Moje velké dílo! Román odehrávající se v budoucnosti vzdálené čtyřicet let. Popisuje první opravdové kroky lidstva do vesmíru. Jak bylo lidstvo strženo událostmi hýbajícími celou galaxií a jak se pokusilo zaujmout své místo v nekonečném prostoru.
Nabízím vám jedinečný náhled do Space Odyssey. Toto je první kapitola!
Bylo časné ráno, 23. srpna roku 2054. John a Radek, dva vědci, kteří spolu už několik let spolupracují, právě procházeli po můstku na odletovou rampu pro lety do kosmu a vášnivě debatovali. Dnešní den měl totiž vstoupit do historie nejen jako dílčí krok v objevování vesmíru, ale i jako velký mylník historie lidstva.
„Jsi si jistý s tím programem?“ ptal se Radek, „při minulém pokusu to hlásilo zase tu chybu.“
„Jsem si naprosto jistý, byla to malá chyba, vůbec to nestojí za přemýšlení. Jen doufám, že při výměně toho motoru neudělali nějakou chybu, vždyť to byli jen obyčejní lidé, kteří tomu vůbec nerozumí tak, jako já!“ odpověděl John.
„Ano, je pravda, že nemají stejné IQ jako ty, ale to neznamená, že neumí vyměnit motor. Ta umělá loď měla všechny propojující prvky jako originál. Navíc to nebyli obyčejní lidé, ale nejlepší vědci této planety v tomto oboru.“
„Ale přeci jen si nejse...“
„Jo, já vím, když to neděláš ty, tak to znamená, že můžou udělat chybu,“ nenechal Johna dokončit Radek, „nezapomeň, že ani ty nejsi neomylný, vzpomeň si na Phoenix.“
„Jo, já vím, ale nakonec to díky mým nekonečným znalostem vše dobře dopadlo,“ oponoval John.
„Díky tvým nekonečným znalostem strávil Petr tři hodiny kdesi v meziprostoru rozložen na molekuly a nebylo jisté, jestli nebude třeba bez ruky nebo hlavy, až se ho podaří složit.“
„To nebylo tak zlé, nakonec chyba byla v konstrukci a já za to nemohl,“ bránil se John.
„Jo, ale program, který jsi vytvářel, měl s takovou chybou počítat, sám jsi to říkal,“ nenechal se odbít Radek.
„Hele, klid, teď to bude určitě fungovat, nakonec ty jsi těch chyb taky udělal spoustu. Mám ti připomenout Colorado? Nebo u vás při projektu minifůze?“
„Ale to bylo dávno a navíc, neměli jsme zdaleka takové znalosti, vždyť nebyl ani dokončen ITER.“
„Jo, jasně, doufej, že nikdo z nás neudělal chybu, nebo skončíme jako ten zkušební let před čtyřmi roky. Pokud vím, tak zbytky toho stroje plují přes půl naší soustavy. Ale klid, to jsem na tom ještě nepracoval já. Teď to bude naprosto v pořádku, nakonec ta série testů dopadla skvěle.“
„Jo, to doufám,“ uklidňoval se Radek.
Mezitím dorazili k lodi, která je měla vynést na orbitu. Byla to loď třídy Space Travel, která dopravovala čtyřicet lidí na oběžnou dráhu každý týden. Když se usazovali na svá vymezená místa, většina lodi byla již naplněna. Byla to poslední skupina osob, kteří se měli účasnit tohoto experimentu. Oba sotva dosedli a z reproduktorů se ozvalo: ,,Vážení cestující, připoutejte se, příjemně se usaďte, za dvě minuty startujeme. Vypněte si veškeré komunikátory, mohlo by je ohrozit magnetické záření z motorů. Děkujeme a přejeme příjemný let.“
O dvě minuty později sebou loď mírně trhla a pomalu se vertikálně vznesla do výšky přibližně dvou set metrů, pak se zažehl hlavní motor a loď vyrazila téměř kolmo na orbitu Země.
Mezitím na orbitě Země plul pozvolna jeden z největších výtvorů lidstva za mnoho miliard dolarů. Byla to velká kosmická loď o délce tříset metrů a šířce okolo padesáti metrů. Byla pojmenována po bájném bohovi, který přinesl lidem oheň, po Prometheovi.
Na můstku bylo živo, spousta vědců a členů posádky rychle dokončovala poslední přípravy na premierový let. Na můstek zrovna vešel generál Karl Silverhard se svým klasickým tvrdě řezaným skálopevným výrazem a pleškou na hlavě za doprovodu prvního důstojníka Michla, energického muže okolo čtyřicítky, který letmo házel náznaky úsměvu na okolní důstojnice a doktorky.
„Tak doufám, že tenhle let ve zdraví přežijeme,“ říkal zrovna Michel.
„Ano, já také, už aby to bylo za námi. Říkali mi, že pokud vše dobře dopadne, tak další cíl bude Proxima Centauri. To už bude stát za ten zmatek, který tu vládne,“ odpověděl Karl.
„Proxima Centauri? Tak na to se těším, doufám že mě nevymění,“ řekl ledabyle Michel.
„Myslím že jako můj první důstojník jste byl vždy schopný. Je pravda, že se může zdát, že velet ponorce je něco jiného než velet kosmické lodi, ale princip zůstává stejný, spoléhám na vás a plně vám důvěřuji,“ ujistil Karl.
„Děkuji, generále! Toho si vážím. Víte, co se mě zde nejvíce dotklo? Že je tu plně funkční gravitace, pamatuji na návštěvu ISS III, tam se o gravitaci také pokoušeli, ale jediné, kde se dalo nějak chodit, byl okruh až na konci Gravitačního zařízení, které bylo pořád porouchané,“ zavzpomínal Michel.
„Ano, na to si také vzpomínám, byl jsem tam dvakrát a gravitace fungovala až při druhé návštěvě a to asi jen dva dny. Tady to funguje na zcela jiném způsobu. Pokušel se mi to vysvětlit John Stephen, ale od něj nikdy nic nepochopím. Mimochodem, bude s námi absolvovat tento let, už je na cestě.“
„Vážně? Tak to abych se začal pořádně ovládat, jeho arogance mě vždy naprosto vytáčí.“
„Ano, s arogancí má problémy, ale je to nejschopnější vědec, kterého znám. Nakonec, nemusíte mít strach, pokud vše dopadne dobře, tak jsme za dvě tři hodiny zpět.“
„To doufám, pane!“ odpověděl Michel.
Oba se posadili na svá místa. Generál Karl na velitelskou pozici naproti průhledu z lodi ven a Michel k jednomu ze tří míst řízení lodi na můstku. Netrvalo dlouho a právě Michlovi hlásili lodní senzory přibližující se loď.
„Pane, už je tady poslední skupina, vlétají do hangáru,“ zahlásil Michel.
„Výborně, bylo na čase,“ odpověděl Karl
Loď třídy Space Travel přistála v hangáru, zavřela se za ní vrata a lidé začali vystupovat. Mezi posledními vystoupili John a Radek. Radek se na chvíli zastavil a užasle se rozhlížel po hangáru. John se zastavil kousek před ním a kouknul na něj.
„Děje se něco?“ prohlížel si udiveně Radka.
„No, pro tebe možná ne, ale já jsem poprvé ve vesmíru a to ještě na takové úžasné lodi, je to ohromující,“ zasněně odpověděl Radek.
„Aha, hm, no tak počkej na interiér lodi, tohle je jen hangár, není tady nic k vidění. Vážně si ve vesmíru poprvé? Hm, to by vysvětlovalo ten tvůj podivný výraz v obličeji, když jsi z okénka Space Travel viděl zakřivení Země,“ užíval si Radkovu neznalost John
„No jo, já vím, ty sem jezdíš každý den,“ vytrhl se ze snění Radek a vydali se spolu na můstek.
Čím blíže byli můstku, tím více přibývalo pobíhajících lidí. Někteří, kteří s nimi přiletěli, je už dříve opustili. Malá skupinka však také mířila na můstek. Když na můstek dorazili, generál Silverhard akorát dával instrukce lidem, kteří s nimi přiletěli na loď. Na oba vědce pouze pokynul, aby chvíli počkali. John a Radek se tedy přesunuli do pozadí a pozorovali cvrkot na můstku. John okukoval údaje na displeji počítače a srovnával je se svým laptopem. Radek mu koukal přes rameno a několikrát se udiveně rozhlédl po můstku, byl zjevně touto lodí okouzlen. Generál Silverhard dal identifikační kartu poslednímu členovi posádky, který přiletěl s Johnem a Radkem, a otočil se na oba vědce.
„Vítám vás, doktore Kirsi a doktore Malý, na palubě Promethea,“ uvítal vědce generál, „doufám, že ten váš výtvor bude funkční, mám v živé paměti jak dopadl první pokus. Doufám, že jste si teď plně jisti s funkčností motoru, tentokrát jsou zde i lidé.“
„Dobrý den, generále,“ začal mluvit John dříve než Radek cokoli řekl, „buďte naprosto bez obav. Tentokrát to vyjde. Tento motor prošel všemi testy bez jakýchkoli potíží, ale pokud chceme, aby byl co nejdříve dán do běžného provozu, musíme to vyzkoušet i s lidmi. Ale jak říkám nemějte obavy, chyba která zapříčinila neúspěch předchozího motoru byla odstraněna a tento typ už byl vyzkoušen bez problémů. Pokud vše půjde dle plánu, za dvě hodiny jsme zpět.“
„To doufám, doktore. Takže vy, doktore Kirsi, zůstanete zde na můstku a budete řídit ten váš hyperpohon. Zde máte identifikační kartu,“ podal Johnovi malou černou kartu s modře svítícím okrajem, kterou si John strčil do svého laptopu, „doktor Malý se přesune do strojovny přímo k hypermotoru. Zde je vaše identifikační karta na komunikačním zařízení. Zůstaňte v přímém spojení s můstkem,“ podal i Radkovi kartu, který si ji zastrčil do svého laptopu. Radek zvedl hlavu ke generálovi s prosebným výrazem.
„Generále, toto je mapa lodi?“ ukázal Silverhardovi displej svého laptopu.
„Ano. Nevíte, kde je Strojovna?“
„Ne, pane, jsem zde poprvé.“
„Aha, je přímo tady, použijte tento výtah, budete tam rychleji.“
„Díky, pane,“ poděkoval Radek a odešel z můstku. Generál hodil významný pohled na Johna a odešel na své místo. John přešel na řídicí pozici hyperpohonu, usedl a pohlédl kousek před sebe k dalšímu řídícímu terminálu. Uviděl tam zády k němu sedící povědomou osobu.
„Hmm, zdravím tě Michle,“ řekl znechuceným hlasem, „nevěděl jsem, že jsi opustil ponorku. Už tě omrzela má nepřítomnost?“
Michel se otočil a s výrazným úšklebkem na tváři, odpověděl: „Nazdar, Johne, ne, věř mi, že jsem tvoji přítomnost nevyhledával. Víš co, budeme se starat každý o své a bude pohoda, jo?“
„Fajn, zvládneš uřídit tuto loď? Je skutečně velká,“ neodolal ještě ironické poznámce John.
„Věř mi, já to zvládnu. Hlavně, aby fungoval ten tvůj hypermotor. Nerad bych hledal své tělo po půlce sluneční soustavy,“ dodal Michel.
„Neměj strach. Já jsem dodělal dvě vysoké školy a myslím...“ nedokončil John, protože ho přerušil generál.
„Uklidněte se, vy dva. Buďte profesionální, at vše funguje, za pět minut vyrážíme.“
Za planetou vycházelo slunce, jeho rudá záře osvětlila Promethea a hra světla mu dala mnohem lidštější zevnějšek. Byla to skutečně nádherná loď, zářila z ní novota a odhodlání lidstva dostat se dál než kdy předtím. Podsvětelné motory začaly nabírat tah a celá loď se pomalu odpoutávala od zemské gravitace. Celý kolos lehce odplouval od mateřské planety a všem lidem na lodi i na planetě začala prudce bít srdce.
,,Podsvětelné motory?“ ověřoval právě stav lodi generál Silverhard.
,,Na čtyřiceti procentech a běží bez problémů,“ odpověděl plukovník Michel.
,,Vnitřní atmosféra a životní podmínky?“ ptal se dál generál.
,,Vše jede naplno, pane,“ zazněla odpověď.
,,Komunikace?“
,,Bez poruch,“ zaznělo ze zadní části můstku.
,,Subprostorová komunikace?“ znovu zazněla generálovým tvrdým hlasem otázka.
,,Systém nehlásí chyby,“ odpověděla mladá doktorka Mantová.
,,Zbraňové systémy?“
,,Zatím nefunkční, máme k dispozici jen klasické energetické zbraně třídy M12, ostatní zbraně budou nainstalovány po návratu, pane,“ vysvětlil situaci druhý důstojník.
,,Jen jsem to zkusil,“ řekl skoro pro sebe generál Silverhard.
,,A teď to hlavní. Systém Hyperprostorového motoru?“ důrazně se zeptal generál.
,,Motor je na šedesáti čtyřech procentech výkonu, za dvě minuty můžeme skočit,“ hlásil John, „Radek mi ze strojovny hlásí, že Subprostorová navigace je také funkční, vypočítávání už skončilo. No prostě to za dvě minuty můžeme rozjet!“
,,Skvěle. Plukovníku Michle, až dosáhneme oběhové vzdálenosti Měsíce od Země, dejte mi vědět!“
,,Ano, pane.“
Prometheus se s novou generací podsvětelných motorů k Měsíci blížil rychle. Jeho motory vydávající oranžovou zář pomalu pohasínaly, když dosáhly vzdálenosti od Země rovnající se orbitě Měsíce.
