouhých měsících lezavé zimy vyšlo jarní slunce a ve větvích staré lípy v naší velké zahradě se tak jako každý rok uhnízdili skřivani. Šel jsem jí natrhat její oblíbené sněženky, které rostly na místě, o kterém jsme věděli jen my dva, bylo to naše malé tiché království skryté za pevnou hradbou stromů. Byl to náš rituál. Sněženky, něžná svědectví probouzející se přírody jsem jí vždy nosil převázané modrou stužkou a ty drobné květy zdobily naši ložnici, dokud nenadešel jejich čas. I pak jim bylo vyhrazeno místo v překrásně malované knize pohádek, která sloužila zároveň i jako herbář a za ta léta se v ní nashromáždilo mnoho voňavé křehkosti. Kniha pohádek. Jak pošetilá četba pro dospělého člověka a přesto jsem vždy rád slýchával, když mi z ní někdy nahlas předčítala a přitom mě vískala ve vlasech, zatímco já jí spočíval na srdci.

Vzpomínáš, můj miláčku, jak jsi říkala, že z ní jednou budeš předčítat našim dětem? Stále slyším tvůj zvonivý smích, když jsi dočetla a já tě prosil o další příběh o dracích, princích a princeznách. I ty jsi byla má princezna. Věděla jsi to, viď? Věděla jsi, že bych se bil třeba s tisícem draků, kdyby odměnou byla tvá hřejivá náruč, tvá láska, tvůj úsměv? Já vím, že ano.

Tlukot srdce, cinkot smíchu, tón hlasu, ozvěna jejích kroků. Společně tvořily tu nejkrásnější symfonii, kterou jsem kdy slyšel, jakoby mě tisíce sirén lákalo do svých tenat a já jim rád podlehl, neboť jsem věděl, že i přesto, že jsem se vzdal, zvítězil jsem.

Zemřela… oči doširoka rozevřené, hledíce za okraj, tam, kam žádný živý člověk nikdy nedohlédne, na tváři úsměv prozrazující smíření a klid. Dveře tohoto světa se za ní zavřely a otevřely se jiné, k nimž klíč představuje pouze smrt.

Někde tam, má lásko, v tom jiném, dalším světě, se spolu setkáme, vím to, jinak to nejde. A zase budeme moci být šťastní. Prosím, počkej na mě…

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Paprsky odpoledního slunce líně proudí skrze roztažené závěsy, jimiž teplý větřík vanoucí do pokoje otevřeným oknem pohne jen mimoděk. Hodiny na stěně ukazují za minutu tři. Pozoruji neměnnou trajektorii těžkého kyvadla a naslouchám jejich tikotu. Máloco má pro mě tak uklidňující zvuk jako tento nekonečný koloběh ukrajující naše životy. Každá sekunda, kterou vnímáme, je již historií, okamžikem, který se nebude opakovat. V takových chvílích prozření se rád nechávám unášet představou, že celý svět je jeden velký složitý kladkostroj a Bůh je jeho nebeským hodinářem.

Za krkem cítím lehounký dotyk, jakoby se o mě otřela holubí křídla. Otáčím hlavu na polštáři a dívám se do spící tváře svého společníka. Hnědé vlasy mu spadají po vysokém čele až k úrovni očí, teď zavřených, zakončených dlouhými hustými řasami. Výrazné lícní kosti spojuje hranatá, mužná brada s důlkem uprostřed. Přemýšlím, že kdyby bylo možné vlastnit část lidského těla podobně jako je tomu v případě dobytých území na mapách, chtěl bych být guvernérem právě tohoto údolíčka. Neodolám a lehounce políbím tu prohlubeň. Odměnou mi je sotva slyšitelný vzdech, podobný kočičímu zapředení. Hledím melancholicky do drahého obličeje, jako už po tolikáté znovu užasnu nad jeho krásou a jsem jako u vytržení nad zjištěním, jak hluboce je možné milovat druhého člověka. Opatrně pročísnu hřejivě kaštanovou ofinu, pozoruji, jak mi kadeře prokluzují mezi prsty a postupuji jimi níž, svůj tah abstraktním štětcem vedu přes dlouhý, rovný nos, mírně pootevřená ústa, bradu, ohryzek vzdorně napínající kůži krku kde už, podobně jako na obou tvářích, začíná rašit jednodenní strniště vousů. Nahmatám hrudní kost bezpečně zaklíněnou mezi pevnými pletenci prsních svalů a již pouze pohledem putuji po pomyslné křivce stále níž, přes úchvatnou muskulaturu břicha a počátku třísel. Tam můj zrak narazí na překážku v podobě zmuchlané přikrývky, která mi zabraňuje v průzkumu dolní poloviny těla.

