Dospívání je trest
1. 1. 2011
Poněkud smutnější úvaha. Vím, že do nového roku by se mělo vcházet s úsměvem, ale tohle jsme chtěl už napsat dávno. Berte to s úsměvem, to bych si od vás přál.
Bývalo jinak. Snad v jiném životě, snad v jiném vesmíru, snad s jiným rozumem, snad v jiném časoprostoru, byl Lukáš Houška pohodový člověk, co nejhorší věc, kterou musel řešit, bylo, zda si na svačinu do školy vezme salám, nebo jablko. Tehdy jsem říkal, že je život nuda.
Čas postoupil… Já se změnil, jsme teď mnohem více přemýšlivý, mnohem méně veselý, mnohem méně bezstarostný, úsměv – tak běžný dřív – mi dnes dělá problémy. Co bych dnes dal za to, kdybych aspoň jeden týden, možná jen den, měl nudný den a nemusel nic řešit, krom salámu k svačině… Co bych za to dal, snad i veškeré své sny, snad i poslední den svého života. Být dospělým je úděl, který by měl být nazýván pouze prokletým. Život zdaleka není o úspěších a radostech, do paměti se nám zarývají jen ty špatné věci, jen to co nám ubližuje a dělá rány do srdce. Samozřejmě, že prožíváme ještě do dobré, ale prostě už to nedokážeme použít jako protiváhu toho špatného, přitom, když jsme byli malí, tak jsme to dokázali.
Nejsem pesimista, nikdy jsem nebyl, ale čím více jsem dospěl a čím více poznávám skutečný život, tím méně se mi chce jít tímhle životem dál. Mám chuť dělat dobré věci, rozdávat radost, veselit se a užívat si pohody, ale prostě vidím problémy a ty mi zastiňují to dobré. Lidé se brání pohodě, chtějí furt něco řešit, nedokáží jít za svým cílem, kličkují a ničí tak životní cesty všem okolo, jak choroba se pak tento chaos šíří světem dospělých a oni se pak stávají těmi dospělými, které jako děti tak nemáme rádi. Teď už to chápu, proč jsou, jací jsou… Také pomalu dospívám… a jediné čeho se opravdu bojím, je to, že ztratím pohled, jenž mi tohle umožňuje vidět…
Chci být dítětem a řešit pastelku, kterou vymaluji strom v omalovánkách, chci být bezstarostný, chci vidět to dobré na světě… ale už to asi nedokážu. Dokud však tohle budu vědět a budu věřit v to, co teď píšu, tak se nevzdám naděje, že život umí být také fajn. Je to poslední věc, jenž mě drží občas úsměv na tváři…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář