Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 2. část
2. část
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Planeta Altemaran je pulzujícím organismem poskytujícím domov miliónům obyvatel, žijícím ve snových futuristických metropolích, hlavních tepnách této vyspělé civilizace. Tato „města v mracích“, jak se jim díky jejich poloze říká, jsou schopna pojmout a zaměstnat až osm miliónů lidí. Srdcem planety je Almira, sídlo Strážce nekonečna a cíl duchovní cesty mnoha věřících se svou dominantou Chrámem poznání a Řekou osudu. Altemaraňané jsou pradávným národem s hluboko zakořeněnými kulturními a sociálními zvyklostmi. Již od nepaměti obývají tamější nehostinné kraje plné pouští a polopouští, zasněžených velehor i hlubokých kráterů po dávno vyhaslých sopkách. Altemaran není tvořena pouze jednou planetou, nýbrž pod její správu a jurisdikci spadá dalších 125 menších satelitů, obíhajících její orbitu. Společnost je přísně hierarchizovaná a v mnoha ohledech připomíná svou strukturou starověké orientální říše; na vrcholu pyramidy stojí duchovní vůdce Strážce nekonečna a sbor jeho nejvěrnějších kněží. Druhou příčku obsadili soudci, strážci zákona a vojáci, další úředníci, učitelé a obchodníci, poté následují dělníci a řemeslníci a nakonec vězni a otroci. Jedním zásadním se však od oněch dávných impérií liší – není nikdo, kdo by proti svému postavení cokoliv namítal či se svou pozici snažil jakkoliv měnit.
Populace se množí nepohlavně, prostřednictvím procesu srovnatelného s lidským genovým inženýrstvím a klonováním. Rodí se dospělí jedinci, děti neexistují. Novorozenci je již v prvním okamžiku existence počítačovým programem nahrán do softwaru, tvořícího jeho nejdůležitější součástku, unikátní mód a kód v binární soustavě, které určují směřování jeho další cesty. Bytosti takto stvořené jsou dokonalým výrobkem s minimem funkčních vad. Spolehlivě slouží po dobu odpovídající zhruba 150 lidským rokům a poté jsou bez jakýchkoliv protestů či výhrad odvezeni na sběrnou skládku k recyklaci. Tam je tzv. „vypnou“, tj. počítač, který je uvedl do chodu, přemění jejich kód na povel vypnutí a takto modifikovanou informaci vloží prostřednictvím příkazového řádku do příslušného módu. Obal, v němž přebývali, je následně přeměněn do tvárné hmoty, která se použije na výrobu dalších generací.
Současnou podobu produktů navrhl před zhruba 2 tisíci lety sám Strážce bezprostředně po své návštěvě na neprobádané planetě vně galaxie, kde ho zaujaly vnější rozlišovací znaky vyšších primátů, které měl možnost pozorovat. Ze získaných informací dokázal jeho analytický mozek vytěžit jen to nejlepší a záhy pochopil, že k zefektivnění altemaranské společnosti je jich zapotřebí využít. Nové generace výrobků dostaly podobu lidských mužů a žen, ovšem bez jakéhokoliv vlivu na již zavedený a spolehlivě fungující reprodukční aparát; šlo výlučně o nový, moderní design. Pro Strážce, který měl coby zdroj čiré energie, možnost vzít na sebe jakoukoliv podobu, byla tato nová vývojová řada jakýmsi zadostiučiněním a výzvou. Na Zemi, odkud svůj nápad čerpal, totiž, mimo mnoha jiných, vzbudila jeho zvýšený zájem právě fyziologie a fyziognomie savců, konkrétně druhu Homo habilis.