Prozraď mi něco, můžeš? Kdykoliv tě takto vidím, napadá mě jen jediná myšlenka, nemohu ji za žádnou cenu vypudit z mysli. Je vůbec možné, abys byl pozemského původu? Je reálné, aby bytost v každém ohledu tak dokonalá jako jsi ty, byla zrozena tak jako miliardy jiných? Ne, ty musíš být anděl. Jsi cherubín seslaný z nebe samotným Stvořitelem. Pokud tomu ale tak je, co Tě vedlo k tomu, aby sis vybral právě mě, hříšného smrtelníka?

Oči barvy čokolády se na mě hřejivě a láskyplně dívají, mám pocit, jakoby se bezmála usmívaly. Když se střetnou s mými zraky, je to jako zachvění, krátký elektrický výboj, který mě rozechvěje do morku kostí. Velká dlaň opatrně, jakoby váhavě najde mou, dlouhé prsty se vzájemně propletou, hlava se nachýlí na stranu a ústa, ty brány dechu, se spojí v jeden celek. Vychutnávám pomalý, smyslný polibek a cítím, že jsme jediní dva lidé na celém světě. V tuto chvíli, v tento jedinečný okamžik, není žádné včera, žádné zítra, žádné kdyby ani ale. Je jen láska a blízkost našich duší a těl.

„Miluji Tě,“ zašeptám.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Jak jsem si, já blázen, mohl tak dlouho nevšimnout jak je krásná? Dívám se na ni a ona se dívá na mě. Ležíme na dece v zahradě plné růží, pelargónií, azalek, lilií, orchidejí a dalších nepojmenovatelných voňavých květin a keřů. Výhled na nebe nám zakrývá hustá záclona borovic, smrků a jedlí, pod jejichž mohutnými korunami jsme našli potřebný stín, tolik žádaný v těchto horkých letních dnech. Z u mé hlavy rostoucího keře magnólie utrhnu zelený stvol, na němž se skví veliké, růžovobílé poupě plné doposud skrytých, voňavých záhybů. Opatrně, jako vzácnou relikvii, kvítek vplétám do hustých tmavých vlasů. Zvedám se a po chvíli se vracím s náručí plnou voňavé nádhery, kterou kladu na tělo své milované. Nebrání se. Jen beze slova pozoruje, jak jí řeku havraní černi zaplavují desítky okvětních lístků rudých a bílých růží, na hrudi jí spočívají drobné květy sedmikrásek, ruce září žlutí pampelišek a dlouhé bílé nohy pak zdobí kopretiny. Usmívá se a já se usmívám s ní. Něžně mi přejede prsty po tváři. Po celou dobu ze mě nespustí upřený pohled tmavomodrých očí. Dívám se na ni a vím, že tohle je místo kam patřím. Tady a teď, být navždy uvězněn v jejím láskyplném pohledu, slyšet tlukot srdce dokonale souznícího s mým, cítit vůni jejích vlasů a kůže, vědět, poprvé ve své existenci vědět, že skutečně žiju. Nalezl jsem v ní vše, co jsem hledal, nalezl jsem… sám sebe.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Stříbročerný lesklý kolos pomalu plul tmavou oblohou. V pravidelných intervalech probleskovala tmou signální světla umístěná na jeho do pravého úhlu zkosených křídlech. Zdálo se, jakoby loď stála na jednom místě, přitom však její silný motor s hyperpohonem běžel na maximální výkon dosahující rychlosti až 120 tisíc kilometrů za hodinu a zanechával za sebou viditelnou mlžnou stopu po výparech z rotujících turbín. Erwia 09G měla za sebou dlouhou cestu. Dostala za úkol vypravit se na vzdálenou planetu vně intergalaktického prostoru, tedy do doposud neprobádané zóny vesmíru. Na tyto speciální a výjimečné akce bylo zapotřebí mimořádně spolehlivého vybavení a neméně loajální posádky, která se za úspěšnost mise osobně zodpovídala Strážci nekonečna, duchovnímu otci všech planet napříč galaxií. Kapitán lodi D307 bezesporu mezi tyto oddané patrioty náležel, neboť smyslem jeho života bylo respektovat nařízení Strážce a ochraňovat galaxii před jakýmkoliv ohrožením, vnitřním či vnějším. Jako voják dosáhl úspěchů a profesního růstu především díky své odvaze a schopnosti zajistit si za všech okolností potřebnou autoritu. Nyní byl však starým mužem, který toužil jen po jediném – prožít zbytek přiděleného času v klidu. Strážce si byl tohoto přání dobře vědom a bylo tím pádem ještě podivnější, že na takto kontroverzní úkol využil právě služeb D307. Jakékoliv pochyby šly však záhy stranou, neboť Strážcovo nařízení se rovnalo zákonu, který se nikdo neodvážil, ba dokonce nikoho ani nenapadlo, porušovat.

