Život, smrt a něco mezi tím
Martina Kratochvílová 8. července 2013
Život, smrt a něco mezi tím
Za dlouhých probdělých nocí prý lidé mají možnost vidět až na dno své duše, poznat podstatu sama sebe, svou vnitřní podobu, své „já“…Asi to bude pravda. Když hodiny pomalu odbíjejí (či v dnešní přetechnizované době spíše signalizují) vteřinu po vteřině, otevírá se před našima očima svět, který za denního světla zahlédnou jen ti šťastnější z nás. Tenhle svět je plný pocitů, chutí, vůní, neboť právě emoce a smysly určují jeho neustále se měnící podobu. Nezáleží na tom, zda je naším lůžkem pohodlná postel pětihvězdičkového hotelu, spací pytel v zatuchlém stanu plném bodajících komárů či navlhlá kartónová krabice od dávno nefunkčního elektrospotřebiče pohozeného na skládce. Mysl dokáže vytvářet obrazy a vjemy sahající daleko za hranice lidského chápání. Nedávno jsem uvažovala o mozku a jeho tajemném obsahu…tolik už toho víme, na tolik otázek známe odpovědi…ale mozek, ta našedlá a nevzhledná tkáň je pro nás stále záhadou, enigmou. Co se děje, když mozek selhává? Když naše tělo vypovídá službu a připravuje se na svou poslední, předem prohranou bitvu se smrtí? Mozek běží na plné obrátky, vypouští náhodné skupiny neuronů a snaží se vyburcovat tělo k další aktivitě. Když se lidí, kteří prožili (a přežili) klinickou smrt zeptáte, co viděli, když nahlédli „za okraj“, odpovědi se poměrně často liší – někteří mluví o bílém světle, jiní si před očima promítnou celý život již uplynulý či naopak ten, co na ně teprve čeká.
Lidé se neustále snaží něco pochopit, na něco přijít. Je to dáno naší přirozeností, zvědavostí. Není ale právě to nejkrásnější na životě jeho nepředvídatelnost a pomíjivost? Už nikdy nebudeme stejní, jako jsme právě teď, jako jsme byli před vteřinou, jako budeme zítra…nic se nebude opakovat. Ve starých řeckých a římských bájích přiřkli lidé bohům lidské vlastnosti, snad aby jim byli blíž. Když si člověk důkladně přečte některou z tehdejších legend, ale nevnímá jen samotná slova, nýbrž čte takzvaně mezi řádky, neubrání se pocitu, že přes svou ohromnou sílu a schopnost působit tolik dobra či zla, jsou bohové vlastně k politování a závidí nám. Závidí nám naši smrtelnost, nedotknutelnost a jedinečnost okamžiku. Umíráme...umíráme a s každým výdechem jsme smrti blíž, její náruč se rozevírá a láká nás svými kostnatými pažemi blíž a blíž. Nespěchá, ví, že dříve nebo později jí budeme patřit.
Nepovažuji se za zrovna horlivého čtenáře „knihy knih“, ovšem některé z jejích mouder mi skryta nezůstala. Když na mě občas padne melancholická nálada a uvažuji nad smrtí víc než je zdrávo, přemítám, jaká věta by se nejvíce hodila coby charakteristika mého vztahu k ní. Jednoznačně pak vyhrál citát: „Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt.“ Slovo nepřítel zde nelze v tomto případě brát doslova, neboť nepovažuji onu dámu s kosou za protivníka v pravém slova smyslu, ale jen průvodkyni na další cestě, kterou musíme jít. Naše těla však nejsou na umírání přizpůsobena, jsou konstruována tak, abychom zůstali naživu co nejdéle – máme pronikavé smysly, silná srdce, pevnou kostru a značné svalstvo. Když naše tělo i přesto selže, nastoupí do ringu života naše smysly, naše silná vůle, naše odhodlání žít. Bojujeme, do poslední chvíle se urputně bráníme, vzpínáme se a uhýbáme s vědomím, že se nám utéct nepodaří...a přesto to zkoušíme dál a dál.
