Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 4. část

4. část

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Poslední den v životě. Jak by s ním mělo být naloženo?

Dívám se na její klidný, spící obličej a přemýšlím o všem, co jsme spolu za tu krátkou dobu našeho vztahu prožili. Vzpomínám na náš svatební den, na barvu jejích vlasů zalitých slunečním svitem když ke mně kráčela špalírem svatebčanů, držíce v rukou prostý pugét bílých kopretin. Vzpomínám na okamžik, kdy mi chvějící se dlaň vložila do mé a já ji jemně stiskl, jako bych ji tím uklidňoval.

Vzpomínám a vybavuji si i zdánlivé detaily. Třeba jak se po naší první společné noci vzbudila rozesmátá a rozhodla se, že nám k snídani usmaží palačinky. Na drobnou jizvičku pod levým kotníkem, na mateřské znaménko ve tvaru motýla, na vrásku mezi očima, která se jí vytvořila vždy, když o něčem usilovně přemýšlela.

Myslím na to, jak se smála, jak voněla, jak chutnala, jak… milovala.

Její poslední den byl poklidný a prozářený jarním sluncem. Jakoby sama příroda přišla vzdát hold tak záhy pozbytému mládí, jež padlo za oběť hříčce osudu, který si pohrává s každým z nás. Zatímco někteří si ve hře s fortunou vytáhnou esa, na ni zbyl černý Petr.

Cítil jsem to, cítil jsem, že se její čas nachýlil. Po celou noc jsem oka nezamhouřil a trpělivě, jako na stráži, seděl u jejího lůžka. Čekal jsem a modlil se, ať smrt konečně přijde. A když jsem spatřil výraz její tváře, pochopil jsem, že i ona na ni už dlouho čekala. Že byla připravená vydat se do neznáma, učinit ten krok do tmy, neboť stejně jako já věřila, že tam, v dáli za řekou Styx, za hustou mlžnou záclonou, čekají bílé útesy a za nimi svěží zelená zem.

Co může být krásnějšího, než prožít svůj poslední den v naději?

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Sedím ve skrčené poloze s koleny prakticky v úrovni brady na velice nepohodlném, sklápěcím železném sedadle v prostoru zaplněném nepřehlednou směsicí lepenkových krabic, počítačových kabelů a těžké pozemní techniky. Tak to dopadá, když cestujete lodí primárně určené k přepravě strojního vybavení na úpravu terénů a průzkum špatně dostupných, či doposud nezmapovaných oblastí.

Bohužel se mi však nedostalo privilegia vlastní volby dopravního prostředku. Když se zpětně zamyslím nad svou situací, mohu být vlastně více než spokojen, neboť jsem mohl dopadnout podstatně hůře.

Kněží Strážce nekonečna s rozhodnutím ohledně mnou dodaného projektu AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 příliš neotáleli. Dostavil jsem se zpět do Síně vědění, poklonil se všem přítomným a trpělivě čekal na ortel. Alespoň tak jsem se cítil, jako před soudní porotou, která rozhodne o mém dalším osudu.

Cirilibus, poslední z Velké šestice a tradiční hlasatel rozsudků, vstane a slavnostním tónem oznámí mé, na jednom koleni klečící, pokorně skloněné postavě: „Kněží dospěli k verdiktu, AI 26. Ve své práci s označením AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 zmiňujete, jak absurdně až neprofesionálně působí detailní studium určité planety, v tomto případě Aerthie, či jinak řečeno Země, bez skutečného fyzického kontaktu s oním subjektem, pochopitelně pomineme-li přítomnost Strážce nekonečna před mnoha tisíci lety. V závěrečném shrnutí uvádíte, že je cituji: ‚… zapotřebí přestat pozorovat vesmírné objekty pouze prostřednictvím supermoderních dalekohledů a satelitů umístěných v jejich oběžných drahách, ale zaměřit se na průzkum praktický, tj. prostřednictvím sond, vyslaných na danou planetu za účelem hlubšího bádání. Jedině tak lze docílit skutečného pochopení zkoumaného problému a zároveň si tímto prostřednictvím jednodušeji osvojit některé obyčeje rodu Homo sapiens, konkrétně, s odkazem na popisované téma, vznik a další utváření milostných vztahů, zkráceně řečeno, lásku.‘“

Mlčím. Vím, že teď přijde závěrečná gradace, rozuzlení celého příběhu mé existence utvářené jediným fatálním momentem.