„Hovoří k Vám kapitán lodi D307. Erwia 09G žádá o povolení přistát v sektoru A-34. Sdělte přesné souřadnice a konkrétní označení hangáru.“

„Rozumím Erwio 09G, pro ověření zadejte dvacetimístní kód, poté Vám budou odeslány potřebné informace.“

D 307 naťukal na klávesnici obří řídící desky na kapitánském můstku složitý číselný obrazec a čekal. Loď mezitím stále pokračovala po určené trase směrem k planetě, která se začala, ze zprvu neurčitého, mlhavého tvaru, zaostřovat a její podoba byla s každým dalším kilometrem jasnější. Po dekódování a kontrole došlo ke sdělení polohy pro dosednutí letounu, který se teď, jakoby pod tlakem jakési pomyslné mohutné dlaně nachýlil více doprava. Před zraky kapitána i celé posádky se stejně náhle, jako se odliv mění v příliv a naopak, vynořila v celé své kompaktnosti a nádheře planeta Altemaran.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Zemřít není těžké, pokud víte, že jste žili… A my žili, viď lásko, každou vteřinu každého dne jsme prožívali všechno to, co dává našemu životu smysl, určuje směr naší cesty. Objevovali jsme svět, nebo svět objevoval nás?

Svou ženu jsem poznal jednoho chladného deštivého večera, kterých bývá v měsíci dubnu víc než dost, když jsem na svou matku a sestru čekal už více než dvacet minut před divadlem. Byl jsem promáčený na kost a mimořádně rozzlobený, neboť i po usilovném pátrání po jakékoliv bryčce se mi nepodařilo zajistit žádnou, která by nás odvezla domů. Pochopitelně nepřipadalo v úvahu, aby se elegantní dámy z dobré rodiny, byť v doprovodu gentlemana, procházely v takovémto nečase ulicemi Londýna, přihlédneme-li navíc ke skutečnosti, že cesta k naší vile v Kensingtonu vedla nejednou neblaze proslulou čtvrtí. Upřímně, byl jsem zcela bezradný. Z kapsy u saka jsem vytáhl stříbrné pouzdro na cigarety a po dlouhé době jsem byl nucen porušit své předsevzetí, které jsem důsledně dodržoval již zhruba půl roku, a zapálit si. Tabák zklidnil mou rozbouřenou krev a já hned začal vše vidět z optimističtější perspektivy. Povytáhl jsem si límec promáčeného kabátu co nejblíže ke krku a znovu jsem vběhl do provazců deště bičujících oblohu. A spatřil jsem ji…

Stála tam, jako nádherný přízrak, víla z pohádek, bludička ztracená mezi dvěma světy. Z její tváře vyzařovalo… Nevím, ani dnes nedokáži přesně pojmenovat pocit, který mě zalil, když jsem se jí poprvé podíval do mokré tváře. Zmáčené slámově žluté vlasy jí padaly do očí, dlouhé růžovobílé šaty nasáklé deštěm tížily jak olovo, přesto v jejím politováníhodném vzhledu bylo cosi nadpozemského. Podívala se na mě a já cítil, jak se v tom okamžiku země zachvěla, a každým pórem mého těla prostupovalo hřejivé teplo, které mě celého naplnilo od konečků prstů až k vrcholku hlavy. Všechno se zpomalilo a pak přestalo úplně existovat. Nebyl žádný nepřívětivý noční Londýn, žádný nepříjemný ledový déšť, tlupa žebráků povalujících se na schodech nedalekého chrámu Páně a rozhodně žádné mrtvé krysy lemující obrubníky v místech, kde se nalézaly otvory do městské kanalizace. Byla jen ona, stala se středobodem mého světa, mé existence. Připadal jsem si jako v Shakespearově Snu noci svatojánské. Na mysl mi vyvstávaly nejrůznější otázky.