Vraťme se však k pyramidové skladbě altemaranského společenství. Právě v návaznosti na mimořádnou pozornost, kterou Strážce zelené planetě věnoval, byli z této jinak pevně stanovené a neměnné soustavy vyňati vědci a badatelé, jejichž primárním úkolem byl důkladný průzkum všeho, co jakkoliv souviselo se Zemí. Utvořila se tak zvláštní organizace označená písmenem A jako Aerthia, neboť tak Strážce nazýval onu „živou planetu.“
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Věděl jsem to, od první chvíle jsem věděl, že jsme si souzeni. Žádná jiná alternativa nepřicházela v úvahu. Věděl jsem to, když jsem ti pomáhal nasednout do kočáru a ty ses mě chytila za ruku, věděl jsem to, když jsem tě o dva dny později vzal na projížďku do Hyde Parku a ty ses smála tak rozkošně, když jsem, omámen tvými zelenými zraky, přistál v jezeře plném kachen, ryb a bohužel také řas a sinic. Věděl jsem to, když jsi mě porazila v kriketu a samou radostí jsi odhodila pálku tak nešikovně, že jsi téměř způsobila mojí matce otřes mozku. Věděl jsem to, když jsi mě na plese u paní Lesterové vyzvala k tanci, ačkoliv byla pánská volenka a já doposud nerozhodně postával v koutě a sbíral odvahu. Věděl jsem to, když jsi mě na zasněžené louce začala koulovat a pak mě celého povalila do té bílé načechrané pokrývky. Věděl jsem to, když ti uplaval prut a Tobě ho bylo tak líto, protože jsem ho pro Tebe vlastnoručně vyrobil, že ses svlékla, a i přes silný proud a studenou vodu pro něj doplavala.
Tolik vzpomínek. Tolik okamžiků prožitých bok po boku. Tolik… a přesto tak málo. Tak málo času nám osud dopřál. Kolik však scházelo do počtu, tolik se dostávalo v intenzitě. Říkám si, že možná právě proto náš příběh skončil tak záhy – abychom se mohli milovat celým srdcem, žít jeden pro druhého a z druhého, každý den se dotýkat, stále si připomínat, že jsme to věděli.
Věděl jsem to, a věděla to i ona.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Líbá mě a já cítím jeho hřejivý dech na své tváři, jeho vlasy se proplétají s mými. Líbáme se a čas a prostor mizí do ztracena, jako už tolikrát. Objímá mě a já cítím, jak mě jeho silné svalnaté paže drží jako ve svěráku, jakoby mě navždy chtěly uvěznit v ocelovém sevření, ale přitom tak jemně, že stačí sebeprudší pohyb a vymaním se. Proč bych to však dělal? Miluje mě a já jihnu pod tíhou takového citu, citu, který opětuji stejnou měrou, s jakou ho přijímám. Ne, já dosud nepoznal lásku, nepoznal jsem štěstí dřív, než jsem poznal jeho. Jedině s ním byl můj příběh celistvý, jedině on byl tím, kdo naplnil moje sny. Sny, které budoval společně se mnou.
Jako začínající spisovatel jsem toho na světě moc neměl. Otec zemřel roku 1918 ve světové válce, když mě maminka teprve nosila pod srdcem. Z ruské fronty, kam byl odvelen, se už domů nikdy nevrátil a jediné, co po něm zbylo, jsem byl já, medaile za statečnost a 25 marek v rezavé piksle od belgického kakaa. Krátce po mém narození nastoupila matka do závodu na výrobu zápalek. Práce to byla dlouhá a úmorná, plat mizerný, takže jsme se brzo z našeho bytu v centru města byli nuceni přestěhovat na samu periférii. Maminka se nikdy nechovala nikterak povýšeně a nehrála si na žádnou komtesu, i když její rodina měla šlechtický původ, přesto pro ni bylo soužití v jedné z četných dělnických čtvrtí hotovým peklem na zemi. Pro osamělou dámu bylo jakékoliv vycházení krajně nebezpečné, neboť dělníci, kteří se do velkých měst sjížděli za prací ze všech koutů země, byli hladoví po ženské přítomnosti a netoužili po ničem víc, než svou spalující touhu ukojit. Dodnes se musím obdivovat odvaze, s jakou putovala po špinavých ulicích a podnicích hanebné pověsti v mnohokrát marném honu za něčím k snědku. I přes bídu, která všude kolem panovala a zasáhla velkou měrou i naše životy, podařilo se nám to nejhorší překonat a spolu s tím, jak se navyšovala výroba a hrubý domácí produkt v zemi, stoupala pomalu i naše životní úroveň. Avšak narůstal také strach z další války, jejíž ničivé důsledky jsme měli možnost sledovat po dlouhá léta.