Kněz pokračuje: „Dostanete unikátní možnost tyto své teorie ověřit v praxi, AI 26. Stanete se součástí posádky průzkumného letounu, který Vás na Zemi doprovodí. Odlet je za osmačtyřicet dulonů. Hlaste se u velitele strážní věže D248 v sektoru C-57. Tímto považujeme rozsudek za vyřčený. Můžete odejít, AI 26.“

I když vím, jak hluboce neuctivé je na cokoliv se po vynesení ortelu ptát, nemohu si pomoci: „Omlouvám se. Rozumím správně tomu, že se již nebudu moci vrátit na Altemaran?“

Odpověď vytuším dřív, než doopravdy přijde.

„Na podobné iracionality oproštěné o čistou vědu není na naší planetě a potažmo ani v celé naší soustavě místo. Žádám Vás, abyste neprodleně opustil Sál vědění.“

A rukou, jež mi připadá jako těžká ruka osudu, ukáže směrem k východu.

A tak jsem teď tady. Drobné zavazadlo pod sedadlem ukrývá veškerý můj světský majetek. Stal jsem se psancem, vyhoštěncem ve své zemi, jejíž obyvatelstvo je příliš úzkoprsé, příliš do sebe zahleděné, než aby sneslo jakýkoliv další názor či náhled na určitou záležitost, určitý fenomén.

Nebojím se, i když mířím do neznáma, nemám strach, protože něco mi říká, že tam na mě čeká ten skutečný, naplněný, smysluplný život. Možná, pokud budu mít štěstí, zažiji na vlastní kůži to, co prožívám pouze při pozorování svých subjektů, jejichž holografické záznamy si vezu s sebou jako vzácnost. Staly se mými společníky, jsou jako knihy plné obrázků, v nichž s potěchou listuji.

Toužím po tom, celou svou existencí toužím po nalezení toho drahocenného, křehkého citu, který změní mé dosavadní nebytí na zářivou, dobrodružnou cestu, na jejímž konci bude… Kdo ví? Copak na tom záleží? Důležitý přece není cíl, ale cesta sama.

Náhle s sebou prudce škubnu, jak mě překvapí hlas lodního kapitána, hlasitě znějící kousek od mého pravého ucha: „Hovoří k Vám kapitán lodi D307. Předpokládaná doba přistání na planetě Aerthia je asi 3 dulony.“

Zpozorním a netrpělivě na sedadle poposednu. Náhle si všimnu jak v dálce, obklopená černočernou temnotou, září jako malá hřejivá tečka planeta Země. Fascinovaně zírám na modrozelenou kouli obklopenou clonou atmosférických mraků, která z této vzdálenosti nevypadá větší než míč, používaný, jak jsem pochopil, v jednom z nejoblíbenějších lidských sportů, fotbalu.

Rozesměji se. Už brzy se na nějaký zápas půjdu podívat, a nejen na něj. Budu dělat všechno to, co dělají lidé. Jíst, pít, plakat, smát se, křičet, spát, milovat… budu žít.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

S těžkou taškou přehozenou přes rameno, tlustým paklem poznámek v jedné a kelímkem vychladlé kávy v druhé ruce nervózně přešlapuji před výtahem. Stále dokola tisknu tlačítko na jeho přivolání, a ačkoliv vím, že jeho chod nijak neurychlím, působí mi jakési zlomyslné zadostiučinění představa, že se díky tomu v některých patrech otevřou dveře na okamžik tak krátký, že nestihne kdokoliv nastoupit.

Pohledem kontroluji hodinky, jejichž ručičky ukazují tři čtvrtě na tři. Mám zpoždění. Na schůzi akademického senátu jsem měl být už před patnácti minutami. Je mi jasné, že si od předsedy vyslechnu pár silných výrazů, ale je mi to vlastně úplně jedno. Poslední dobou jsem se až příliš často zaobíral podružnostmi, zatímco vážné a skutečně důležité věci mi prokluzovaly mezi prsty. Je načase, abych změnil směr svého života, a má-li to znamenat spálení všech mostů, pojících mě k mé minulosti a k člověku, jakým jsem se stal a jakým jsem, pak tento zásadní krok učiním a od základů vybuduji svou novou budoucnost.