Život je krutý a zlý. Strčili nás do něj bez našeho souhlasu a sotva se rozkoukáme a začneme žít, již nás z něj vytlačují zpět. Ptal se nás někdo, zda o to stojíme? A kdyby ano, jaká by byla naše odpověď?
Ž – žal. Krátké slovo vyjadřující různě dlouhou bolest, která může mít miliony příčin, miliony následků. Někdo se žalem nechává pohltit, upadá do deprese, melancholie, sebetrýznění, někdo jiný se žalem bojuje, snaží se si ho nepřipouštět, působit před svými nejbližšími i sebou samým nedotknutelným dojmem. A pak jsou tu tací, kteří se žalem opájejí, užívají si zvýšené pozornosti svého okolí, její lítosti. Právě takoví lidé, mající nějaký výrazný komplex (psychický, fyzický, sexuální, atd.) často byli, jsou a budou příčinnou největších katastrof. Pro co víc se vedla převážná většina válek než pro posílení mužského ega, ukojení touhy malého chlapce ovládnout svět, mít „lepší, větší auto než má ten druhý“. Řeči typu: „cherchez la femme“ v tomto případě vyznívají jako značně chabý pokus o alibismus. Ženy, a obzvláště pak určitý typ žen, sice dokáží obrátit život muže vzhůru nohama, otřást jeho morálními zásadami a pevně danými hodnotami, ale rozhodně to není jejich moc, která silnější pohlaví nutí usednout na koňský hřbet, tasit meč a vrhat se s partou barbarských kamarádů do bitvy o nepodstatný kousek země, brzo navíc poskvrněný šarlatem jejich krve či krve jejich protivníků. A žal je přesto přítomen stále, neukonejšilo ho množství škod, které napáchal, životů, které vzal...zůstává dál jako stín, obtížný a nesetřesitelný.
V jedné ze svých nejoblíbenějších knih, která ve své podstatě knihou není, mě zaujal zajímavý „vtip“, jehož přesné znění si sice již nevybavuji, ale pointa je nad slunce jasná… Přijde muž k doktorovi a říká mu, že je nešťastný z toho, co za hrůzy se ve světě dějí, jak se k sobě lidé chovají, vraždí se navzájem a jsou lhostejní a bezohlední. Svět mu připadá krutý a zlý. Doktor mu poradí: „Na to znám jednoduchý lék…Dnes ve městě vystupuje slavný klaun Pagliacci, je to mistr oboru, běžte se na něj podívat, určitě Vás rozveselí.“ Muž se rozpláče: „Ale doktore,“ řekne „já jsem Pagliacci.“
I – izolace. Mnohovýznamové slovo, v technické terminologii obvykle značící materiál nebo konstrukci nepropouštějící teplo, vodu, zvuk, elektřinu. Podobně je tomu i v případě jeho psychoanalytické teorie – jedná se o obranný mechanismus, psychický, sociální nebo fyzický stav určitého subjektu či osoby. Izolace může být dobrovolná, zvolená, vycházející z určitého životního postoje či hodnotového žebříčku. Pokud se osoba rozhodne stranit okolního světa ze své vlastní vůle, aniž by tím ubližovala sobě, nebo svým blízkým, má na to plné právo. Takových situací je však jako jehel v kupce sena. V tomto konkrétním případě je třeba podívat se na otázku odcizení z druhé strany, očima těch nedobrovolně izolovaných, trpících lhostejností okolního světa.
V manželských a partnerských poradnách se často řeší otázka vzájemného odcizení se. Moje kamarádka-psycholožka mi již mnohokrát říkala, že drobnosti se případ od případu sice liší, ale průběh je u každého v podstatě stejný. Žena a muž se do sebe zamilují – a ano, on je fešák a ona je krásná, a nic víc možná napoprvé nevidí. Ale milování...při milování se ze dvou lidí stává jedno tělo. A i když je fyzicky nemožné, aby dva rozdílné objekty zaujímaly stejný prostor, je důležité, že to zkoušejí. Když to udělají správně, dostanou se blíž...je to zázrak - milují se: ona jeho, on ji. Přesto si toho daru neváží a už od začátku se pokoušejí jeden druhého předělat, jakoby jim nedocházelo, že změní osobu, k níž lásku pocítili. Po letech „vzájemné rekonstrukce“ najednou zjistí, že chodí spát a probouzejí se s člověkem, kterého už vlastně nepoznávají, kterého neznají, či nechtějí znát. Proč to lidé dělají, proč nemůžou být spokojení s tím, co mají? Vždyť nalézt „to pravé“, je tak těžké...