,,Připravit k Hyperprostorovému skoku. Jsou inerciální tlumiče zapnuty?“ ptal se právě generál Silverhard.
,,Inerciální tlumiče na maximu,“ zněla odpověď.
,,Doktore Kirsi, je už vše připraveno?“
,,Vše by mělo být v pořádku, motor je na sedmdesáti osmi procentech výkonu, Subprostorová navigace běží, systém nehlásí žádné chyby. Myslím, že můžeme skočit, stačí jen dát rozkaz, generále,“ odpovídal trochu rozklepaně, ale pevným hlasem John.
,,Proč zníte tak až skoro vystrašeně, říkal jste, že tento motor je vaše nejlepší dílo a že bude určitě fungovat správně, tak proč ten divný hlas Kirsi?“ zeptal se pobaveně generál.
,,Já se nebojím, pane! Jen prožívám tento jedinečný okamžik lidstva,“ odpověděl teď už pevně doktor John Kirs.
,,Tak, doktore, ukažte, co ten váš motor dovede,“ zazněl rozkaz generála Silverharda.
,,Ano, pane!“ odpověděl Kirs a na hlavním panelu před sebou stiskl několik tlačítek. Následně se podíval do průzoru v přední části můstku, po hmatu našel největší modré tlačítko a stiskl ho.
Na můstku v tu chvíli panovalo naprosté ticho. Všichni zkoumali ruku doktora Kirse, jak mačká modré tlačítko. Všichni jakoby přestali dýchat, ozývalo se jen pípání přístrojů. Před Prometheem se objevila zelenomodrá anomálie podobná velké chobotnici. Loď sebou trhla a velkou rychlostí se rozjela do této anomálie, následně v ní zmizela. Zelenomodré světlo pohaslo a rozhostilo se jen ticho a tma. V Řídicím středisku na Zemi okamžitě začali se zatajením poslouchat výstup Subprostorové komunikace, jestli už jsou na místě. Měli se jim ozvat do několika vteřin, samotný let měl trvat jen necelou sekundu, ale ani po deseti vteřinách se nic neozvalo. Uběhlo dalších patnáct vteřin a mnozí začali nervozně pokukovat po ostatních. Pak uběhlo ještě dalších dvacet vteřin a v řídicím středisku začal ruch. Všichni začali pátrat, co se stalo.
,,Doktore Kirsi! Kde to jsme?! Měl zde být vidět Saturn a je tu jen vesmír! A proč let trval skoro půl minuty když měl trvat sekundu! Můžete mi to vysvětlit? Že by ten váš motor selhal?!“
,,Ne, pane,“ začal velice rozhodně John, ,,v motoru určitě chyba nebyla, protože kdyby ano, tak už tu teď nestojíme a netlacháme. Muselo se stát něco s navigací, což je očividné, protože přímo před námi měl být Saturn, ale není tam. Takže jestli mi dovolíte pracovat na problému, tak bych ho šel řešit, ale jestli na mě chcete dál řvát, tak tu můžeme na sebe křičet, ale asi se to samo neopraví!“
,,Dobře, tak se do toho pusťte, doktore,“ pomalu, ale těžce oddechoval generál.
,,Už jste navázali kontakt se Zemí?“ okamžitě začal zjišťovat John.
,,Ne, hlásí to nedostatečný výkon.“
,,Nedostatečný výkon? To je divné, pusťte mě k tomu,“ podivil se John a odstrčil doktorku Janet Mantovou. Ta se mu postavila za záda a pozorovala ho. Po chvilce klikání a prohlížení dat se se znechuceným výrazem John postavil a řekl: ,,Skutečně je to nedostatečný výkon, což může znamenat dvě věci. Za prvé, jsme skutečně tak daleko od Země, že v současném nastavení není možné se Zemí navázat kontakt. To má jednoduché řešení, prostě zvýšíme výkon.“ John se odmlčel a zamyslel, při čemž vytvořil svůj klasický výraz naprostého odpoutání od reality.
,,A ta druhá možnost, doktore?“ zeptal se nedočkavě generál.
,,No a ta druhá možnost je, že výboj hypermotoru zničil zařízení pro komunikaci a je to rozbité a nemáme způsob jak se Zemí spojit, což je ale krajně nepravděpodobné, protože ochranu proti výbojům motoru jsem navrhoval já a je plně funkční!
,,To, že jsi to navrhoval ty, neznamená, že je to funkční,“ dodal s úšklebkem plukovník Michel. John se na něj znechuceně podíval, pak se podíval na generála.
,,Jdu do strojovny. Radek mě zmateně kontaktuje, co se děje. Navíc, tady nemám to správné prostředí na přemýšlení a ty správné lidi. Dejte si kafíčko, protože je to to jediné, co můžete teď dělat.“ Na to se otočil, odkráčel z můstku a zamířil si to do strojovny za Radkem.
Loď se vznášela v nekonečné prázdnotě, nikde nebylo ani památky po nějaké planetě, či větší hvězdě, která by určovala naše Slunce. Byl zde jen tento malý ostrůvek dýchatelné atmosféry. Byl plný lidí, kteří s nadějí doufali, že ještě uvidí svou rodnou planetu.
,,Jo, já vím! Hned tam jsem.“ John si zdánlivě nadával sám pro sebe, když šel chodbou směřující ke strojovně a nahlas něco vysvětloval. Ale samozřejmě mluvil do svého komunikátoru směřuje za Radkem.
,,Ne, tím to určitě není, zkontroluj, jestli se třeba systém navigace nerestartoval. Nebo jestli jsme cestou hyperprostorem nenarazili na nějakou anomálii. Podívej, počkej, hned tam jsem.“ John už byl kousek od strojovny a cestou míjel vyděšeně se tvářící lidi, kteří na něj koukali povětšinou nenávistným pohledem, protože věděli, kdo je. Avšak John byl na tyhle pohledy zvyklý a nic si z nich nedělal. Momentálně měl hlavu plnou myšlenek, co to mohlo způsobit. John právě zahnul do vstupní haly strojovny, nedočkavě mávnul před senzorem rukou a když se dveře otvíraly s klasickým syčením, nebyly ještě ani v půlce a John už se rval dovnitř. Radek zrovna s rudým obličejem mlátil jednou rukou do obslužného pultu a druhou rychle mačkal příkazy na displeji.