Ať budu žít jakkoliv, musí to být jinak než doposud. Ať mě v životě potká cokoliv, bude to určitě lepší než tahle nekonečná smyčka, v níž jsem se nevědomky ocitl, smyčka, která se každým okamžikem kolem mě utahuje stále víc a víc. Jednoho dne, pokud se nevzepřu, mě zcela zadusí.

Dveře výtahu se s cinkotem otevírají. Nastupuji do prázdné kabinky a mačkám tlačítko s číslem pět. „Výtah jede nahoru.“ oznámí mi hluboký mužský hlas. Těsně před tím, než se obě křídla neprodyšně uzavřou, objeví se mezi nimi křehká ženská ruka s dlouhými prsty. Fotobuňka na pohyb okamžitě zareaguje a dveře se, za doprovodu příslušného hlášení, znovu otevřou.

Má přítomnost ji zarazí stejně jako mě ta její. Vidím na ní, jak váhá, zda vůbec vejít. Nakonec se rozhodne být statečná a s nervózním úsměvem a tichým „Dobrý den.“, na které odpovídám stejně tiše, vstupuje do jámy lvové. Z řady čísel zvolí čtvrté patro a poté mlčky pozoruje tkaničky svých tenisek.

Výhled na její krásný obličej mi zakrývá hustá clona rozpuštěných tmavých vlasů a já musím bojovat s pokušením, odhrnout jí ty sametové prameny a zadívat se jí do hlubokých modrých studánek, v nichž bych se tak rád utopil. Stačilo by jen natáhnout ruku.

Výtah s trhnutím, silnějším než obvykle, zastavuje ve čtvrtém poschodí. Ani jeden z nás tak mocný otřes nečeká. Zatímco se snažím zachytit jakéhokoliv pevného bodu, vypadnou mi poznámky z ruky. Dívka se ochotně skloní a začne spolu se mnou rozházené papíry sbírat. Kolektivním úsilím dáme brzy vše do pořádku. Poděkuji a chystám se říct ještě něco, cokoliv. Dívka je však rychlejší.

„Na shledanou.“ prohlásí a rychlým krokem odchází chodbou pryč.

Smutně se dívám za její vzdalující se postavou a rozhoduji se poslední patro pro jistotu vyjít po schodech.

Přesně jak jsem předpokládal, kolegové akademici na mě již čekají a předseda se tváří všelijak, jen ne přátelsky. Snažím se na sebe příliš nepoutat pozornost, a tak jen zamumlám cosi na omluvu a jdu se posadit na místo v poslední řadě.

Zatímco se snažím pochytit co nejvíce informací z právě probíhající diskuze, urovnávám si vzestupně, na základě číslování, můj příspěvek list po listu; tak, jak bylo od počátku zamýšleno.

Mezi stránkami objevím jednu navíc. Text v ní je psán drobným, úhledným písmem, které bez větší námahy označím jako ženské.

V kvetoucí zahradě, tam na podušce utkané z duhy a dávných snů,
sejdou se milenci v tichém objetí, ukrývaje se před světem.
A zase budou šťastni.
Jednou, v jedné zahradě, naleznou lásku.

S překvapeným úsměvem papír složím do co nejmenšího formátu a schovám do kapsy u saka.

Jednou, už brzy, v jedné zahradě…

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Obrovské motory kosmické lodi Erwia 09G právě vypnuly, turbíny o velikosti tří dospělých osob přestaly rotovat, a ze zavazadlového prostoru začal vystupovat reptající nespokojený dav elegantně oblečených mužů v tmavých kalhotách a sakách s vázankami. Několik z nich mělo nezdravě zelenou barvu a opíralo se o své kolegy, zatímco se všichni snažili dostat z prostoru sektoru A-34 do nějaké pohostinnější části města Almira.

Z kapitánské kajuty, přilehlé strojovny a řídícího centra lodi právě vylézala posádka, vedená kapitánem D307. Výraz jeho tváře nebyl právě nejpřívětivější, právě naopak, mračil se jako bouřkový mrak, hrozící každou chvíli rozpoutáním bouře.