Tohle jsme my, my všichni. Osamělí, izolovaní jedinci kroužící kolem ve snaze nalézt alespoň ten nejmenší náznak skutečného spojení. Někteří hledají na špatných místech, jiní se prostě vzdají naděje, protože si v duchu říkají: pro mě tam venku nikdo není. Ale my ostatní to zkoušíme pořád dokola, znova a znova. Proč? Protože jednou za čas se dva lidi potkají a přeskočí jiskra...a od jiskry může snadno vzejít plamen.
V – vina. Výčitky svědomí jsou jedem otravujícím lidskou duši. Přesto mají své opodstatnění, svůj význam. Nutí nás nečinit věci, které by měly později za následek ještě hlubší pocit viny. Vlastně jsou jakousi vakcínou proti horšímu typu sebe samých.
Díky čemu lidé cítí vinu – vinu, nikoliv stud? Když se ohlédnu na svůj život, nikdy jsem nelitovala ničeho, co jsem udělala, ale pouze toho, co nikoliv – a co se tedy mou vinou vlastně vůbec nestalo. Každý člověk v životě zažil chvíle, které, na základě toho, jak s nimi naložil, se k němu zpětně vracely v podobě svědomí vyzvánějícího na poplach. Už malé dítě ví, co se smí a co ne, a pokud je alespoň trochu morálně usměrňováno svými rodiči, má také poměrně jasnou představu o tom, že když podobnou zakázanou věc provede, mělo by se cítit vinno.
Občas pomůže omluva dotyčnému, kterému jsme svým chováním způsobili újmu. Ale co když jsme viníkem a obětí my sami? Co když to, co jsme provedli, ublížilo nám samotným víc než komukoliv jinému? Z vlastní zkušenosti vím, že druhým se dá odpustit prakticky všechno...ale sobě...no, to je téměř nemožné.
O – otroctví. Slovo představující kdysi jeden z nejziskovějších podniků v oblasti objevných zámořských plaveb, přinášející s sebou, kromě poznatků a krás nových, neznámých světů za horizontem, také utrpení a hrůzu. Nyní se však oprostěme od otroctví fyzického a věnujme se otázce jeho duševní podoby.
Lidé často zotročují sami sebe a to tak pravidelně, až je téměř s podivem, že jim stále nedochází, že to vůbec dělají. Nejde jen o to, že někdo dře až do úmoru, vyčerpání; po dvou hodinách neklidného, neplnohodnotného spánku otevře oči podlité krví a znovu zasedne ke své práci, opájejíce se myšlenkou, že na konci tohoto dne si konečně odpočine – aby ještě téhož večera s hrůzou zjistil, že mu privilegium spánku mu bylo opět odepřeno. Lidstvo funguje jako stroj – někdy dobře naolejovaný a fungující prakticky bez závad, jindy věčně porouchaná jednotka, kterou je třeba neustále obměňovat za novou, modernější, lepší. Za více než pět tisíciletí své existence se společnosti nepodařilo vynalézt ono zázračné „perpetuum mobile“, hypotetický stroj, který by bez vnějšího zdroje energie vykonával práci. Často se však zdá, že si lidé svá těla pletou právě s touto bájnou technologií – prozření je pak o to horší.
Člověk může být otrokem svých myšlenek, svých fantazií, svého vlastního světa. „Blázny má pánbíček rád“, říká se. Asi to bude pravda. Člověk, který je oproštěn od povinností bontonu, kterému je naprosto ukradená barva a tvar vašich šatů, značka vašeho auta, rasa vašeho psa, cena vašich luxusních hodinek, kvalita vašeho života a práce, je bytostí šťastnou. Nelze ho litovat, lze mu jen závidět.