,,Tak co, už jsi na něco přišel? Ověřil jsi ten navigační systém a tu anomálii? Ještě mě napadlo, že by to mohlo třeba být tím, že jsme cestou narazili na nějaké silné energetické těleso, které nás mohlo vychýlit z dráhy nebo dodat nějakou energii navíc,“ obrovskou rychlostí ze sebe chrlil John.
,,O tom pochybuji. Jediné vysokoenergetické těleso, přes které bychom mohli proletět, je naše Slunce. Vzhledem k tomu, že jsme letěli na druhou stranu, je to krajně nepravděpodobné. Je pravda, že jsme letěli dál, ale stále jsme, alespoň to odhaduji, na půli cesty mezi naší Sluneční soustavou a Proxima Centauri,“ vysvětloval Radek a stále přitom koukal na displej.
,,Jasně, to byla jen domněnka. Důležité je, jestli jsi zjistil něco o systémech lodi a o tom, co se dělo při cestě hyperprostorem,“ pokračoval nedočkavě John a mezitím si našel místo u dalšího ovládacího pultu kousek od Radka, odkud vyhnal mladého, očividně vyděšeného, člena posádky.
,,Navigační systém běžel normálně. Během letu Hyperprostorem se nedělo nic vyjímečného, alespoň pokud víme něco o normálním cestování hyperprostorem. A zdá se, že ani hypermotor nejevil žádné zvláštní odchylky a fungoval dobře.“
,,O tom nepochybuji. Tenhle motor je naprosto v pořádku, za to ti ručím!“
,,Jo, jasně, já vím, stavěl jsi ho ty,“ dodal s výrazným úšklebkem Radek a protočil oči vsloup.
,,Samozřejmě,“ dodal nevzrušeně John.
Prometheus ladně plul černočernou tmou na pozadí miliardy hvězd. Na můstku lodi nedočkavě pochodoval generál Karl Silverhard, na jedné z ovládacích pozic seděl Michel a díval se z průhledu před můstkem. Okolo nich pobíhala spousta lidí, kteří se snažili zjistit, co se stalo.
,,Za hodinu jsem měl mít schůzku s jednou milou slečnou, kterou jsem potkal ve čtvrtek. To už asi nestihnu,“ poznamenal ironicky Michel.
,,No, tak to byste si měl dát náhradní termín, protože tady to vypadá, že si tu chvíli pobudeme,“ odpověděl generál a zastavil se před průhledem a zadíval se do dálky na spoustu hvězd.
,,Jen doufám, že se neporouchal ten jeho motor. Na druhou stranu bych měl dobrý pocit z toho, že neměl pravdu, chtěl bych zahlídnout jeho výraz v obličeji, až by velký doktor John Kirs přiznával, že něco udělal špatně,“ unášel se představami Michel.
,,Měl byste mu věřit. Je asi jediný, který nás může dostat zpět. Uznávám, že je trochu arogantní a řekněme, že mu nedělá potíže někoho urazit, ale na druhou stranu je skutečně elita naší vědy a podle toho, co jsme zažili, bych řekl, že ten jeho motor fungoval, protože kdyby nefungoval, tak se tu teď spolu asi nebavíme.“
„Já mu neberu, že je geniální, ale mohl by být alespoň trochu shovívavý. Ale to už bych chtěl asi moc, dokonalost přeci neexistuje,“ ušklíbl se plukovník Michel.
„Generále, můžete vyzkoušet komunikaci,“ ozval se hlas Kirse z majorova komunikátoru.
„Vy už jste to dali do provozu? To bylo rychlé, to by také mohlo znamenat, že víte, kde přibližně jsme.“
„Ano víme, jsme, řekněme, hodně daleko od naší sluneční soustavy a nebylo by problém doletět zpět,“ odpověděl Kirs.
„Ale?“ zeptal se generál.
„Ale to, co se stalo teď, by se s největší pravděpodobností stalo znovu a my bychom mohli klidně skončit mnohem dál než teď, protože jsme stále nepřišli na to, proč jsme tak daleko. Co se týče té komunikace, stačilo trochu upravit software a zvýšit výkon, což nešlo rovnou, protože komunikace ještě nebyla připravena na tak daleký dosah.“
„Dobře, tak pracujte dál na tom, proč jsme se dostali sem a já du zavolat Zemi, aby věděli, kde jsme.“
Generál ukončil proslov s Kirsem a obešel řídící pult. Zastavil se na svém zřejmě oblíbeném místě u průhledu z lodi v popředí můstku, oddechl si a pozorován celým osazenstvem můstku, které nedočkavě čekalo na spojení se Zemí, zda bude fungovat, promluvil znělým a rozhodným hlasem:
„Tady kosmická loď třídy BX 301 Prometheus, generál Karl Silverhard. Volám Zemi!“
Po těchto slovech následovaly snad jen dvě sekundy klidu, při kterých bylo na můstku jen ticho, nikdo nedýchal a každý poslouchal ten zlověstný šum linoucí se z reproduktorů. Napětí se v té krátké chvíli snad dalo krájet.
A najednou se něco ozvalo: „Kde jste, ksakru, byli?! Mysleli jsme, že už je po vás! Co vám bránilo se alespoň ozvat? Počkat, teď mi hlásí, že k nám váš signál jde z velké vzdálenosti. Stalo se snad něco s tím super motorem od Kirse?!!“
„Také vás rád slyším,“ poznamenal ironicky generál Silverhard a po malé odmlce pokračoval, „motor, zdá se, fungoval dobře. Kdyby ne, tak jsme se vám už asi neozvali. Doktor Kirs na tom pracuje. Až vyřeší problém s bezpečným návratem, hned se k vám vrátíme. Loď je v pořádku a pokud jde o to, proč jsme se vám neozvali, to bylo z důvodu, který jste už asi sami objevili. Jsme daleko, a tak nám chvíli trvalo, než jsme upravili subprostorovou komunikaci.“
„Jak je možné, že jste tak daleko od plánovaných souřadnic, měli jste být podstatně blíže.“
„Ano, to měli a je to záhada, na kterou se snaží přijít doktor Kirs. Tvrdí sice, že to s motorem nemá nic společného, ale řekl bych, že vzdálenost, kterou jsme urazili, má přeci jenom na svědomí tento motor,“ odmlčel se generál Silverhard. Kirs, poslouchající vše ve strojovně, se směšně pousmál, čímž dával obvykle najevo, že ten člověk o tom nemůže nic vědět.
Generál po malé pauze pokračoval: „Doktor Kirs si myslí, že to má něco společného s navigací, tak to snad vyřeší. Každopádně, dokud to nebude vyřešeno, zůstáváme na místě.“
„Dobře, generále, informujte nás. Na jak dlouho vám zbývají zásoby jídla a podpora života?“
„Jak dobře víte, tato cesta měla trvat nanejvýš dvě hodiny, takže co se týče zásob potravin, nebude to nic slavného. Ale životní podpora by neměla být problémem, jsou zde přeci zabudovány filtry pro čištění použité atmosféry, takže by to mělo vydržet dostatečně dlouho. Nicméně přesná čísla vám zdělí doktor Kirs. Kirsi, mohl byste zdělit, jak jsme na tom s životní podporou?“ zeptal se generál.