Maminka zemřela jednoho zimního večera, krátce před Vánoci. Dlouho ji již trápily souchotiny, ale jak sama říkala, musela vydržet, dokud se nebudu schopen postarat sám o sebe. Často mi říkávala, že si na ní jen tak někdo nepřijde. A taky, že se nemám čeho bát, protože jako každá správná slovanská žena krev a mlíko, mě bude bránit do posledního dechu. Ještě teď mi zní v uších její lamentování: „Však voni si ty zuby vylámou, dej na mě. Voni si ty huby rozbíjou a prdele natlučou. Nic se neboj, já tě nedám. A kdo by Ti snad chtěl ublížit, ten pozná, zač je toho loket!“ A tato slova plnila poctivě, až do své smrti. Poznal jsem zblízka ohromující lidskou vlastnost – nezištnou lásku. Lásku, tak typickou pro pud rodných matek, hájících hnízdo před nálety dravých ptáků. S bojovně zatnutou a vztyčenou pěstí chodila po našem malém bytě jako by to bylo její království.
A to také bylo, viď maminko?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Tu noc se mi o ní poprvé zdá. Plavu v moři a kolem mě burácí divoký příboj. Najednou zatoužím utéct, schovat se někam do ticha, klidu. Rozhoduji se ve vteřině a s jediným mohutným nádechem se potápím do modrých hlubin. Otevírá se přede mnou podmořský svět. Ticho, které mě obklopuje je až tíživé, všechno kolem je jakoby zpomalené. Plavu a přitom zjišťuji, že už nějakou dobu zhluboka dýchám. Nechápu jak ani proč, ale nehodlám se tím nyní zaobírat. Svět kolem mě je tak krásný, veselý, hravý, tajemný a tím nebezpečný, a na ničem víc pro tuto chvíli nezáleží. Mokrá náruč mě obklopuje stále víc a víc, vtahuje mě do víru a zaplétá do zrádných sítí, ze kterých nevede cesta zpět.
Na všechny pochyby zapomínám v okamžiku, kdy se přede mnou objeví vrak staré, otrokářské lodi. Mé oko znalce ihned nálezu přiřkne příslušnou dataci, konkrétně počátek 17. století, původ pak bezpochyby španělský. Loď vypadá pohádkově, dojemný obraz dětských snů o dobrodružství a svobodě. Potrhané plachty stále napíná pomyslný vítr, kormidlo jakoby čekalo na kapitánův přízrak a děla obrostlá mechem mířila ze střílen proti dávnému nepříteli. Zvědavě doplavu až k přídi, v jejíž dolní části zeje veliká trhlina. Neodolám a nejdříve pohledem, pak i rukama prozkoumávám útroby lodi, která čekala tak dlouho na svého objevitele. Kolem mě probleskují do tmy zlaté záblesky z mincí, ležících ve velkých kopách kam jen oko dohlédne. Mezi nimi jsou šperky nesmírné hodnoty, vzácné perly, safíry, diamanty a smaragdy, medaile a cenné listiny. Vše je neporušené, jakoby to bylo teprve včera, co šla loď ke dnu i s posádkou. Při průzkumu mi dělají společnost hejna drobných žlutomodrých rybek, zpovzdálí vše obezřetně pozoruje kladivoun a v pravidelných intervalech mi nad hlavou proplouvá skupina rejnoků, snad abych pochopil, že toto je jejich teritorium. Beru si od každé mince jeden exemplář a ukládám ho do kapsy saka. Potutelně se usmívám nad výrazem, jaký budou mít mí kolegové z univerzity, až jim přinesu svůj nález ukázat. Voda kolem mě ochládá, a proto se rozhodnu vyplavat nahoru a pokochat se výsledky svého průzkumu, který vlastně vůbec jako výzkum nezačal. Ještě předtím však v rychlosti galéru obeplavu a přitom si přečtu jméno na zádi. Santa Isabella. Jedna ze Španělských původně válečných lodí, která se ztratila při cestě z Moluckých ostrovů v letech 1612-13. Dostávám se k přídi z druhé strany, míjím další prasklinu, v níž se povalují střepy z nádobí a nábytku, několik starých map, sextet a dalekohledy; nepochybně obsah kapitánovy kajuty.
Místo, kde je na kýlu obvykle vyřezaný dřevěný model mořské panny, draka, hada, gryfa či něčeho podobně abstraktního, zeje prázdnotou. Z ničeho nic mě přepadne pocit beznaděje. Loď bez mořské panny je prokletá, to ví přece každý.