O kolik horší je však náhle otevřít oči a uvědomit si, že všechno, co jsme považovali za realitu, bylo jen v našich představách. Ve svém oblíbeném filmu Čistá duše vždy souhlasně přitakávám krátké, avšak velmi výstižné řeči jedné s postav, která dokonale definuje závažnost a krutost onoho probuzení se ze snu: „Na schizofrenii je nejhorší že nikdy nevíte, co je pravda. Představte si, že se najednou dozvíte, že lidi a věci, na kterých vám záleží, nejsou pryč, lidi nejsou mrtví. Je to horší – nikdy ani neexistovali. Jaké peklo to musí být?“ A to je vážení, krutá, ironická děvka skutečnost, královna otrokářů.
T – trest. Pokání, sebemrskačství, pykání za své hříchy. Už Dostojevskij ve svém vrcholném románu Zločin a trest, základním díle ruské realistické literatury 19. století, předložil tuto problematiku v podobě morálního a psychologického dramatu hlavního hrdiny Raskolnikova, zachyceného ve vnitřních monolozích a snech. Nastoluje teorii o silných a slabých jedincích, přičemž jen ti silní mají právo opouštět morální a etické hranice platící pro ostatní.
Umět přijmout odpovědnost, odpykat si trest za spáchaný zločin, je podle mého názoru jedním z největších lidských kvalit. Nejde jen o pokání probíhající za mřížemi věznic a ústavů, ale o skutečné, hluboké lidské přesvědčení o odpovědnosti za chyby, kterých se jedinec dopustil. Pokud je člověk schopen podívat se na sebe do zrcadla a říci si, že má sílu snášet trest, ať je jakýkoliv...takový člověk je neporazitelný.
Život je krásný a jedinečný. Je to dar, kterého se nám dostalo a my bychom tak měli každý okamžik prožívat naplno a s vědomím, že náš čas na této zemi je omezený. Carpe diem quam minimum credula postero.[1]
Ž – žár: Naše životy jsou propojené, spojuje je neviditelná síť, která v sobě poutá a svazuje každý organismus, každou živou či neživou součást našeho světa, našeho vesmíru. Každý krok, každá myšlenka, každé přání určuje a tvoří náš další osud, dělá z nás to, čím jsme a to, čím budeme. Je úžasné si představit, že jsme jedním z miliard dalších dílků, které ve své celistvosti tvoří obraz našich životů. Co nás žene dál? Co je tou silou, tou energií schopnou bořit a stavět zároveň? Odpovědí je... láska. Její žár nás spaluje, naplňuje nás touhou. A kde je touha, je i plamen. Kde je plamen, může vzniknout požár. Není však lepší shořet v žáru lásky než strávit čas, jenž nám byl přidělen, bezpečně ve stínu? Láska mění lidské osudy, prostupuje prostorem i časem, nedbá přírodních ani lidských zákonů, je tím, co náš život pohání vpřed, žene nás vstříc neznámému krásnému dobrodružství. Když máme štěstí, její planoucí žár nás nespálí, ale bude jen něžně hřát naše tělo, naplňovat nás radostí a štěstím, dávat nám smysl života. Každý to přece hledá... každý z nás touží po spojení.
Spřízněné duše - říká se, že pro každého tu jedna je... Přemýšleli jste někde nad tím, co se s Vámi děje když někoho milujete? Když na tu osobu myslíte, představujete si společné chvíle, společný život, společný žár, dva plamínky, spojující se v zářící neuhasínající plamen, věčný oheň? Celým tělem Vám probíhají drobné záchvěvy, nejde jen o touhu, je to něco víc, nepopsatelná síla, energie, která je schopná rozmetat na kousky Váš do té doby pečlivě vybudovaný vnitřní svět. Ať už věříte na minulé životy či nikoliv, já osobně mám za to, že je to právě tahle energie, ten žár, který tvoří základní stavební prvek celé té obří sítě spojující univerzum. A to je přece povzbudivé, nebo ne?