Kirs v technické místnosti vzal svůj laptop, několikrát hbitě projel po dotykovém displeji a hned poté odpověděl do komunikátoru majorovi: „Zásoby atmosféry, tedy té čerstvé, máme na tři dny, avšak s plně fungujícími filtry by neměl být problém zde s celou posádkou přežít tak měsíc, horší je to s potravou a vodou, které tu je přibližně na dva dny. Ovšem není nutné mít strach, já to vyřeším dříve. Jen mi musíte dát klid na řešení problému,“ dokončil se svým obvyklým úšklebkem doktor Kirs svoji řeč a opřel se o jeden z panelů ve strojovně. Generál Silverhard nic neodpověděl a čekal na reakci ze Země. Zachoval si naprosto kamenný obličej a i když určitě tušil, jak se asi teď tváří Kirs, nedával to najevo.
„Dobře, pane Kirsi, doufejme, že vše zvládnete. Každopádně, pokud to bude trvat déle, což se nedá vyloučit, měl byste, majore, přijmout šetřící opatření, aby potraviny vydržely déle.“
„Samozřejmě, zrovna jsme se na to chystal. Dobře, budeme vás informovat o změnách. My tady zatím budeme řešit ten problém. Generál Silverhard končí,“ dokončil svůj rozhovor generál.
„Dobře, hodně štěstí, Řídicí středisko, Země končí,“ utichly reproduktory a pohledy na můstku teď směřovaly ke generálovi. Jen v technické místnosti John utrousil poznámku, že mu bylo sotva rozumět: „Prej my, cha, stejně to budu dělat jen já...“
Radek, který byl v místnosti s ním, se jen pousmál a zakroutil hlavou. Na můstku se generál otočil směrem k osazenstvu a naznačil, aby nechali zapnutý odposlech pro všechny komunikátory na lodi, které doteď přenášely rozhovor ze Země. Doktorka Janet Mantová ucukla s rukou, kterou chtěla odposlech vypnout a vzpřímila se na svém místě.
„Všichni jste slyšeli, jaká je situace,“ začal mluvit generál Silverhard, „nemusím tedy připomínat, jaké nastupují podmínky. Vyhlašuji poplach druhého stupně, a tak vyzývám všechny, aby šli do svých kajut. Denní příděly jídla se dělí na třetiny, plýtvání s vodou bude přísně trestáno. Vědci, které si vyžádá doktor Kirs, jsou mu k dispozici.“
Generál se odmlčel a ještě dodal: „Nepodléhejte panice, jsou zde ti nejlepší vědci, určitě se brzo vrátíme domů. Generál Silverhard končí.“ Mávnutím naznačil Mantové, aby vypnula odposlech. Provedla to a generál se otočil k Michlovi.
„Myslel jsem, že poplach druhého stupně použiji až při první bojové akci,“ pousmál se generál a pozoroval, jak můstek opouští běžná osádka lodi a zůstávají jen důstojníci.
„Pane?“ ozvala se doktorka Janet Mantová sedící za jedním z řídicích terminálů na můstku.
„Ano, doktorko?“ vzpřímil se generál a zadíval se na ní.
„Lodní senzory zaznamenaly nějaký objekt přibližně patnáct tisíc kilometrů od lodi,“ odpověděla velmi zamyšleně, s upřeným pohledem na monitor, doktorka Mantová.
„To bude asi nějaký meteorit, předpokládám. A jak je to těleso velké?“ zeptal se generál.
„Data se zpracovávají pomalu, ale zdá se, že není moc velký. Každopádně, to, co mě zaujalo, je to, že to zřejmě vydává nějaký druh energie,“ stále velice zamyšleně odpověděla Mantová.
„Cože, energii říkáte? Jak je to možné?“ podivil se Silverhard.
„Zkuste zvýšit výkon senzorů,“ ozval se Michel.
„Právě jsem to provedla, pane, čekám na výsledky,“ odpověděla Mantová, aniž by zvedla oči od monitoru.
Následovala chvíle ticha, na můstku už byli jen oni tři a dva důstojníci v zadní části, kteří na něčem pracovali. Doktorka Mantová jezdila prstem po monitoru. Najednou potřásla hlavou a užasle sledovala monitor.
„Co se děje, doktorko?“ zeptal se generál, avšak Doktorka nic neříkala a stále mačkala displej s užaslým výrazem v obličeji.
„Doktorko?“ zeptal se nedočkavým tónem generál a zvýšil hlas. Doktorka sebou trhla a stále bez toho, aby zvedla oči od monitoru, řekla: „Ono to zmizelo.“
„Cože, jak jako zmizelo?“ zeptal se generál také už s úžaslým výrazem.
„Já nevím, pane, prostě po tom, co jsem zvýšila výkon senzorů, tak mi začala přicházet data a pak mi přišlo hlášení, že v daném sektoru nic není, prostě to zmizelo,“ zvedla konečně užaslé oči směrem ke generálovi. Chvíli panovalo ticho a nechápavé pohledy obou důstojníků umocňovalo i to, že na ně hleděl nechápavý pohled doktorky Mantové, která si jindy s takovými věcmi věděla rady. Doktorka však přerušila ticho.
„Pravděpodobně došlo jen k poruše senzorů, přeci jen to je jejich první nasazení, tak zkusím prověřit, zda nehlásí nějakou chybu. Nakonec, ta chyba mohl být i ten objekt. Co by v tomhle prázdném prostoru asi dělal nějaký objekt, který se jen tak objeví vydává energii a zase zmizí,“ vtipně zakončila doktorka Mantová a zkoumala dál něco v počítači.
„Dobře, pokuste se zjistit, zda jsou senzory v pořádku, také mi to připadá podivné,“ řekl rozhodně Silverhard.
„Pane, asi bychom měli dát nahraná data z této události k prozkoumání Kirsovi,“ navrhl Michel.
„Výborný nápad, plukovníku. Doktorko, oddělte všechna data z tohoto pozorování a připravte je pro doktora Kirse,“ pokynul na doktorku Silverhard a odešel ke svému oblíbenému průhledu z lodi.
„Ano, pane,“ řekla poněkud znechuceným tónem doktorka Mantová.
Doktor Kirs a Radek byli v tu chvíli ponořeni do dat, která probírali na svých počítačových terminálech v technické místnosti. Radek si jako obvykle pohrával se stylusem mezi prsty a vypadal velice zadumaně. Johnovi hbitě jezdil stylus po displeji jeho přenosného počítače, přičemž porovnával data v hlavním počítači, u kterého stál, avšak najednou přestal.