Možná proto jsi šla ke dnu, perlo španělské armady.
S očima pevně zavřenýma si představuji mohutnou bouři, která roztančí vlny do nevídaných rozměrů. Posádka křičí děsem, kapitán hrdinně stojí za kormidlem a snaží se všemi silami vzdorovat, zlomit Poseidonovu vůli, ač sám dobře ví, že proti takové síle je bezmocný. Otevírám oči a ještě napůl uvězněn v minulosti pohlédnu znovu směrem k přídi. A tam ji spatřím.
Dlouhé tmavé vlasy se svíjejí jako hadi kolem sametově bílého obličeje, obtáčejí její nahé paže a spočívají i na drobných ňadrech. Je nahá. Usmívá se a otevírá mi své něžné rámě. Toužím se jí dotknout, natahuji ruku, ale mé prsty pročísnou jen vodu. Směje se a plave pryč ode mě, jako malé děti se honíme kolem pohádkového vraku. Dostihnu ji a sevřu její útlou paži, dívám se jí do zářících tmavomodrých očí, pak ji přitáhnu k sobě.
Otevírá ústa a říká jen jediné: „Ne.“ Pak mě od sebe prudce odstrčí a zmizí v hlubinách oceánu.
S leknutím se probouzím a naslouchám zběsilému tlukotu svého srdce. Někde blízko se ozve nesouhlasné zamručení. „Cso sse děje?“ zeptá se mě rozespale. S pousmáním ji uklidňuji: „Nic, jen se mi zase zdála nějaká pitomost. Toho si nevšímej, o nic nejde.“ Líbám ji na čelo a znovu se spořádaně ukládám ke spánku.
Je to jasné, jsem duševně chorý. Ale sakra, jestli takhle vypadá šílenství, pak chci zůstat bláznem navěky…
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
„Bezpečnostní systém 3506742, potvrďte svou totožnost.“ Stojím v dlouhé frontě před budovou Vědecko-technického ústavu Aerthia II, jako tisíce mých kolegů oblečen v dokonale padnoucím černém smokingu a kravatě. Nikdo se mnou nemluví. Zatím nejsme v práci, a to znamená žádné řeči o čemkoliv, co se jí týká. Zamyslím se, kdy naposled se mnou vůbec někdo vyjma spolupracovníků z našeho oddělení mluvil. Myslím, vlastně jsem si jist, že to bylo první den při mém nástupu, kdy mě zástupce ředitele VTÚA II osobně přivítal naprosto neosobním tónem a v přesně přiděleném časovém rozmezí jednoho dilanu poučil o náplni mé práce na dalších zhruba 150 let. Po přečtení dvacetimístného kódu v binární soustavě mi je umožněn průchod, při němž dojde ke kontrole a skenování obsahu mého softwaru. Veškerá data jsou okamžitě ukládána do počítače, který obsah odesílá do bezpečnostního centra. Tam ho filtruje další počítač, a pokud není objevena jakákoliv závada či chybná informace, putuje dál do tzv. Archivů vědění, v opačném případě je důkladněji prozkoumána pracovníky bezpečnosti. Celý rituál se opakuje dvakrát denně, při příchodu a odchodu. Strážce nekonečna se o své produkty velmi dobře stará.