I – in vino veritas: Pravda. Skutečná, přiznaná, jediná a nezpochybnitelná. Pravda je dle některých vždy jen jedna, vše ostatní je lež. Podle mě tomu tak úplně není. Jsem obeznámena s tím, že je v našem světě uznávána jedna skutečnost, kterou společnost prosazuje jako fakt. Otázkou zůstává, zda je ta „naše“ pravda tou jedinou a správnou. Jak můžeme tvrdit, že se něco stalo tak, jak je líčeno... vždyť každý z nás má na určitou událost, tezi, názor, svůj vlastní pohled, svou vlastní interpretaci. Jen to, že se jedna od druhé liší, přece neznamená, že jedna je pravdivá a ostatní jsou pouhé lži. Navíc, kde bereme to arogantní přesvědčení, že právě naše realita je skutečně realitou. Co když je život jen pouhý sen? Obraz našich myšlenek, holografická simulace promítaná na největším plátně na světě. Celý vesmír přece může stejně dobře být odrazem, simulací něčeho většího, pradávnějšího, něčeho, co je možná právě oním Bohem, kterého tak vzýváme, ale přesto je pro nás stále stejně vzdálený jako v den, kdy ho lidstvo začalo uctívat. Nezáleží na tom jakou má podobu či zda je bohů víc – stále se jedná o podvědomou touhu člověka vysvětlit za každou cenu i to, čemu není schopen rozumět. Pokud selže, přiřadí tomu jevu nadpozemský, magický ráz, jehož vůli nemá možnost usměrnit.
Odvrácená strana pravdy je lež. Někdy, vlastně většinou, však poslouží mnohem lépe než pravda samotná. Nejde jen o tzv. „bílé lži“ či taktní přístup; pravda je častokrát příliš krutá nejen pro nás samé, ale především pro naše nejbližší. Nejhorší je takový druh pravdy, která, je-li vyslovena, nejen že ublíží každému, koho se ta záležitost týká, ale navíc ničemu nepomůže, nic na stávající situaci nezmění. Dovede jen ničit. Přesto se i ti největší podvodníci a lháři nemůžou ubránit touze občas ji vyslovit... Snad pro tu čistotu, která z ní vychází ať už je samotná pravda sebešpinavější. Pravda je, že nic kolem nás být pravdou nemusí, možná celý vesmír, celý náš život, celé to obrovské soukolí, je jen obrovská hra, vymyšlená fraška v níž hrajeme svou roli. Můžeme jen doufat, že po smrti, až se otevřou další dveře za těmi právě zavřenými, odhalíme onu vzácnou pravdu... Anebo taky ne...
V – vítr: Nejničivější z elementů, nejzrádnější, nejrychlejší a nejneuchopitelnější... Vedle svých sester země a vody a svého bratra ohně působí pro své neviditelné plynné skupenství téměř jako vyděděnec. Nenechte se však mýlit, neboť je to právě on, kdo téhle čtveřici velí. Díla jeho zkázy jsou nedozírná, jeho útok rychlý, přicházející bez jakéhokoliv varování. Není před ním úniku, nelze se na něj připravit, nelze ho zastavit.
Už jste někdy zavřely oči, roztáhly doširoka paže a vychutnaly vlahý dotek větru na tváři? Už jste si jím nechali rozevlát vlasy? Vítr pro mě vždy představoval synonymum pro svobodu, volnost nesvázanou žádnými z četných okovů, jimiž nás život (či my sami?!) poutá. Přináší sebou ozvěnu dálek, tiše šeptá o dalekých neznámých krajích za horizontem, chladí rozpálená čela, čechrá listy stromů, zvířecí hřívu, rozfoukává dohasínající oheň, nadouvá plachty, shazuje listy ze stromů a proměňuje tak jejich poslední cestu před tím než uschnou či ztrouchniví v plynulý, krásný let. Svoboda... slovo pro které se vyplatí žít, bojovat... i umírat. Svoboda člověka, touha a možnost rozběhnout se do těch nejvzdálenějších koutů matičky Země, jako ptáci roztáhnout pomyslná křídla a ochutnat všechny chutě a vůně tohoto světa. Bez omezení, bez okovů. A pak...brána světa Dělejsicochceš Vám otevře svou náruč.