„Doktorka Mantová mi poslala nějakou zprávu,“ zamumlal Kirs a prohlížel si displej svého počítače.
Radek zvednul obočí, ale neotočil se, bylo na něm trošku poznat, že ho to vyvedlo z míry.
„Johne, neříkej, že v téhle situaci řešíte s Mantovou své osobní vztahy?“ odpověděl nevěřícně Radek.
John chvíli četl zprávu a vypadalo to, že tuto poznámku ani nevnímal, ale najednou sebou trhl, zvedl oči od displeje.
„Cože?“ zatvářil se zmateně, „jaké vztahy s Mantovou?!“
„No, teď jsi mi...“ nedokončil Radek.
„Jooo, ta zpráva, zrovna jsem ti chtěl říct, co mi píše.“
„Nemusíš mi to říkat, pokud je to osobní,“ poznamenal ironicky Radek a bylo vidět, že mu dává velkou práci tvářit se nezaujatě.
„Prosím tě, Radku, nech si ty tvé poznámky,“ odsekl rozmrzele John. „doktorka Mantová mi poslala vzkaz s daty z pozorování, které před chvíli dělali.“
Radek se zatvářil znuděně. „Nemyslíš, že na výzkum naměřených dat budeme mít dost času na Zemi? Pokud se tam ovšem dostaneme a nebudeš si psát s Mantovou,“ poznamenal ještě Radek.
John jeho poznámku ignoroval a pokračoval: „Tohle je ale celkem zajímavé, naměřili totiž nějaký objekt, který vydával energii a pak zmizel.“
Radek zbystřil. „Objekt, který vydával energii a pak zmizel?“ otázal se zmateně Radek, „to bude nějaká chyba senzorů, nemají za sebou ještě všechny testy,“ dokončil Radek už s menším zaujetím.
„Asi to tak bude, píše to tu i Mantová, ale ta data se zdají být zajímavá.“ Chvilku John mlčel, pak zavřel zprávu a narovnal si záda. „ No, kouknu se na to až na Zemi,“ řekl a pokračoval v práci.
Prometheus nehybně stál uprostřed prázdného prostoru. Jen pár namodralých světel vycházejících z některých míst trupu, kde byly průhledy oken, dával tušit, že uvnitř této železné masy pulzuje lidský život. Uběhlo už šest hodin od vynoření se z Hyperprostorového okna a na můstku lodi vládla celkem ospalá atmosféra. Plukovník Michel seděl u jednoho z řídicích terminálů a znuděně si pohrával s jedním tlačítkem, které při každém zmačknutí hlásilo, že systém nebyl ještě zprovozněn. Generál Silverhard stál u průhledu z lodi a nepřítomně, avšak neustále s vážným obličejem, pozoroval nekonečný prostor.
„To je na ovládání klasických střelných zbraní,“ řekl náhle, ale nevzrušeně Silverhard. Michel sebou lehce trhl a podíval se nechápavě na generála a chvíli mlčel.
„Jo, myslíte to tlačítko. Už ani nevím co dělám, neměli bychom znovu kontaktovat Zemi, generále?“
„Kontaktovali jsme ji před hodinou. Řekl jsem, že v rámci šetření energie jim nebudu volat tak často. Příští kontakt uskutečníme za tři hodiny, pokud už nebudeme zpátky na Zemi.“
„To je teprve hodina?“ podivil se znuděně plukovník a protáhl se.
„Co tam ten Kirs pořád dělá? Doufám, že měl pravdu a skutečně to je jen softwarový problém, nerad bych čekal až postaví nový hypermotor,“ poznamenal ještě ironicky Michel.
„Já doktoru Kirsovi naprosto důvěřuji. Jestli to má opravit někdo na této lodi, tak je to právě on,“ dodal nevzrušeně generál.
„V to doufám, pane, ale stej...“ nedokončil plukovník, protože se z komunikátoru ozval známý hlas.
„Generále, mám to!“ zněl rozhodný hlas doktora Kirse, ,,můžete zavolat Zemi, že jsme tam za deset minut. Pokud tedy hned vyrazíme.“
,,Počkat, počkat, mohl byste nám nejdříve vysvětlit, oč jde? A proč návrat bude trvat deset minut?“ nenechal doktora domluvit Silverhard.
„Jistě, máte pravdu, počkejte moment, jsem na cestě na můstek.“
Doktor Kirs rychle postupoval po namodrale osvětlených chodbách Promethea, plně zamyšlen nad problémem, který právě vyřešil. Zahnul doprava u jídelny a zamířil si to k výtahu. Po stisknutí tlačítka se okamžitě otevřely dveře, zřejmě byl již na místě. Kirs nastoupil a dveře se za ním zavřely. Na dotykovém displej zvolil možnost ,,Centrální podlaží, můstek.“ Výtah sebou mírně trhl a alespoň, jak se dalo tušit přes gravitační vyrovnávač, jel opravdu rychle. Za necelé tři sekundy se výtah zase zastavil a rychle se otevřely dveře. Kirs vstoupil do větší haly, ze které vedlo osm východů. Uprostřed této osmiboké místnosti byl kulatý podstavec, na kterém stálo něco jako pomník, na němž bylo napsáno jméno lodi, jména konstruktéru, byly tam vyryty i vlajky států, které se na projektu podílely a nějaký text, který Kirs ještě nečetl.
Kirs však, zabrán do práce na svém laptopu, bez povšimnutí prošel okolo pomníčku a zamířil si to rovnou do dveří naproti výtahu, které se před ním okamžitě otevřely. Pokračoval přímou chodbou a modré světlo mu na jeho kulatém obličeji dělalo podivné stíny. Do této chvíle na chodbách nikoho nepotkal, ale čím blíže byl můstku, tím více bylo slyšet lidské hlasy. Na konci chodby byly velké dveře, které byly otevřené a vycházel z nich hluk prozrazující přítomnost lidí. Kirs uspal svůj laptop s přilepil si ho pomocí suchých zipů na svá záda místo batohu. Pak vešel na můstek. Když ho přítomní lidé spatřili, okamžitě bylo na můstku ticho. Všichni nasadili dychtivé pohledy a sledovali ho svými pohledy až na místo, kde byl jeden z řídicích terminálů. Generál Silverhard stojící u průhledu z lodi se pomalu otočil a jeho přímý pohled padl přímo na Kirse. Generál se zdál naprosto vyrovnán a nebylo na něm poznat, zda je nedočkavý, co mu doktor řekne. Doktor Kirs se posadil k terminálu. Podíval se na displej před sebou a jen tak mimochodem začal mluvit.
„No, jen jsem vám chtěl říci, že jsem měl opět pravdu a moje dílo, tedy hypermotor, fungoval, funguje a do budoucna určitě fungovat bude naprosto bezchybně,“ doktor Kirs zvedl hlavu a podíval se na generála, jestli bude ohromen, nebo jestli se třeba nebude chtít omluvit. Avšak generál se díval kamsi za něj. Měl ve tváři výraz jakéhosi porozumění. Díval se totiž na Janet Mantovou, která pohrdavě kroutila hlavou. Generál se podíval na Kirse a aniž by dal na sobě cokoli znát, promluvil: „Ano, pane Kirsi, avšak tuto informaci jste nám již řekl. Mohl byste nás seznámit s problémem a zda bude možné vrátit se na Zem?“ Generál to řekl naprosto klidným tónem.
„Vsadím se, že Doktor Kirs nemá vůbec nic společného s touto chybou a že za to mohou všichni, jen ne on,“ otočil se na své židli doposud zády sedící plukovník Michel a hodil na Kirse uštěpačný úšklebek.
Doktor Kirs tomu nevěnoval pozornost a začal vysvětlovat: „Problém byl, jak jsem již předpokládal, v navigačním systému. Byla v něm jedna malá chybička, na kterou se přišlo již dříve, ale nikdo ji asi nedokázal opravit. Řekněme, že personál, který to měl na starosti, nám pěkně znepříjemnil cestu, ale tak, co se dá očekávat od obyčejných techniků, kteří ner...“
Kirs větu nedokončil, protože plukovník Michel mu skočil do řeči: „Tedy, chyba je v navigačním systému, který jsi měl zkontrolovat a schválit, nepletu-li se?“ Michel si tuto větu velice užíval a vychutnával si Kirsův zmatený výraz, když větu dokončil. Zmatený výraz však z Kirsovy tváře rychle zmizel.
„Dobře, při kontrole jsem tuto chybu také přehlédl, ale program pro navigaci je velmi složitý a ani já nejsem bezchybný...“ opět nedokončil Kirs.
„To jsem rád, že to přiznáš, doktore,“ znovu mu skočil do řeči Michel a znovu si tu větu velice vychutnával, avšak ne nadlouho.
„Plukovníku, doktore?!“ řekl stále klidně, ale rázně generál Silverhard.
„Ano, pane.“
„Ano?“
„Uklidněte se, pánové. Vím, že se nemáte v oblibě, ale žádal bych plukovníka, aby nechal doktora Kirse vysvětlit problém. Doktor Kirs by mohl na oplátku co nejvíce zestručnit tento problém a vyhnout se narážkám na méně inteligentní lidi kolem sebe, souhlasíte s tím?“
„Ano, pane!“ řekl okamžitě plukovník.
„Jistě, pane.! odpověděl doktor.
„Děkuji, pánové. Tak prosím, doktore, pokračujte.“
„Děkuji, generále.“
Doktor hodil na plukovníka ještě jeden vítězný pohled a po malé odmlce pokračoval: „Jak jsem již řekl, chyba byla v programu pro hyperprostorovou navigaci. V podstatě šlo o to, že se nějakým způsobem opomnělo nahrát tam aktualizaci, která dopočítávala k uletěné vzdálenosti pohyb celé galaxie, což mělo za následek to, že se loď objevila na předem vypočítaném místě, ale to místo bylo již jinde, protože se mezitím posunula celá galaxie.“
„Jak se mohla posunout celá galaxie?“ zeptal se najednou nechápavě plukovník Michel.
„Hm, to se dalo čekat. Je vidět, že jsi chodil na vojenskou akademii, kde se neučí základy fyziky a troufám si říct, že tohle se učí už na základní škole,“ neodpustil si tuto poznámku doktor Kirs, ale viděl, že generál Silverhard má nebezpečný pohled a okamžitě pokračoval.
„Tedy, já to vysvětlím. Vesmír, jak známo, se neustále rozpíná a všechna tělesa v něm se neustále pohybují, neexistuje nic, co by stálo na místě. Okolo Země se točí Měsíc, Země sama také rotuje a ještě se točí okolo Slunce, které také nestojí a vlivem gravitací ostatních planet taktéž mírně rotuje. Navíc se celá naše sluneční soustava točí kolem středu naší galaxie a ještě k tomu se celá galaxie pohybuje vesmírem. Bohužel však při první verzi hyperprostorového navigačního systému nebyla započítána proměnná vznikající pohybem naší galaxie, kterou dodělával Radek a následně ji odeslal, aby se mohla nahrát do tohoto programu, avšak tak se nestalo, což mělo za následek velké vychýlení našeho cíle. Navíc tato událost byla umocněna ještě tím, že celý výpočtový cyklus programu se dělá nějakou dobu před uskutečněním skoku, což má za následek to, že výsledná chyba se vlivem časového rozestupu neustále zvětšuje. Takže se stalo to, že jsme skončili poměrně daleko od naší Sluneční soustavy, čímž jsme pořádně prověřili náš hypermotor, který fungoval na výbornou. Nicméně zpět k problému. Celý program zahrnující změnu polohy naší soustavy jsme s doktorem Malým museli znovu napsat, což nějaký čas zabralo, avšak teď je již nahrán do původního programu a můžeme začít s přípravou letu zpět k Zemi,“ dokončil doktor Kirs a zabral se zase do práce s terminálem, u kterého seděl.
„A co energie? Bude jí dostatek pro běh motoru, protože pokud to dobře chápu, tak zpět poletíme ještě déle, než jsme letěli sem, a to nebylo plánováno,“ řekl zamyšleně plukovník Michel.
„No, tak teď jsem překvapen, plukovníku, takto inteligentní otázku bych od vás nečekal,“ doktor Kirs udělal malou pomlku a pokračoval, „plukovník právě narazil na problém, kterého jsem se také obával, ale já jsem se ho obával již na Zemi a na moje doporučení bylo zajištěno dostatek paliva pro fúzní reaktor. Tedy, nečekal jsem, že výsledné odebrání energie bude takové, ale bude to stačit. Je důležité, generále, abychom začali ihned s přípravou návratu k Zemi, protože větší prodleva by mohla mít za následek právě nedostatek energie.“ Kirs se podíval na generála, který okamžitě otočil hlavu k personálu na můstku a začal vydávat rozkazy.
„Doktorko Mantová, oznamte posádce lodi, ať zaujmou své pozice pro let hyperprostorem. Poručíku Havlete, začněte s výpočty pro let hyperprostorem k Zemi. Připravte mi spojení s Řídicím střediskem. Tak, doktore Kirsi, uvidíme, jestli to váš motor zvládne a jak jste dokázal opravit program,“ podíval se generál na Kirse, který vzhlédl k němu.
„Nemějte strach, ten program i hypermotor fungovat bude,“ řekl rázně a sklonil se k displeji terminálu.