Projdu obrovskou prosklenou vstupní halou, kolem kamenné fontány znázorňující všechny planety soustavy Altemaran a společně s davem putuji k výtahům. Nasedám do nejbližšího z nich a pohledem zkontroluji, zda je tlačítko s číslem 26 již zmáčknuté. Než dojedeme do příslušného poschodí, zdviž se o dobrou čtvrtinu vyprázdní. Prostorem se rozezní příjemný ženský hlas: „Dvacáté šesté patro. Oddělení psychologických, sociologických a emocionálních zvyklostí rodu Homo habilis.“
Tak tady pracuji, v oddělení A 26. Rád bych se představil, ale popravdě, nemám žádné jméno. Říkají mi AI 26. Společně se mnou vystoupí ještě čtyři další kolegové, dva se od nás po krátké společné chůzi odpojí a zamíří chodbou doleva, do oddělení sociologie. Předtím se sobě všichni navzájem krátce pokloníme. Jde o profesionální zvyklost a projev úcty kolegu badateli. Rádi si tím připomínáme, že představujeme skutečnou špičku altemaranské společnosti, samozřejmě s výjimkou Strážce nekonečna, našeho stvořitele. Naše myšlenky, znalosti a zkušenosti již po tisíciletí budují tento svět, pomáhají naší civilizaci být každý den vyspělejší a budoucnosti zářivější. Nemějte mi prosím tato má konstatování za zlé; nejedná se o výplod arogantního jedince, ani odraz mužského ega, jde pouze a jedině o prostý, neměnný fakt. Jsme povzneseni nad jakoukoliv řevnivost, nadřazenost (byť hierarchicky oprávněnou), nad nikým se nepovyšujeme a před nikým se neponižujeme, soutěžíme výhradně a jen sami se sebou, stanovujeme si stále těžší cíle, abychom posílili našeho vnitřního ducha, naši inteligenci, která nám byla Strážcem svěřena jako vzácný dar. Vážíme si této naší jedinečnosti, toho, že smíme patřit do sorty oněch osvícených vyvolených, a využíváme ji pro dobro všech, celého společenství.
Zní Vám to jako utopie? To jen proto, že dokonalost se podceňuje, lidé ji chápou jako něco nedosažitelného – tak proč se o ni vůbec pokoušet? Naším cílem je dojít dokonalosti ve všem, co děláme. A i když nás cesta za jejím získáním stojí značné úsilí, vytrváme, protože odměnou nám bude vědění… to nejlákavější, čeho lze dosáhnout.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Poslední měsíce byly pro mě hotovým utrpením. Ano, já vím, zní to neskutečně sobecky a taky to sobecké je, neboť já přece nebyl tím, kdo měl už brzy navždy opustit tento svět. Nebyl jsem tím, kdo se v noci budil bolestí, kdo se dávil vlastní krví a zvratky, komu se již tak hubený obličej propadal stále víc a víc, zatímco oči se s každým ztraceným kilogramem zdály vystouplejší a kruhy pod nimi tmavší. Nebyl jsem to já, koho rvala na kusy ta strašlivá nemoc, kdo nebyl schopen sám ani jíst, ani pít, natož snad chodit. Mé tělo nebylo tím, které sláblo, uvadalo jako dlouho nezalévaná rostlina, můj duch se nevytrácel, plamen mého mládí nepřestal žhnout a má vůle neochabovala.
Byl jsem však tím, kdo byl nucen sledovat nejen tělesný, ale i duševní rozklad milované ženy, vnímat její strasti, aniž bych jí od nich mohl jakkoliv odpomoci, cítit její slábnoucí dech, který zněl už jen jako chrčení šťáv, jimiž se zaplnily plíce, dívat se do jejích očí, které už mě nebyly schopny vidět.
V umírání jsme každý sám a jen pár vyvolených má štěstí, že si je dáma s kosou najde tak rychle, že ani nepocítí její ledové obětí. Má žena to štěstí neměla.
Já to štěstí neměl.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Zbývá mi pár posledních chvil. Popravčí četa už čeká. Moje poslední myšlenky patří jemu. Myslím na okamžik, kdy jsme se setkali poprvé.
Přišel jsi do knihkupectví v té odlehlé uličce naproti pekařství, kde to vždy tak krásně vonělo čerstvým chlebem, a ptal ses na Danteho Božskou komedii. Zarazilo mě to, protože v té době nikdo knihy s podobnou tématikou nečetl. Myslím, že lidé se přestali pekla a očistce bát, protože si přes svou slepou aroganci a nadřazenost neviděli ani na špičky bot. Na sobě jsi měl šedivý klobouk s černou krempou, perfektně padnoucí tvídové sako a kalhoty a v ruce jsi svíral hnědou koženou aktovku. Na první pohled jsem tě zařadil do univerzitního prostředí jako mladého nadaného studenta nějakého humanitního oboru, třeba filozofie nebo historie. Z tvého zvláštního přízvuku a důrazu na správnou výslovnost jsem poznal, že jsi v této prokleté, bohem zapomenuté zemi cizincem. Jak jsi tam tak stál ve své až monumentální výšce, připomněl jsi mi antické sochy starověkých bohů a hrdinů. Odešel jsem do skladu, kde jsem knihu našel během chvilky. Neodolal jsem však, abych pár okamžiků nezůstal skryt za těžkým sametovým závěsem, který sloužil namísto dveří, a zpovzdálí tě tiše nepozoroval.