Jeden ze členů posádky, asi pětadvacetiletý mladík podsadité postavy, oblečený, stejně jako zbytek osazenstva, v travnatě zelené kombinéze, nenápadně šťouchl loktem do svého kolegy a pobaveně pronesl: „Podívej se, jak se starej vzteká. Vypadá, jako by měl každou chvíli prasknout. Myslel jsem, že starý dobrý Déčko je proslulý svou schopností zachovat za každý situace chladnou hlavu. Má přece ocelový nervy, se kterýma nepohne nic, ne?“

Jeho starší a mnohem rozvážněji působící kolega šepotem odvětil: „A ty se mu divíš? Napřed ta naprosto nesmyslná cesta na Aerthii, na kterou jsme nadto ani nedoletěli, když nám dva dulony před cílem eksnul cestující. No, a pak ještě zastávka na Erniarii pro ty pitomý profesorský tučňáky. Na to, jak arogantně se tváří, by si taky mohli na tu slavnou konferenci Dnů velkýho prozření zařídit vlastní vodvoz, když je to taková honorace. Koukni na ně, jakoby jim tendle sektor nevoněl. Stejně tady jednou všichni skončí v recyklačních továrnách jako ubohý součástky do dalších strojů.“

Tlouštík se k němu zvědavě naklonil: „Hele, tos‘ byl ty, kdo ho našel, že jo? Prej to bylo celý nějaký divný, sem slyšel, že se vyskytla systémová funkční vada, či co? Víš vo tom něco?“

„Jo, byl sem to já. Kapitán mě vod něj poslal zjistit bližší souřadnice pro přistání. Šlo vo ňákýho cvoka z VTÚA II, co se rozhod‘ bydlet na Aerthii, protože je to tam prej lepší než tady. No věřil bys takový ptákovině?“

Oba muži se upřímně rozesmáli.

Ten starší pak pokračoval: „Každopádně, vejdu do zavazadlovýho prostoru a vidim ho, jak dřepí jako okroupeček na sklápěcí sedačce u vokna, kolenama by si bejval vyrazil zuby. Tak ho slušně pozdravim a voptám se, kam si jako představuje, že bysme měli letět a von na to nezdvořák ani muk. Du k němu blíž a ptám se ho znovu a von furt nic. Tak sem se naštval a normálně sem do něj trochu strčil, aby pochopil, že tam jako nejsem pro srandu králíkům. A von se tě skácel k zemi jak zralá hruška. Byl úplně tuhej.“

Plnoštíhlý mladík skoro nadskakoval vzrušením. „A co bylo pak?“

„No,“ napínal ho kolega, „samodřejmě sem v první chvíli nevěděl, co si mam s takovym kouskem počít, že jo? Vono se každej den nevidí, aby dokonale zdravej chlap jen tak z ničehož nic skápnul. Běžel sem rači za kapitánem a ptám se ho, co si mam jako počít a že, estli to teda dobře chápu, můžem s lodí votočit, dyž už nemáme koho vysazovat. No, napřed se trochu naprdnul, že už je starej na to, aby jen tak nazdařbůh lítal vesmírem, ale pak šel se mnou, že prej se podívá, co se vlastně stalo. No a vzal s sebou takovej ten přístroj na vověřování systémovejch chyb, víš, co myslím, takovýto to tentononc, jak se s tim zjišťujou průsery v softwaru.“

Tlouštík horlivě přikyvoval.

„Přídeme k mrtvole, Déčko mu rozepne košili a vodklopí strojovou desku a ta chytrá mašinka ti mu prosimtě ukáže, že de vo projekt třídy A starej skoro 150 dolionů! Sám přeci víš, že stroje takovýhodle věku se schválně posílaj' na recyklačku, páč jsou děsně náchylný k různejm nečekanejm vadám, kerý se mockrát už nedaj‘ vopravit. No, a protože tendle maník už nebyl nejmladší, blížil se ke svý době trvanlivosti. Prostě smůla, no. Kápo mi dokonce vokázal, co bylo důvodem toho náhlýho skonu. Jediný, co furt dokola ten software hlásil, bylo todleto. Jukej, nahrál sem to do hlášení pro D248, ať to má ta megera komplet zdokumentovaný.“

Na LCD displeji malého, přenosného holografického simulátoru se v příkazovém řádku stále dokola objevovala jediná věta:

‹‹/;invalid system disc number A 26;/››

‹‹/;please replace the disk and then release the computer./››

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Dívám se do tváře smrti.

Vždycky jsem myslel, že to bude vznešená, vysoká, štíhlá dáma v černém, svírající v bílé kostnaté ruce, coby příhodný módní doplněk, naleštěnou a dokonale nabroušenou kosu. Namísto toho jsem skončil na tomhle místě bez naděje, plného bolesti, utrpení a nevyslyšených modliteb, a poslední, co na tomto světě spatřím, je popravčí četa složená z vyvrhelů lidské společnosti, kteří, pro pěkně zdobené řečičky impotentního outsidera, zapomněli na lidskost, slušnost i své svědomí a dali se plně do služeb ďáblových.