Na můstku začal panovat ruch a narušil tak klid, který panoval při vysvětlování doktora Kirse. Hlášení posádce zapříčinilo i to, že doposud opuštěné lodní chodby byly najednou plné lidí spěchajících na své pozice. Generál nahlásil Zemi, že se vracejí zpět. Z Řídicího střediska mu přišlo popřání šťastného letu. Za necelých deset minut seděli již všichni na svých pozicích a na Kirsovi bylo poznat, že je trošku nervozní, avšak snažil se to skrývat. Generál seděl na svém velitelském místě a ověřoval stav lodi. Právě se ptal: „Průchodnost energetických cest?!“
„Vše funguje na sto procent, není hlášena žádná porucha,“ zazněla odpověď.
„Energetické zásobování hyperprostorového generátoru?!“ pokračoval generál.
„Bez poruchy.“
„Stav výpočtů letu zpět na Zem?!“ Při této otázce se generál otočil na Kirse a ještě dodal: „Jak dlouho bude probíhat let?“
Nejdříve odpověděl poručík Havlet: „Výpočty právě dokončeny.“
A následně pokračoval Kirs: „Let potrvá přibližně dvě minuty a deset sekund. Myslím, že tím překonáme i startovní časový paradox a poprvé uvidíme, plně při vědomí, hyperprostor.“
„Dobře, za deset sekund startujeme, poručíku, připravte motor k zapnutí.“
„Ano, pane.“
„Doktore Kirsi, můžete připravit loď ke startu.“
„Pracuji na tom, pane.“
„Tak, vše běží na sto procent, generále, teď je to na vás,“ vyzval Silverharda Kirs.
„Tak, ať už jsme doma,“ naprosto nečekaně řekl generál Silverfard. Nepoužil svoji obvyklou odměřenost a řekl to naprosto v klidu a jen tak ledabyle pohodil rukou a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu, jako by si užíval překvapených pohledů posádky. Doktor Kirs pozvedl obočí, přejel prstem po dotykovém displeji a zmáčkl tlačítko.
Před lodí se objevil zeleno modrý energetický vír a vtáhl Promethea do sebe. Když loď vstoupila do víru, jako by se zastavil čas, pohyby všech se zpomalily na minimum a chvíli trvalo, přibližně patnáct sekund, než se postupným zrychlováním pohybů vše vyrovnalo a čas začal plynout normálně. Ale hned, jak se tak stalo a všichni začali normálně vnímat, přestali se hýbat v užaslém pohledu z průzorů a oken na lodi. Z průzoru na můstku koukali všichni ven a pozorovali namodralé a nazelenalé energetické proudy plynoucí v něčem jako tunelu, obtékajíce Promethea. První, kdo zareagoval byl Kirs. Potřásl hlavou, sklonil ji k terminálu a začal sledovat data, která se mu objevovala a jen tak mimochodem prohlásil: „Hm, působivé, ale dalo se to očekávat, doktorko Mantová, sledujte raději data, ať máme co nejvíce poznatků.“ Plukovník a generál si vyměnili významné pohledy a raději nic neřekli. Mantová hodila na Kirse nenápadný úšklebek a začala pracovat na svém terminálu.
Na palubě panovalo užaslé ticho. Většina posádky pozorovala z oken proudící energii a jen těžko odtrhávala své pohledy od tohoto zajímavého jevu. Čas ubíhal rychle a po prvotním úžasu se všichni snažili nasbírat co nejvíce dat.
„Připravte se na vyskočení z hyperprostoru, stane se tak za patnáct sekund,“ řekl do ticha John Kirs.
„Dobře,“ odvětil generál a stiskl tlačítko na svém křesle.
„Hlášení posádce, přibližně za deset sekund vyskočíme z hyperprostoru,“ generál znovu stiskl tlačítko a upřel svůj pohled ven z lodi. Vypadal velice vyrovnaně. O to méně vyrovnaně vypadal Kirs, který to však schovával pohledem na svůj displej.
Ozvalo se zapípání lodních systémů, Prometheus se mírně otřásl a prudce zpomalil. Alespoň se to dalo soudit přes účinnost inerciálních tlumičů. Modré a zelené proudy energie najednou zmizely a Prometheus byl vržen do prázdného prostoru. Avšak prostor nebyl tak prázdný, jak by se na první pohled mohlo zdát. V průhledu z lodi bylo vidět nejdříve jen tmu, ale pak, jako kdyby vycházelo, se od spodního okraje okna začalo objevovat nejdříve namodralé světlo atmosféry, a pak i zakřivení tak dobře známé planety. Země stoupala průzorem a všem projela těly vlna úlevy a radosti. Prvních pár sekund úžaslého ticha, pak roztříštil spontánní potlesk. Dokonce i na doktoru Kirsovi bylo vidět, že se mu hodně ulevilo a pozvedl své ruce k potlesku. Avšak netleskal dlouho. Nahodil zase svůj kamenný výraz a začal něco dělat na svém terminálu.
„Johne?“ nevěděl jak, ale u jeho terminálu stál plukovník Michel a koukal na něj vlídným pohledem. John byl zaskočen a nevěděl, jestli ho má také oslovit jménem a ne hodností a příjmením. Nakonec se rozhodl pro jméno.
„Ano, Danieli?“
„Chtěl jsem ti jen říct, že jsi odvedl dobrou práci,“ odpověděl Daniel, pokynul hlavou směrem k Johnovi, otočil se a odešel zpět do přední části můstku. Najednou se z reproduktorů ozval hlas.
„Tady Řídicí středisko Houston. Jste to opravdu vy?“ zazněl nejistý hlas a odmlčel se. Generál hbitě zasedl do svého křesla a zmáčkl tlačítko.
„Zdravíme Zemi, jsme zpět,“ odmlčel se jen na malinkou chvíli, „Prometheus opět sestoupí na Zem!“
V Řídicím středisku meziplanetárních letů v Houstonu vypukl obrovský potlesk, všichni si podávali ruce a objímali se. První let Promethea byl úspěšně u konce. A nová etapa lidstva na svém začátku.
Generál Silverhard se otočil k posádce na můstku a promluvil, když nastalo naprosté ticho.
„Děkuji všem za spolupráci. Bylo mi řečeno, ať si ověřím posádku, která dnes poletí a potom ať navrhnu změny v obsazení. Avšak myslím, že změn nebude třeba, všichni jste ukázali, že jste ti správní lidé na svých místech. Myslím, že let k Proxima Centauri proběhne se stejnou posádkou, jaká tu je,“ generál se otočil zpět k průhledu a užíval si přibližující se Zemi. Za jeho zády propukl ještě jeden potlesk, a pak už všichni zasedli na svá místa a přistáli s touto úžasnou lidí. Jejich přílet sledovali ve svých 3Dvizích snad všichni lidé planety...