Byl jsi tím nejkrásnějším, co jsem za svůj dvacetiletý život viděl. Sledoval jsem, jak se rozhlížíš po místnosti, bereš opatrně do ruky několik svazků a zadumaně je přejíždíš pohledem.
Když jsem se vrátil k prodejnímu pultu a podával ti Danteho k prozkoumání, naše prsty se vzájemně dotkly. Zpoza krempy na mě upřeně zářily oči barvy horké čokolády. Nemohl jsem tě nechat odejít.
A taky nenechal.
„Vy nejste Němec, viďte?“ zeptal jsem se. Žasl jsem nad tím, jak se můj hlas trémou chvěje, jak jsem celý rozechvělý.
Pousmál ses: „Ne, nejsem. Ale nemám to k nám daleko.“ Víc jsi neřekl. Začal jsem přemýšlet, odkud pocházíš. Jako první mě napadly země, které s Německem sousedí. Zkusil jsem to.
„Takže jste ze střední Evropy?“ nedal jsem se odbít.
Znovu ses usmál. „Ano.“
Fascinovalo mě, jak málo ti stačí používat slov. Já byl mnohokrát maminkou hubován za přílišnou upovídanost. Říkávala mi: „Láska je, když si dokážeš s druhým člověkem porozumět, aniž byste pronesli jediné slovo.“
Připadal jsem si jako vyzvědač, ale přesto jsem se ptal dál: „Pak tedy musíte být Čechoslovák, že?“
Tentokrát jsi odhalil své rovné bílé zuby. „Ano. Pocházím ze západních Čech, ale studuji zde na univerzitě dějiny umění.“
„Tak to vám závidím, taky jsem vždycky chtěl tenhle obor studovat. Ale vlastně mám štěstí. Obklopuje mě tolik vzácných svazků. Literatura, to je přece taky umění, nemyslíte? V čem se tak zásadně liší od obrazů? I ona je přece obrazem své doby.“
„Ano,“ prohodils se smíchem, „to nepochybně je.“
V podobném duchu jsme vedli náš rozhovor přes hodinu. Tedy, buďme upřímní, mluvil jsem většinou já, ale pokud už jsi něco řekl, uhodil jsi tím, takříkajíc, hřebík na hlavičku. Když mě o půl druhé přišel vystřídat majitel obchodu pan Staufmann, ještě jsi tam byl. Nějak přirozeně jsme si spolu pak zašli na kávu a ty jsi mě o zhruba dvě hodiny později doprovodil do mého skromného bytu na periférii. Pozval jsem tě na skleničku a ty jsi bez váhání přijal. Celou noc jsme si povídali, dlouhé chvíle jen tak seděli a mlčeli, poznávali jeden druhého.
Byla to má první nejkrásnější noc, první noc ve tvé společnosti.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Sál se plní pány v drahých oblecích a dámami v dlouhých večerních toaletách. Všude zní veselý smích a hlahol, cinkání skleniček, jak si lidé připíjejí na zdraví a na pódiu hraje šestičlenná kapela jakousi táhlou, bluesovou melodii. Nikdo zatím netančí, večírek teprve začíná. Stojím tam, žoviálně opřen o barový stůl s položenou poloprázdnou sklenicí piva, v rukou žmoulám útržek vstupenky a pozoruji, jak na chladném, zamlženém skle pára pomalu kondenzuje v kapalinu a kapky vody stékají na podtácek. Občas ke mně doletí hlas mého kolegy, který se opodál baví s městskými zastupiteli. Otřesu se, jen co si představím, čeho se asi podobný rozhovor týká.
Dnes večer hodlám být maximálně nespolečenský. Vlastně jsem tu jen kvůli té pitomé ceně, co mám převzít. Bohužel si nemůžu dovolit podobnou záležitost odmítnout, i když mám sto chutí to udělat. Ale na to jsem příliš malý pán. Dál proto odevzdaně upíjím ze své sklenky a rozhoduji se celý večer v klidu prosedět za barem a možná se i trochu opít.