Je vůbec možné zamilovat se tak rychle? A pokud ne, jak to, že cítím takovou jistotu a štěstí jen z toho, že se na ni dívám? Jak dlouho člověku trvá pochopit, že někoho miluje?

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Proč se nás tolik bojí? Děsí je, že jsme jiní, že jsme měli odvahu osvobodit se z okovů, překonat dogmata a předsudky, kterými nás krmili od narození a my jim slepě naslouchali? Proč z nás mají strach?

Sedím v místnosti bez oken, jen já, čtyři holé stěny a nepohodlná, tvrdá železná židle. Jsem nahý. Cítím, jak mě chladný kov studí na genitáliích, svědí mě koleno, rád bych se podrbal, ale kvůli za zády svázaným zápěstím nemám nejmenší šanci. Detailně studuji strukturu zdí a šedavé omítky na jejich povrchu; pomalu, centimetru po centimetru zkoumám jakoukoliv prasklinku, hrbolek, nedokonalost, anomálii. Ne, že by mě upřené zírání do prázdného prostoru nějak zvlášť bavilo, ale pouze se ze všech sil snažím udržovat mozek v pohotovosti. Budu-li mít štěstí, mohl bych ho ještě někdy potřebovat.

Věřím ale ještě vůbec na štěstí? Nebo jsem už stejně jako tisíce jiných v této bezbožné, prokleté době ztratil jakoukoliv naději, že znovu naleznu to, co se nyní jeví jako navždy ztracené?

Vzpomínám na ty dny plné radosti, naděje, lásky. Slunce tehdy hřálo víc, smích zněl veseleji, doteky byly něžnější a život sladší. Kam se ty dny poděly? Snad se schovaly za veliký černý mrak a jen čekají, až znovu vyjde slunce a zalije celou zemi svou hřejivou září. A zase pokvetou květiny, ptáci budou zpívat v korunách stromů a svět bude plný lásky, která se nebude muset schovávat, bude obnažená a bezbranná, tak jak to má být, ale nebude se ničeho bát, neboť po ní nikdo nebude šlapat. Ne, jako křehký výhonek ji nechá růst a zrát, bude sledovat, jak sílí, rozrůstá se. Jak rád bych věřil, že budu ještě mezi živými, až k tomu dojde! Protože svět se musí změnit, to vím, i když jinak toho vím málo. Ve stávající podobě nemůže dlouhodobě fungovat. Lidé nemohou dopustit, aby na nich bylo pácháno beztrestně takové násilí, nemohou být lhostejní k osudu svých bližních, nemohou dovolit, aby ta příšera, která se jako virus šíří Evropou, pohltila do svých spárů celou zemi. Největší tma bývá vždycky před rozbřeskem, říká se. Ale, Bože, jak je to čekání na něj někdy dlouhé.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Posluchárna se pomalu zaplňuje studenty; jak říkávala moje babička, slétávají se podobně jako supi na mršinu. Sedím za stolem, před sebou laptop, do nějž něco jakoby horlivě dopisuji, ale místo toho potajmu sleduji jednotlivé příchozí. Vždycky mě pobaví jejich překvapený výraz, jakmile vstoupí do učebny, v níž už sedí přednášející. I přesto, že s naprostou jistotou ví, že jdou včas, či mají dokonce pár minut k dobru, přítomnost učitele, který obvykle dorazí jako poslední, je úplně zarazí. Začínají se probírat imaginárními rozvrhy ve svých hlavách, vzpomínají, zda dnes ráno kontrolovali na internetu aktuality na stránkách katedry a ať se snaží sebevíc, nemohou si vybavit, že by někde zahlédli, či zaslechli cokoliv o posunu výuky. Ptáte se, jak to, že to tak dobře vím? Odpověď je jednoduchá: i já jsem v době svých studentských let měl stejné pocity, došlo-li k něčemu podobnému. Dnes však mohu na věc nahlížet i z druhé perspektivy a mohu Vám tak, minimálně za sebe, potvrdit, že učitelé rozhodně nechodí na své přednášky s takovýmto časovým předstihem úmyslně. Já osobně jsem se zde ocitl shodou náhod, zahrnujících v sobě zavřenou badatelskou knihovnu, nefungující automat na kávu před mou kanceláří a nutnost vyzvednout na nedaleké poště zásilku adresovanou „jen do vlastních rukou“. A tak tu teď sedím… a čekám. Objevuje se přede mnou jedna tvář za druhou; některé dobře znám, jiné si pamatuji jen zběžně a některé jsou pak pro mě naprostou novinkou. Ta, kterou chci však vidět nejvíc, stále nepřichází. Kontroluji čas na hodinkách. Za tři minuty deset. Tři minuty.