O – odvaha: Pro každého má to slovo jiný význam, neboť se v tolika ohledech lišíme. Co je pro někoho důkaz nejvyšší statečnosti, je pro druhého naprosto běžná, každodenní rutina. Mám-li obecně vyjádřit, co pro mě odvaha představuje, je to čin, o němž již předem víme, že může být (a pravděpodobně také bude) odsouzen k nezdaru, ale přesto ho uskutečníme, protože v srdci víme, že je to tak správné, že je to dané, že to chceme a musíme udělat. Nejde vždy jen o to někoho zachránit a přitom položit svůj život, jde spíše o vyslání zprávy...když můžu já, tak vy také... Za jeden z největších příkladů odvahy jsem vždy považovala památnou starověkou bitvu u Thermopyl, kdy pod vedením spartského krále Leonida padlo spolu s ním jeho statečných tří set pod tlakem agresivního útoku perského Xerxése. Všichni ti muži museli velice dobře vědět, že jdou na jistou smrt. Nešlo o vítězství, ale o zvěst ostatním...
Nebát se a učinit to, co je správné, i když to třeba okolí vnímá jinak, i když nás to může stát naše společenské postavení či dokonce náš život, to je odvaha. Zanechat za sebou vše, spálit mosty a začít znovu od počátku, třeba i na jiném, neznámém místě, roztáhnout křídla a přeletět ten most, i to je ukázka statečnosti. Odvaha bojovat do posledního dechu, odvaha říci někomu, že ho milujete, i když nevíte, zda Vám odpoví stejně, odvaha přiznat sobě i světu svou sexuální orientaci, odvaha vzdát se práce, kterou nenávidíte a hledání nové, která Vás naplní, odvaha přijmout zodpovědnost za své činy, odvaha čelit těžké nemoci, odvaha žít...
T – tep: Lidské srdce. Pozoruhodný, komplikovaný, dokonale seřízený, nádherný mechanismus pumpující do celého našeho těla onu karmínovou životodárnou tekutinu. Na světě je jen málo věcí tak uklidňujících a krásných jako tlukot srdce. Ať je to klidný, pomalý, téměř mizivý tep ve spánku, kdy tělo de facto vypne a funguje jen na autopilota, divoké a nepravidelné bušení po náročném fyzickém výkonu, kdy máme pocit, že nám každou chvíli srdce vyskočí z hrudi ven, či ten nejkrásnější... tep zrychlený vlivem přítomnosti někoho, koho milujeme. Je zábavné a děsivé zároveň si uvědomit, kolik toho ve svém životě dokážeme kontrolovat, jak se dokážeme ovládat, ale srdce, ten malý zrádce a blázen, je mimo hranice našich možností.
Na neonatálních klinikách se často u nedonošených kojenců využívá tzv. kangaroo holding, kdy je dítě pevně drženo v náručí své matky a nevědomky tak naslouchá tlukotu jejího srdce. To kojenci pomáhá stabilizovat svůj vlastní stav; zlepšuje se dýchání a ostatní tělesné funkce. Ačkoliv už dávno nejsem kojenec, mám v jistém smyslu tento typ držení také velice ráda. Jediným rozdílem však zůstává fakt, že namísto maminky mě většinou objímá nějaký muž. Pokud máte zlé sny tak často jako já, věřte mi, nic nepomáhá tolik jako právě ono obětí.
Život x Život
Život, ať už se svými dobrými, či špatnými stránkami, je jako sázka do loterie. Vsadíme-li na dobrou kartu, můžeme vyhrát bank. Prohrajeme-li, je plný zklamání, bolesti a slzí. Ale nezoufejte... i ta nejtemnější noc jednou skončí a zase vyjde slunce, které Vás bude hřát na tváři a dá Vám pocit, že svět je přece jen nádherný...