A sledovat přehlídku krásy. Proboha, někteří jsou oblečení jako by se ocitli na nějaké pitomé hollywoodské premiéře kasovního trháku number one. Asi si neuvědomují, že méně je občas, vlastně většinou, více. Ale to není můj problém, můžou si na sebe přece moci navléknout, cokoliv uznají za vhodné. A já mám tak alespoň důvod k zábavě.
Úsměv mi ztuhne na rtech v okamžiku, kdy dveřmi vstoupí skupina mých studentů, které jsem tady rozhodně nečekal. Tedy, spíše jsem doufal, že je tu nepotkám. Je mi jasné, že jakmile mě uvidí, budou si chtít povídat a na to já dnes skutečně nemám náladu.
Asi jsem hodně naivní, říkám si o chvíli později, když mě hlouček bez povšimnutí míjí. Jakmile se zábava rozproudí a na parketě se objeví několik párů, vyzve mě k tanci jedna z kolegyň z fakulty. Protože je mi hloupé odmítnout, nabídnu jí rámě a opatrně se vmísíme mezi tanečníky. Vyptává se mě na všechno možné a já odpovídám spíš po paměti, než abych ji doopravdy poslouchal. Mou pozornost upoutal právě vstupující pár, muž a žena.
„Ne,“ zaprosím v duchu, i když vím, že je to marné. „Tady ne.“
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Moje kancelář se nachází na konci dlouhé světlé chodby v jihovýchodní části budovy. Dveře s označením 9, nad nimiž se skví prostá modrá plastová cedulka s bílým nápisem AI 26 mají světle hnědý odstín a ničím se neliší od okolních devatenácti vchodů nalézajících se v tomto koridoru. Na stěnách jsou plány únikových cest a informace o požární ochraně a bezpečnosti práce. Procházím kolem dveří číslo 15, z nichž právě vychází kolega AO 26. Uctivě se vzájemně pokloníme, usmějeme a dál každý pokračujeme svou vlastní cestou. Všimnu si, že AO 26 nese v podpaží tlustý šanon plný barevně řazených dokumentů. Pousměji se a pocítím radost za spolupracovníka, o němž vím, že se dlouho bezvýsledně trápil s finálním shrnutím celého výzkumu zaměřeného na oblast vztahů mezi Homo sapiens a domácím zvířectvem chovaným pro zábavu jako tzv. mazlíčci. Konkrétně se pak zabýval rodem Canis lupus familiaris. Jak je vidno, konečně se mu podařilo dospět k nějakému uspokojivému výsledku a on teď pospíchá do Síně vědění, aby se o tuto informaci podělil s kněžími Strážce nekonečna. Každý takto úspěšně zakončený výzkum je poté prezentován na zvláštní, veřejnosti přístupné konferenci, tradičně pořádané v Almiře coby součást Dnů velkého prozření. Cílem každého vědce pracujícího ve VTÚA II je přednášet alespoň jednou za život na této mimořádné společensko-vědní akci a přinášet takříkajíc „vědu masám.“
Zatímco přikládám oči k detektoru sítnice, přemítám nad svým vlastním výzkumem. Pravdou je, že jsem v současné chvíli uvízl na mrtvém bodě a nemám tušení, kudy bude mé další poznávání směřovat. Jako osvědčenému odborníkovi na vnitrodruhové vztahy a populační vývoj vyšších primátů rodu Homo sapiens, který na sympoziu v Almiře měl již nejednu přednášku, jež objasnila do té doby neznámé okolnosti ohledně zvyklostí obyvatel planety Země, mi byl Strážcem nekonečna svěřen úkol poměrně abstraktního charakteru. Měl jsem definovat a analyzovat způsob, jakým lidské bytosti navazují milostné vztahy, posléze vedoucí k reprodukci druhu, kteroužto se zabýval kolega AJ 26.
Dveře se s cvaknutím otevírají a já vstupuji do své supermoderní, špičkově vybavené pracovny.