Přece dobře víš, hlupáku, že chodí vždycky přesně na čas, nebo dokonce minutu, dvě, po začátku hodiny. Tak se koukej dát dohromady, ona přijde.

S každou další sekundou jsem nervóznější víc a víc, představuji si nejrůznější scénáře a nemohu se ubránit pochybám, zda ji dnes vůbec potkám. Pak zaslechnu zvonivý smích, její smích. A záhy už se do dveří hrne jako velká voda, ověšená taškami plnými knih podobna vánočnímu stromku, v jediné volné ruce drží plechovku pomerančového džusu a brčkem žíznivě saje sladký nektar. Jeden z jejích přátel řekne nějakou zábavnou hlášku a ona se div neudusí, když jí tekutina vnikne do dutin. Teď už téměř plnou učebnu zaplní pobavený smích lelkujících studentů. Ani já se neubráním pousmání. Za ta léta, kdy se spolu setkáváme na akademické půdě, jsem si nemohl nevšimnout, že se stala hotovou přebornicí na, nazvěme to „okázalý příchod“. Okázalý, ne trapný, jako mnozí její kolegové, kteří za vrchol zábavy pokládali zesměšňování slabších jedinců či hlasité hovory typu kolik roštěnek dostali do postele, jak moc se ožrali či zhulili a kolika předměty propluli skrze vhodně umístěný tahák. Byla zábavná, vtipná, dokázala si dělat legraci z ostatních, ale co je hlavní, nejraději sama ze sebe. I teď, zatímco stále vykašlávala džus, vytáhla z tašky, na níž jsem nejasně rozpoznal značku jakéhosi dětského obchodu, roztomilý žlutohnědý bryndáček, a jakoby takové věci prováděla dnes a denně, bez sebemenšího zaváhání si ho zavázala kolem krku, pak se s hluboce soustředěným výrazem vrátila k pití.

Na rozdíl od ostatních ji má přítomnost nikterak z míry nevyvedla, bavila se dál zcela uvolněně s kamarády, zatímco se usazovala na své obvyklé místo na vnitřním okraji třetí řady u okna. Nekonečně dlouhé nohy okamžitě po zasednutí ke stolu vystrčila do uličky, chvíli se přehrabovala v batohu, zatímco na stole se kupila jedna tlustší kniha za druhou. Brzy jí její vlastní pracovní plocha přestala stačit a hradba svazků začala obklopovat i okolní prostory. Věděl jsem dobře, co hledá. Její neschopnost nalézt notebook mezi haldami učebního materiálu byla již legendární. Rozhodl jsem se s počátkem přednášky vyčkat do chvíle, než bude zcela připravena. Když laptop konečně spatřil světlo světa, začala do patrně bezedné prohlubně cpát nazpět veškerou literaturu. V tu chvíli jsem se zvedl, přešel, držíce v ruce materiály k dnešní hodině, k hlasatelskému pultíku, a pozdravil všechny přítomné. Jakmile jsem zmínil téma dnešní přednášky, rozlehla se třídou rána, ne nepodobná výstřelu z děla. Hora knih vyskládaných rovnoměrně tak, aby šla co nejlépe přenášet v příručním zavazadle, s hlasitým žuchnutím spadla na zem a rozletěla se do všech stran.

„Do prdele práce,“ ozvalo se z okraje třetí řady.

Pousmál jsem se. Ano, miluju jí.

Martina Kratochvílová

Povídka je součástí povídkové soutěže 2013

Vysvětlivky:

dulon = 1 hodina

dilan = 5 minut

delen = 30 minut

dollion = 1 rok

Zdroje obrázků:

http://muskokagoddess.com/wp-content/uploads/planet-earth-space.jpg

http://th04.deviantart.net/fs49/PRE/f/2009/233/a/6/A_Spaceship_in_twilight_rev4_by_eRe4s3r.jpg