Ostré červencové slunce bodá do očí jako jehličky, cítím, jak mi z vlasů stékají po stružce páteře kapky potu. Rozedřená zápěstí začínají mokvat, a místo, kde ještě před nedávnem býval můj penis a varlata, zeje prázdnotou; neuměle provedené stehy mi při každém pohybu způsobují nesnesitelná muka. Přesto se neubráním náhlému a neovladatelnému výbuchu smíchu, když si představím, jak mé genitálie visí na stěně nějakého nacistického pohlavára coby lovecká trofej.

Mé věznitele má radost pochopitelně zaskočí, dívají se jeden na druhého a nevěřícně kroutí hlavami. Musí si o mně myslet, že jsem blázen.

Omyl pánové, pomyslím si. Já se vás jen nebojím, ani se nebojím toho, co mě čeká. Naopak, už meškám, měl jsem být dávno na druhém břehu. Tak jen do toho, ke střelbě nabít, zalícit, zamířit, PAL!

Je po všem.

Díky Ti Bože. Díky, žes‘ mi dal poznat takovou lásku.

Pažba se zvedá. Zvuk výstřelu a pak… ticho.

∞②⑥⑨⑧⑨①∞

Můj první den v práci. Cítím jakousi směsici nervozity a nadšení. Do kanceláře s číslem 9, patro dvacáté šesté, která bude nyní a na dlouhá léta středobodem mého světa, mě dnes, poprvé a naposledy, doprovází zástupce ředitele VTÚA II, chrlící ze sebe nezajímavá, monotónním hlasem pronášená moudra ohledně bezpečnosti práce, požární ochrany a základních práv a povinností zaměstnanců.

Rozhlížím se po své pracovně a uvědomuji si, že ho vlastně vůbec nevnímám. Po chvíli mi prkenně popřeje hezký den a mnoho badatelských úspěchů, otočí se na podpatku a odkráčí ze dveří.

S úsměvem si prohlížím lesklou skleněnou desku stolu i veškeré další špičkové vybavení, které mi je k dispozici. Z aktovky vytahuji desky obsahující základní informace o projektu, který jsem dostal za úkol vypracovat. Přidělené téma Výzkum druhů náklonnosti mezi Homo sapiens mě při výběrovém řízení velice potěšilo, neboť jsem již od dob studií horlivým čtenářem všech doposud vydaných publikací na téma psychosociálních a emočně-kulturních paradigmat tohoto typu zkoumaných subjektů. Svou práci hodlám zakládat právě na dílech, které se otázkám podobného okruhu věnovaly již v minulosti.

Usedám na pohodlnou židli, navlékám si speciální rukavice pro ovládání 3D počítačového holografického simulátoru, a poté, co se přede mnou objeví výchozí obrazovka s nastavením filtrů pro vyhledávání, zadávám potřebná data a přistupuji k hledání samotnému.

Po chvíli se přede mnou objeví výčet pramenů, které je možno k bádání využít. Mnoho z nich je mi velmi dobře známo. Letmým prohledem projíždím seznam a s potěšením konstatuji, že materiálu je dostatečné množství.

V tom upoutá mojí pozornost blikající ikonka upozornění v pravém horním rohu obrazovky. Chvíli váhám, zda ji ignorovat či nikoliv, ale protože jde koneckonců o můj počítač, nevidím důvod, proč bych se měl cokoliv z něj ostýchat otevřít.

Po kliknutí se otevře okno s dalším, v seznamu neuvedeným dokumentem Definice a analýza způsobu navazování milostných vztahů v rámci rodu Homo sapiens. V duchu zajásám, přesně tohle je ten typ studie, která může být té mé velmi nápomocna. Okamžik čekám, než se textový soubor načte a poté se do něj pomalu začtu.

Ještě předtím však do speciálně vytvořené tabulky, kam se pro větší přehlednost uvádějí použité zdroje, odkazy a citace, poznamenám archivní název zkoumaného dokumentu.

Archivní název/značka citovaného dokumentu/publikace/studie (dle normy Archivu vědění §248/9764)	Informace o citaci (č. strany/rozsah stran)
Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891