Jako obvykle se hned, jakmile za sebou zavřu, přezuji z černých lakýrek do mnohem pohodlnějších pantoflů, zapnu rychlovarnou konvici a do velikého bílého hrnečku s logem ústavu nasypu granulát, podporující prokrvování mozku a končetin. Černé sako odložím na věšák, z kalhot vydoluji bílou košili, kterou vyměním za jednoduché modré tričko, taktéž s logem organizace a to samé provedu i s kalhotami. Hned je mi mnohem příjemněji. Digitální časoměr ukazuje právě 8-1D, což znamená dostatek času na malé protažení. Nechápejte mě špatně, nehodlám tu dělat sedy-lehy, či něco podobného, co si pod slovem protažení představí druh Homo sapiens. Provádím tzv. myšlenkový stretching. Představuji si atomové složení vody, k níž přidám atom oxidu uhličitého; můj mozek začínají zaplavovat nejrůznější vzorce, a abych se procvičil opravdu důkladně, pracuji nejen s vodou, ale tekutinami nejrůznější hustoty, a když své počty dokončím, je na hodinách právě 8.
Zasednu ke stolu, na jehož skleněné desce spustím holografický 3D simulátor, zadám heslo a zhruba půl metru přede mnou se zhmotní obrazovka 2 x 1 m. Abych mohl s programem pracovat naplno, oblékám si speciální rukavice vyrobené z tzv. látky s pamětí. V nepatrných dávkách do ní proudí elektrická energie, která pomocí plošek na dlaních a konečcích prstů propojuje požadovaný pohyb s obrazovými simulacemi trojdimenzionálních monitorů. Pro Vaši lepší představivost řekněme, že se jedná o jakousi futuristickou bezdrátovou počítačovou myš, tedy přesněji myši dvě. Do filtru vyhledávače zadávám statistický index pro výpočet mediánové střední hodnoty, nastavuji kvantitativní vzorec a náhodný výběr. Mezi další určující parametry vkládám věk subjektů a jejich pohlaví. Znovu rychlým pohledem překontroluji předdefinované hodnoty a stisknu tlačítko Hledej.
Zatímco počítač vyhodnocuje mou volbu, rozvalím se pohodlněji do polohovatelné kancelářské židle, napiji se z hrnku a čekám.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Přál jsem si, aby zemřela, je to tak strašné?
Nesnesl jsem se dívat, jak se s každým úderem srdce ztrácí, jak je jen stínem dnů dávno minulých, jak mizí vše, co jsem na ní miloval, to, kým byla.
Když jsme si poprvé vyznali lásku, zeptala se mě, jestli jí budu milovat navěky. Zcela bez přemýšlení jsem řekl to, co jsem cítil hluboko uvnitř, totiž, že to bude ještě mnohem déle.
Miluji jí, miluji tu ženu, která obrátila můj život naruby, ženu, do níž jsem se zamiloval tak hluboce, až to hraničilo se zoufalstvím. Nedokázal jsem však a stále nedokážu milovat trosku, kterou se stala, když ji postihla ta zrůdná choroba. Vím, že si přála cítit, že je pro mě stále stejně krásnou, stejně žádoucí, stejně milovanou, ale nešlo to. Nemohl jsem cokoliv předstírat.
I to je důvod, proč jsem tak toužil po její smrti. Z hanby nad tím, že jsem nesplnil svůj manželský slib, že ji budu milovat v nemoci i ve zdraví.
Zdraví odešlo a s ním i můj vroucí cit.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Naše první společná noc prožitá jinak než jen povídáním byla… no přinejmenším zvláštní. Nejen proto, že jsem se ještě nikdy předtím s nikým nemiloval, a o to méně s mužem, ale hlavně z toho důvodu, že jsem se zcela pochopitelně bál, že se tím náš, do té doby bezchybně fungující vztah, pokazí.
Jednou jsem někde četl výrok, že sex je svinstvo, když se připlete do lásky. I já si to dlouho myslel. Myslel jsem, že lidské duše si zaslouží povznést se nad pouhou tělesnost a chtíč, zaslouží si nalézt naplnění mimo okovy tělesných tužeb. Dnes vím, že jste-li s tím pravým partnerem, sex jako pojem přestane existovat a mění se v milování, vyjádřené skrze fyzickou formu.
Martina Kratochvílová
Povídka je součástí povídkové soutěže 2013
Zdroj obrázků:
http://www.cableforanydevice.com/i/skin/cableforanydevice/cable-for-any-device.jpg
http://www.beautifullife.info/wp-content/uploads/2011/05/28/ship-under-sea.jpg
http://www.divinecomedy.org/divine_comedy_logo.jpg
http://intoxicology.net/wp-content/uploads/2012/12/champagne_glasses.jpg